Janis Pataridis

„Byli jsme malí. V Unčíně jsme, ještě než přišli ostatní, měli ředitele domova. To byl zlatý člověk, skutečně. Měl takový vztah k dětem. Protože jsme neuměli česky, sešli jsme do nějaké místnosti a on ukazoval: ‚Tohle je židle‘, a napsal ‚židle‘ – jenomže my jsme neuměli psát. ‚A tohle je stůl, tohle je sklenice.‘ Taková obyčejná slova, abychom se to naučili. Opakoval je třeba xkrát, až jsme se je naučili. A já jsem v té době ‚a‘ nepsal takhle, ale takhle. Já jsem se třeba podepsal ‚Pataridis‘ – ‚a‘ takové, ‚t‘, ‚a‘. Byl to tak dobrý, trpělivý člověk. Mám hrozně dobré vzpomínky na lidi, kteří dělali u Červeného kříže. Většinou to byli pracovníci Červeného kříže určení pro řecké děti, aby se naučily češtinu. A takhle vyslovovat. Třeba ‚ř‘, to bylo pro nás: ‚rzzzzzz‘, ‚lzzzzz‘! Nebo ‚ž‘, ‚š‘. To jsme neuměli. Řečtina nic takového nezná, takové ty háčky a tak. Takže tak jsme postupně získávali nějaké znalosti. Ale moc jsme toho nechytili. Děti si z toho dělaly srandu někdy.“

„Dali nás do těch domovů, a tak jsme tam žili. Měli jsme tam vychovatelky od Červeného kříže a ty se o nás vždycky staraly. Byli jsme na pokoji všichni, ale v domově bylo několik pokojů. Květa, vychovatelka... my jsme se jí báli. To víte, byli jsme zvědaví. Vycházeli jsme ven, a přitom jsme měli spát – protože spousta dětí byla nemocná z Řecka, tuberkulóza řádila. Ale my jsme byli zvědaví. A ona zakřičela: ‚Zatracení kluci!‘“