„To bylo na gymplu, měli jsme jednu profesorku. Nebudu ji jmenovat ani její přezdívku. To nebyla občanská výchova, jak bylo psáno, ale to bylo politický vymývání mozků. Takže nám tady tvrdila, že zatímco naši soudruzi na bojišti krváceli, tak jsou mezi námi tací a tak dále. Pochopitelně, já jsem si to musel brát osobně, já jsem byl ten taky, zatímco naši soudruzi krváceli. Ale já jsem viděl, jak to skutečně bylo. Tím, že jsem byl odjakživa trošku neumlčitelný a rebel, tak jsem se dovolil se přihlásit. Ona se mě zeptala, co chcete. Já jsem říkal: ‚Soudružko profesorko, já si myslím, že když padne ve válce syn mámě, tak není důležitý, jestli je to Francouzka, Ruska, Němka.‘ Ona na to, že je to provokace, a já musel do ředitelny. Dostal jsem sníženou známku z chování plus ředitelskou důtku.“
Seděl jsem doma u stolu, matka něco dělala v kuchyni, já si dělal úkoly a přišel otec navečer ze živnosti a povídá: ‚Mámo, udělej mi kafe, máme asi problém.‘ Ona mu udělala kafe a říká: ‚Jaký?‘ Slyšel jsem to, protože jsem seděl u stejného stolu. Podívej se, toto mě přišlo, doporučený dopis. Teď ho citoval: ‚Vážený pane, žádáme Vás, abyste do tří dnů dobrovolně odevzdal svou živnost do komunálních podniků a tamtéž vstoupil a nebo do téhož dne živnost uzavřel, a když to řeknu jednoduše, našel si práci jinde.‘ Táta nad tím seděl, máma si utírala slzy a táta dopis furt dokola četl a najednou řekl: ‚Počkej, mámo, ale tady nestojí podle výnosu ministerstva nebo paragrafu nebo zákona, tady mě někdo žádá. Ale když mě žádá, tak já mu můžu nebo nemusím vyhovět. Nic, mámo, jedeme od pondělí dál.‘ Máma říkala, aby z toho nebyl problém. Táta na to, nejvýš mi můžou živnost zavřít a to by stejně udělali. A jeli ještě dva a půl roku a na dopis nereagoval. Ale tohle si pamatuji živě jako kluk, že říkal, že když mě někdo žádá, tak mu nemusím vyhovět. A jeli více než dva roky v soukromé živnosti.“
„Tam chodil kdysi jeden úředník, byl to Němec a chodil za mojí matkou, líbila se mu. Došlo to tak, že matka s ním nechtěla chodit a namluvila si Čecha a vzala si ho dokonce. To byl pak problém. On se stal lídrem sudetoněmecké strany a začal se matce i otcovi mstít. Oni mu rozbili výklad, dali mu tam exkrementy a napsali mu tam nápisy "česká svině, český pes". Přišla učnice, která to tam měla připravovat. My jsme bydleli několik domů vedle obchodu. – ‚Pane šéf, pojďte se podívat, co se stalo.‘ Otec vyšel, teď viděl, co tam je, a jelikož to byl svérázný typ člověka, tak naproti byla dřevěná trafika, kde se od rána kupovaly noviny a cigarety, on tam šel a koupil dvě vlaječky sudetoněmecké strany a do těch exkrementů je zapíchal. V ten moment tam byl obecní strážník: ,Herr Pátek, co to je za provokaci?‘ Otec odpověděl, že jen označuje pachatele.“
Jaroslav Pátek se narodil 11. září 1938 v Hustopečích. Pocházel z národnostně smíšené rodiny, otec byl Čech a matka rakouská Němka. Dětství trávil hlavně u německých prarodičů na hranici Protektorátu Čechy a Morava a anektovaného území Třetí říše v obci Starovice. Jeho tři strýcové z matčiny strany padli ve válce, čtvrtý z nich dezertoval. Za dezerci svého nejmladšího syna byl Jaroslavův děda vězněný. Jeho další strýc z otcovy strany musel na začátku 2. světové války utéct před gestapem za šíření protinacistických letáků. Podařilo se mu utéct do Nizozemska, kde se oženil s Holanďankou, aby získal občanství a nebyl vydán zpátky do protektorátu. Otec si v Pardubicích otevřel úspěšné kadeřnictví, kam chodily i herecké hvězdy z Východočeského divadla. Po komunistickém převratu se političtí funkcionáři snažili každého živnostníka zlikvidovat. Po absolvování gymnázia dostal zákaz studovat na všech vysokých školách. Poté vystřídal vícero zaměstnání. Opakovaně odmítl vstup do komunistické strany (KSČ). Velmi ho bavila hudba, měl vlastní kapelu MASAKR a naučil se hrát na několik hudebních nástrojů. Během minulého režimu se mu opakovaně podařilo dostat se ilegálně do Vídně navštívit svého strýce. Po sametové revoluci navštívil i své příbuzné v USA. Jaroslav Pátek zemřel 29. února 2024 ve věku 85 let.
