Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Blanka Paulů (* 1954)

• narodila se 31. března 1954 ve Vrchlabí jako Šafářová

• rodiče Stanislav a Božena pracovali ve vrchlabské automobilce

• v srpnu 1968 sekundovala bratrovi Stanislavovi, když házeli z mostu kameny na projíždějící sovětské vojenské vlaky

• v roce 1974 získala na mistrovství světa v klasickém lyžování ve Falunu stříbrnou medaili v běhu na deset kilometrů

• s československou štafetou vybojovala tamtéž bronz

• na zimní olympiádě v Innsbrucku 1976 se jí nedařilo, odjela bez medaile

• vystudovala pedagogickou fakultu v Hradci Králové, obor zeměpis a tělesná výchova

• měla neustálé problémy s funkcionáři, dvakrát ji vyřadili z reprezentace

• na zimní olympiádě v Lake Placid 1980 se s československou štafetou umístila čtvrtá

• v roce 1983 vyhrála dva předolympijské závody v Sarajevu

• na zimní olympiádě v Sarajevu 1984 skončila s československou štafetou na druhém místě, v závodě na dvacet kilometrů obsadila čtvrté místo

• z reprezentace odešla v roce 1985 a poté učila a trénovala 17 let na sportovním gymnáziu v Jilemnici

• ve svých věkových kategoriích získala desetkrát titul mistryně světa v běhu do vrchu

• v roce 2024 žila ve Vrchlabí

Vyhrála dva předolympijské závody a na zimní olympiádu 1984 v Sarajevu jela jako lyžařka, od níž funkcionáři Československého svazu tělesné výchovy (ČSTV) očekávali medaile. Nejlépe zlaté. Blanka Paulů však dojela v úvodním běhu na deset kilometrů až třináctá. „Nikdo se mnou nemluvil. Předseda ČSTV Antonín Himl vykřikoval na mého trenéra Bohouše Rázla, že si to zodpoví. Všichni si mysleli, že z desítky budu mít medaili na sto procent. Čekala jsem ji taky,“ vzpomíná. „Věřila jsem, že překonám nemoc, kterou jsem před olympiádou dostala. Ale nejely mi lyže. Moje kneissly nebyly na nový měkký sníh, na kterém jsme na desítce závodily.“

Blanka Paulů doplatila v olympijském roce i na systém socialistického vrcholového sportu, založený na společné přípravě národního týmu. V roce 1983 se jí vyhnula, což se projevilo na skvělé formě  při předolympijských závodech v Sarajevu. O rok později ji však funkcionáři lyžařského svazu a trenér Zdeněk Ciller přinutili, aby odcestovala s dalšími běžkyněmi na vysokohorské soustředění do tyrolského Seiser Almu.

„Byla jsem tam už před mistrovstvím světa 1982 v norském Oslu a velká nadmořská výška v Seiser Almu mi nesvědčila. Taky se mi v Oslu nedařilo, nejela jsem tam ani štafetu. Holky skončily čtvrté,“ říká pamětnice. „Vždycky, když jsem se vrátila z vysokohorské přípravy, nebylo mi čtrnáct dní dobře a až pak jsem se vzpamatovala. Ale stejně mi funkcionáři nařídili centrální přípravu v Seiser Almu. Ciller mi řekl: ‚Musíš jet s námi!‘ Nedalo se dělat nic,“ tvrdí. „Vrátily jsme se ze Seiser Almu a hned jsme měly mistrovství republiky. Ještě jsem ho vyhrála, nejela jsem ani domů, abych se před olympiádou nenakazila. Odcestovala jsem do Nového Města na Moravě na závěrečné soustředění a začala jsem cítit, že se mi lyžuje špatně.“

Na cestě do Sarajeva měla horečku

Blanka Paulů se ocitla v naprosto stejných problémech jako před nevydařeným mistrovstvím světa 1982. Do Sarajeva navíc cestovala československá výprava z úsporných důvodů autobusem. Češky nastoupily už v Praze a přespaly v Bratislavě. Ještě před noclehem musely na tiskovou konferenci. „Svítila na nás světla a musely jsme slibovat medaile. Dostala jsem teplotu, ráno jsem nasedla do autobusu a celý den se jelo do Sarajeva,“ uvádí. „Bylo mi špatně a navíc v autobuse pořád někdo otevíral a zavíral okna. Prostě hrozné.“

Po příjezdu do Sarajeva ji okamžitě poslali do izolace, kde zůstala dva dny, než se dala alespoň trochu dohromady. Naznačila funkcionářům i trenéru Cillerovi, co kdyby si odpočinula a vynechala první závod na deset kilometrů. „Ale neexistovalo. Oznámili mi, že nic takového nejde. Čekali ode mě medaili,“ upozorňuje pamětnice. „Vylezla jsem z postele, projela si tréninkově trať a druhý den jsem měla závod. Z nemoci jsem se vyhrabala, ale psychika byla strašná. Navíc padal čerstvý sníh a na něm jsem neuměla.“

Na desítce neuspěly ani reprezentační kolegyně Blanky Paulů. Nejlépe skončila Květa Jeriová, která vybojovala deváté místo. Českoslovenští sportovní funkcionáři a trenér Zdeněk Ciller zapíjeli po pokažené desítce žal, protože jejich kariéra a odměny závisely na získaných medailích a bodech za umístění do šestého místa. Svou mizernou náladu přenesli i na závodnice. Druhý den po nezdaru na desítce měly trénovat, ale trenér Zdeněk Ciller nebyl k nalezení. Kapitánka družstva Květa Jeriová ho nakonec našla v místnosti plné kouře a alkoholového zápachu, kde seděl s funkcionáři. Když vešla, vyhodil ji. Reprezentantky nakonec trénovaly samy.

Když fanoušci jásali, bojovala s migrénou

V následujícím závodě na pět kilometrů spravila všem náladu Květa Jeriová, když získala bronzovou medaili. Blanka Paulů dojela znovu třináctá, ale jako druhá nejlepší z československého družstva. Vybojovala si díky tomu místo ve štafetě na 4 x 5 kilometrů. Sestava Dagmar Švubová, Blanka Paulů, Gabriela Svobodová a Květa Jeriová skončila po fantastickém výkonu druhá. Finiš Květy Jeriové, v němž přesprintovala Finku Marju Liisu Hämäläinenovou, jež zvítězila v Sarajevu na všech třech individuálních tratích, patřil k největším zážitkům v historii československého sportu.

Štafetu jela na druhém úseku, Dagmar Švubová jí předávala v chumlu s nejlepšími soupeřkami. Blance Paulů se druhý úsek povedl a Gabriela Svobodová vyjížděla na třetí úsek jako druhá. Od ostatních štafet se odpoutaly Norky, Květa Jeriová nicméně vyrážela na poslední úsek bez ztráty na další uchazečky o stříbrnou a bronzovou medaili. Na čtvrtém úseku odpadla sovětská finišmanka a Květa Jeriová předjela těsně před cílovou rovinkou Finku. Mírný náskok pak udržela. 

Zatímco fanoušci doma u televizorů šíleli nadšením, Blanka Paulů se v cíli trápila. „Možná se zdá, že si vymýšlím, ale celý život trpím hrozně na migrény, opravdu hodně. Ve stresu před startem štafety jsem věděla, že migréna přijde, ale říkala jsem si: ‚Musím vydržet.‘ Odjela jsem hodně dobrý úsek, ale jak ze mě všechno spadlo, chytila mě migréna v hrozném stadiu a zvracela jsem za boudou,“ prozrazuje. „Ani jsem nevěděla, jak bojuje na třetím úseku Gábina. Až pak v takovém polovičním kómatu jsem se šla podívat na poslední úsek a radovala jsem se s holkami ze stříbrné medaile. Ale moc jsem si to neužila. Hlava mě bolela celé odpoledne a bylo mi špatně. Na nějaké oslavy jsem neměla náladu.“

Den před závodem ji zatkli a pustili ji až večer

Po štafetě upínala Blanka Paulů své naděje k závodu na dvacet kilometrů, poslednímu, v němž mohla ve svých třiceti letech získat individuální olympijskou medaili. Den předem však narušila její přípravu velká patálie. Do Sarajeva za ní přicestoval její o čtyři roky starší bratr Stanislav. Chtěla mu udělat radost a vzít ho do olympijské vesnice. Půjčila si závodnickou průkazku od jednoho mladého československého biatlonisty a bratra s její pomocí propašovala do olympijské vesnice.

„Dojela jsem právě trénink, zastavil nás příslušník ostrahy a po našem úspěchu ve štafetě mě poznal. Začal se se mnou přátelsky bavit, ale znejistěla jsem a brácha taky. Průkazku měl pověšenou na krku a obrácenou fotkou k sobě,“ popisuje Blanka Paulů. „Musel ji ale otočit a příslušník ostrahy poznal, že na fotce je někdo jiný. Zatknul nás a rozdělil. Drželi mě zavřenou v jedné místnosti. Byla jsem po tréninku zpocená a hladová. Funkcionáře z naší výpravy vůbec nezajímalo, že chybím a co se se mnou stalo. Zachránil mě až doktor Petr Krejčí. Pustili mě až v šest hodin večer a druhý den dopoledne se jela dvacítka.“

I když nervy Blanky Paulů dostaly před závodem co proto, předvedla svůj nejlepší individuální výkon. S Norkou Jahrenovou soupeřila o bronzovou medaili. „Ale zase mi nejely lyže. Do kopce jsem byla lepší než Norka, najížděla jsem na ni vteřiny, ale při sjezdu a na rovinkách jsem  ztrácela. Moje kneissly se prostě na sarajevský sníh nehodily,“ konstatuje. „Ale nechtěla jsem lyže měnit už kvůli Kurtovi Matzovi, narodil se v Trutnově, odešel do západního Německa a firmu Kneissl v Československu zastupoval. Vždycky mě podporoval.“

Byla jsem vystrašená, a nikdo mě nepovzbudil

Souboj o třetí místo prohrála Blanka Paulů o pár vteřin. Když se dozvěděla, že skončila čtvrtá, zažívala zpočátku příjemné překvapení. Před dvacítkou si totiž vzhledem k výsledkům v předchozích individuálních závodech příliš nevěřila a ke všemu ji psychicky poznamenaly potíže po odhalení, že do olympijské vesnice propašovala svého bratra.

„Pak jsem se ale dozvěděla, jak málo mi chybělo k medaili, a byla jsem hodně zklamaná. Myslím si, že kdyby v naší olympijské výpravě panovala lepší atmosféra, mohly jsme s holkami zajet ještě lepší výsledky. Ale třeba před dvacítkou mně nikdo z funkcionářů nepomohl dostat se do pohody. Byla jsem vystresovaná, vystrašená. Kdyby mě někdo povzbudil, třeba bych dopadla líp než čtvrtá,“ svěřuje se. „Ještě horší zážitky jsem měla na předchozí olympiádě v Lake Placid v roce 1980. Připadala jsem si, jako bych vůbec neuměla lyžovat. Na trati jsem se smekala a předseda lyžařského svazu mi řekl: ‚Ty sis snad obula obráceně lyže.‘ Jeden funkcionář se v Lake Placid nalil, spadl z postele a zlomil si obě patní kosti. Trenér Ciller se opil hned první den a měl domácí vězení.“

Prvním trenérem se stal tatínek

Blanka Paulů se narodila 31. března 1954 ve Vrchlabí. Její rodiče Stanislav a Božena Šafářovi měli ještě o čtyři roky staršího syna Stanislava. Oba pracovali ve vrchlabské automobilce, původně nazývané Peterovy závody. Později se změnily na Škodu AZNP Vrchlabí.

Oba rodiče propadli lyžování, a proto se po válce přestěhovali do krkonošského Vrchlabí. Tam dostali byt ve vile po odsunutých Němcích. „I já miluji hory z celého srdce a na lyžích jsem se snad naučila chodit dřív než na nohách,“ tvrdí Blanka Paulů. Sport ji provázel po celé dětství, na něž si uchovala vesměs pěkné vzpomínky.

Lyžovat začínala na dřevěných lyžích s koženou patičkou vzadu a řemínkem na uchycení boty vpředu. „Mým prvním trenérem byl tatínek, po něm pan Udatný a pak Ilja Matouš, desátý v běhu na třicet kilometrů na olympiádě v Cortině d’Ampezzo,“ uvádí pamětnice. Lyžařský oddíl podporovala vrchlabská Škodovka, na dopravu na závody půjčovala sportovcům auta.

S bratrem házeli kameny na vlaky s okupanty

Ve čtrnácti letech zažila Blanka Paulů okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy, které potlačily pokusy KSČ a společnosti o vytvoření socialismu s lidskou tváří. Před 21. srpnem 1968, kdy vojska pěti zemí vtrhla do republiky, trávila s rodiči a bratrem dovolenou v Německé demokratické republice. „Jeli jsme domů od moře z Rujány a viděli jsme tam přesuny sovětské armády. Vojáci nás zastavili na dálnici a museli jsme přespat ve stanu na odpočívadle,“ vzpomíná. „Táta říkal, že je zle. Vrátili jsme se domů a přišla okupace. Bráchovi bylo osmnáct, ve fabrice sebrali s dalšími chlapy nákladní auta a naváželi kameny na hranice na Černý důl. Dělali tam zátarasy proti vojenské technice. Den se neukázal doma, máma se o něj strašně bála a brečela.“

Rodiče Paulů se usnesli, že syna i s dcerou raději odvezou k babičce do Chocně. Ale ouha, babička bydlela u velikánského viaduktu, nad nímž se tyčily veliké skály. Bratr Blanky Paulů zjistil, že dole na železniční trati projíždějí vlaky s okupanty.

„Tak mě vzal s sebou a šli jsme házet kameny na vlaky naložené tanky, děly a dalšími zbraněmi. Takže za dva nebo za tři dny si naši pro bráchu zase přijeli; babička jim řekla, že chce u sebe doma jenom mě, že se Standou se to nedá,“ říká pamětnice. „Problémy měl i v továrně. Už po okupaci tam byli v zimě na návštěvě sovětští důstojníci, brácha a další zaměstnanci zrovna shazovali ze střechy sníh. Standa si udělal sněhovou kouli a oficíra trefil. Na první výročí okupace se vydal do Prahy protestovat, a jak policajti házeli po demonstrantech dýmovnice, přijel domů s propáleným rolákem.“

Emigrant jí koupil za bronz krásnou bundu

Po deváté třídě nastoupila ve Vrchlabí na gymnázium a další čtyři roky kombinovala studium s vrcholovým sportem, poněvadž se prosadila do dorostenecké a juniorské reprezentace. V roce 1970 hostily Vysoké Tatry mistrovství světa v klasickém lyžování. Ani ne šestnáctiletá Blanka Paulů se nominovala do vloženého předzávodu talentovaných lyžařek. „V Tatrách ale bylo tak obrovské množství diváků, že jsem se davem neprodrala včas ke startu a závod jsem zmeškala. Hodně jsem brečela,“ popisuje.

V roce 1972 se jako osmnáctiletá vdala za prvoligového volejbalistu Miroslava Paulů. Ve stejném roce v únoru se konala zimní olympiáda v Sapporu, kam však Blanka Paulů neodletěla. Uspěla sice v nominačních závodech, ale trenéři jí vysvětlili, že je na tak velkou soutěž ještě příliš mladá. A že by jí příliš rychlá kariéra mohla uškodit.

V juniorském věku začala závodit v zahraničí, poprvé ji s budoucí reprezentační kolegyní Gabrielou Sekajovou vyslali do Rumunska. Jely tam vlakem, ale vůbec si nezalyžovaly, poněvadž v rumunských horách nebyl skoro žádný sníh. Svými výkony si posléze zabezpečila účast na velkých juniorských závodech v rakouském Gosau pod ledovcem Dachstein, ale před nimi si zlomila nohu v Krkonoších. Místo do Rakouska tak putovala na operaci do nemocnice ve Vrchlabí a na lyže se postavila přibližně po šesti týdnech.

V cizině dosáhla prvního velkého úspěchu v italském Tarvisiu, kde skončila mezi juniorkami třetí. „Přišel tam za mnou emigrant Olda Gult, který pocházel někde od Úpice a odešel do Norska. Koupil nám tam dvě bedny jablek a mně za třetí místo donesl krásnou bleděmodrou prošívanou bundu. U nás se nic takového sehnat nedalo, hotový zázrak,“ poznamenává pamětnice. „Tenkrát se muselo do celního prohlášení psát všechno, co si člověk s sebou vezl do zahraničí. Bundu od Oldy jsem tam samozřejmě neměla a moc jsem se bála, že mi ji u nás na celnici zabaví. Otrhala jsem z ní všechny cedulky, aby se nepoznalo, že je z Itálie, a nakonec jsem ji provezla.“

V roce 1973 maturovala na gymnáziu s trojkou z matematiky a se třemi jedničkami. Na vysokou školu ovšem nepomýšlela, poněvadž by byla daleko od manžela, jehož bezhlavě milovala. Nakonec zvolila kompromis a studovala dálkově pedagogickou fakultu v Hradci Králové. V oboru zeměpis – tělesná výchova složila státnice.

Nový trenér vsadil na mladé holky

V roce 1973 se prosadila do československého národního družstva, k čemuž dopomohlo i vyhození úspěšného trenéra Zdeňka Cillera. Jeho svěřenkyně Helena Šikolová získala na zimní olympiádě v Sapporu bronzovou medaili na trati na pět kilometrů, vůbec první v historii československého běžeckého lyžování. Štafeta dojela pátá.

V další sezoně se však Zdeněk Ciller popral v Sovětském svazu s trenérem mužů Jaroslavem Honců a funkcionáři ho zbavili funkce. Vystřídal ho Bohuslav Rázl a v reprezentaci skončily Helena Šikolová a Milena Cillerová.

„Bohouš Rázl si vybral skoro úplně nové družstvo. Ze zkušených holek tam zůstala jen Alena Bartošová, přišla jsem já, Gábina Sekajová, Mirka Jaškovská, Jana Tašová nebo Emília Šuleková. Helena Šikolová a Milena Cillerová trénovaly se Zdeňkem, závodily s námi ještě na nominačních testech, ale porazily jsme je a do národního týmu se už nedostaly,“ popisuje Blanka Paulů. „Jako vdaná jsem v létě nechtěla moc jezdit na soustředění. Přinesla jsem si párkrát potvrzení od trenéra z Vrchlabí Ilji Matouše, že nemůžu. Ale jak přišel první sníh, jiná možnost nebyla.“

Podle Blanky Paulů zavládlo v mladém družstvu obrovské nadšení. Považuje ho za polovinu úspěchu na mistrovství světa 1974 ve švédském Falunu. Sama tam vybojovala druhé a čtvrté místo v závodech na pět a deset kilometrů a jako finišmanka se zasloužila o bronzovou medaili štafety, v níž jely také Gabriela Sekajová, Miroslava Jaškovská a Alena Bartošová.

Měla pocit, že může pořád přidávat

„Před Falunem jsme trénovaly hodně, fakticky hodně. Ale nepozorovaly jsme, že by to bylo těžké. Když se teď bavíme s Gábinou (tehdy Sekajovou, dnes Soukalovou, poznámka editora), říkáme, že šlo o zlaté časy lyžování,“ tvrdí pamětnice. „Druhým trenérem byl vedle Bohouše Rázla Petr Honzl a taky díky němu jsme měly v družstvu pohodu. Strašně jsme chtěly trénovat, nic velkého jsme ale nečekaly. Furt jsme se smály a byly jsme bez stresu. Všechno se nám zdálo jako hračka. Když jsme se dvěma medailemi přiletěly z Falunu do Prahy, čekali tam lidi a vítali nás. My s Gábinou jsme si říkaly: ‚Co tady dělají, co je to za slávu?‘ Připadalo nám, že úspěch přišel sám zadarmo.“

Ze Švédska si dovezla moderní koženou bundu, dárek od majitele firmy na výrobu lyží Sundins. Právě na nich získala ve Falunu dvě medaile. „Říkal, že jsem ho zachránila před krachem, a vzal mě do obchodu, abych si něco vybrala,“ prozrazuje pamětnice. „Koženou bundu pak nosil několik let bratr, byla mu sice do půl zad, ale o to většího haura dělal.“

Ve Falunu se jezdilo v ledovatých rychlých stopách, což Blance Paulů vyhovovalo. V závodě na deset kilometrů, kde brala stříbrnou medaili, byla dokonale soustředěná a nevnímala nic kolem sebe. „Měla jsem pocit, že můžu pořád přidávat, a chtěla jsem ještě delší trať a ještě jeden kopec,“ prohlašuje. „Nakonec jsem skončila druhá za východní Němkou Barbarou Petzoldovou.“

Od kamarádky věděla o dopingu ve východním Německu

První polovina sedmdesátých let 20. století patřila v Německé demokratické republice (NDR) dopingu, komunistický režim tam vytvořil dokonalý systém používání zakázaných podpůrných látek. Úspěchy ve sportu sloužily jako důkaz převahy východní, socialistické Evropy nad západní, kapitalistickou. Reprezentanti NDR deklasovali své soupeře především v lehké atletice a  plavání. V zimních sportech se prosazovali rychlobruslaři a rychlobruslařky, sdruženáři, skokani nebo běžkyně na lyžích.

„Kamarádila jsem s Veronikou Schmidtovou, provdanou Hesseovou. Jezdily jsme k sobě navzájem na dovolené. Strašně se bála, ale něco mi prozradila. Věděla jsem, že východní Němky jedou ostře v anabolikách,“ upozorňuje Blanka Paulů. „Když byla Veronika na dovolené u nás v Krkonoších, musela jen odpočívat. Chtěla jsem jí ukázat Harrachov, běžela jsem tam přes hřebeny z Vrchlabí, Veronika jela autem. Chtěla jsem ji v Harrachově vzít k Mumlavským vodopádům a aspoň kousek do hor. Říkala, že nesmí, že jí nařídili úplný klid.“

Blanka Paulů tvrdí, že nikdy po zakázaných povzbuzujících prostředcích nesáhla. Jako mladá dostávala prý od trenéra Bohuslava Rázla s ostatními členkami družstva pouze vitaminy nebo lék  Essentiale forte, který pomáhá játrům zatěžovaným vysokými tréninkovými dávkami, a speciální výživu. „Bohouš nám přinesl rozpis, ale všechno chutnalo tak strašně, že jsme to vyhodily do koše,“ dodává. „O Zdeňku Cillerovi se vědělo, že má k dopingu blízku. Mně ale nikdy nic nenabídnul.“

Medaile z Falunu vyvolaly velké očekávání před zimní olympiádou 1976 v Innsbrucku. Bohuslav Rázl se rozhodl, že udělá z Blanky Paulů nejlepší lyžařku světa. V roce 1975 proběhla v Innsbrucku zkouška na olympiádu a Blanka Paulů tam získala na deset kilometrů druhé místo. „Nebyla jsem spokojená a nadávala jsem, jak jsem si špatně namazala lyže. Před olympiádou už jsme na rozdíl od Falunu cítily tlak a všichni od nás chtěli zase medaile. Trénovaly jsme opravdu hodně a bez odpočinku, neměly jsme ani skoro žádnou regeneraci,“ vzpomíná.

Při odjezdu na olympiádu se zasekli na celnici

Ještě před Innsbruckem si pošramotila psychiku. Na olympiádu odjížděly běžkyně z velkých závodů v Klingenthalu auty dohromady s mužským národním týmem.

„Na hranicích s Rakouskem jsme byly s Gábinou samý smích a trochu jsme naše celníky provokovaly. Utrhli mně nedopatřením držadlo u kufru, tak jsem říkala: ‚To mám radost. Jak teď asi budu ten kufr nosit?‘ Celníci se naštvali a chtěli, ať jim ukážu, co v kufru vezu. Ležely tam východoněmecké marky, naše koruny a švédské peníze, které jsem si vezla ze závodů ve Skandinávii,“ líčí Blanka Paulů. „Celníci spustili: ‚Co je to za peníze? Víte, že je nesmíte přes hranice vozit?‘ A jeden celník začal všechno sepisovat. Datloval jedním prstem a trvalo mu to děsně dlouho. Pak se dozvěděl, že můj zaměstnavatel je ministerstvo vnitra, protože jsem jezdila za Červenou hvězdu Štrbské Pleso. Rozčílil se, že musí vyplnit znovu úplně jiný formulář, a zase pomalu datloval. Venku celníci odstavili všech šest našich aut a ostatní na mě dlouho čekali. Trenér Jarda Honců se na mě zlobil, jaká jsem slepice. Po sezoně jsem dostala za celní přestupek důtku a zabavené peníze mně nevrátili.“

Innsbruck dopadl pro československé běžkyně špatně. Ambice velké, ale medaile nakonec žádná. Štafeta skončila šestá, nejlepším umístěním v individuálních závodech bylo deváté místo Blanky Paulů na deset kilometrů. Před olympiádou věřila, že vyhraje všechno, a v Innsbrucku nechápala, proč zůstává daleko za nejlepšími soupeřkami. „Myslela jsem si, že když mám hodně natrénováno, tak všechno půjde samo. Cítila jsem v sobě sílu a energii, ale nedokázala jsem ji uvolnit,“ konstatuje.

Po Innsbrucku lyžařský svaz rozpustil ženské reprezentační družstvo. Před rozborem olympijského „propadáku“ předělávala Blanka Paulů s trenérem Bohuslavem Rázlem a metodikem Láďou Slonkem tréninkové výkazy a ubírali najeté kilometry, aby jim funkcionáři neumyli hlavy, že přípravu na olympiádu přepískli.

Poznamenalo ji, že přeběhala mononukleózu

Dalších pět let nestálo za nic. Dvakrát ji funkcionáři vyřadili z reprezentace, odmítla být v Červené hvězdě Štrbské Pleso i  v nově založené Rudé hvězdě Jablonec nad Nisou. Stala se členkou oddílu Vysokých škol Praha. Měla tam mnohem méně peněz a bydlela v Motole ve stavební buňce. Oddíl jí ovšem platil soustředění, stravu a ubytování. Na měsíc dostávala zpočátku 800 korun, za čas 1000 korun. Nestěžovala si však.

V roce 1977 přeběhala mononukleózu, což se s ní táhlo i napřesrok. Funkcionáři nechtěli slyšet, že by ráda kvůli velké únavě a zdravotním potížím skončila s tréninky a závody. Mistrovstvím světa 1978 v Lahti se protrápila. Trenér Zdeněk Ciller, který po Innsbrucku vystřídal Bohuslava Rázla, vsadil na mladou Květu Jeriovou a udělal z ní týmovou jedničku.

Již na jaře 1976 se Blanka Paulů rozvedla, poněvadž její dlouhodobé závodnické kontakty s trenérem Bohuslavem Rázlem přerostly v milostný vztah.

„Všichni to tenkrát věděli. Něco takového se ale nenosilo, Bohouš měl manželku a tři děti. Můj vztah s ním poznamenal  moje vztahy se Zdeňkem Cillerem. Byli to úhlavní nepřátelé a Zdeňkovi vadilo, že jsem pořád trénovala s Bohoušem,“ podotýká pamětnice. „Zdeněk mě nechtěl vzít na olympiádu 1980 v Lake Placid. Abych mohla bojovat o místo v družstvu na soustředění ve Švýcarsku, musela jsem napsat dopis se žádostí o pomoc předsedovi ČSTV Antonínu Himlovi. Nominaci jsem si ve Švýcarsku vyjela, ale pořád jsem musela na nějaké další nominační závody. Zdeněk mně začal strašně škodit, v týmu mě nechtěl.“

Do Lake Placid dorazila vyčerpaná a na zimní olympiádu by nejraději zapomněla. V individuálních závodech dojela na 29. a 30. místě, přičemž v prvním spadla krátce po startu. Z československého družstva byla jasně nejhorší. Alespoň trochu si spravila náladu ve štafetě, kde získala čtvrté místo s Gabrielovou Svobodovou, Dagmar Palečkovou Švubovou a Květou Jeriovou. Na olympiádě se kamarádila s hokejisty, jimž se také nedařilo a po prohrách s USA a se Švédskem skončili až pátí.

Po olympiádě ji už podruhé vyřadili z reprezentace, nicméně v sezoně 1981/1982 se tam znovu dostala. Na mistrovství světa 1982 v norském Oslu ještě nepatřila k nejlepším, ale o rok později už ano. Vyhrála finále Světového poháru ve Vysokých Tatrách, na Světovém poháru v šumavském Zadově dojela druhá. „Zdeněk Ciller si na mě už nemohl vyskakovat a možná se smířil s tím, že jsem prostě tady,“ přemítá pamětnice.

Odměny za olympiádu vystačily na škodovku

Na zimní olympiádě 1984 v Sarajevu nastolili Jugoslávci velmi přísná bezpečnostní opatření z obavy před teroristickými útoky. „Připadala jsem si jak v policejním státě. Všude chodili vojáci se samopaly, stáli u každého hotelu,“ popisuje.

Za stříbro ve štafetě  a čtvrté místo v závodě na dvacet kilometrů obdržela Blanka Paulů na tehdejší časy krásnou odměnu. Komunističtí funkcionáři totiž slavné medailisty z olympiád potřebovali pro vylepšení jména svého totalitního režimu ve světě. Zatímco za úspěchy ve Světovém poháru si odvážela pouze věcné ceny jako třeba jídelní servis, za Sarajevo jí dali 84 000 korun. To by v roce 2024 obnášelo zhruba milion korun.

„Koupila jsem si novou Škodovku stopětadvacítku, v Boleslavi mi udělali protekčně pětistupňovou převodovku. V roce 1986, kdy jsem jezdila po Evropě na dálkové běhy, se mi ale ‚vylágrovala‘ na německé dálnici a musela jsem volat odtah,“ tvrdí pamětnice.

Na demonstraci do Vrchlabí jela na lyžích

Po zimní olympiádě 1984 zůstala v reprezentaci do konce sezony 1984/1985. Odjela ještě závody na mistrovství světa v Seefeldu, ale bez výraznějších výsledků. V roce 1986 nastoupila jako trenérka a pedagožka na sportovní gymnázium v Jilemnici, kde vydržela sedmnáct let.

Sametovou revoluci, během níž se v listopadu 1989 zhroutila komunistická vláda, prožila Blanka Paulů na soustředění v krkonošské Dvorské boudě. „Revoluci jsme tam probírali celou dobu, lyžovalo se s trikolorami. Na mítink do Vrchlabí jsem z Dvorské boudy vyrazila na běžkách, sjela jsem do Strážného a pak autobusem,“ svěřuje se. „Po demonstraci jsem ve Vrchlabí přespala a ráno jsem zase jela na Dvorskou boudu.“

Nehroutila jsem se a říkala si, že to dám

V devadesátých letech se pustila do atletických závodů do vrchu, ve svých věkových kategoriích se stala desetkrát mistryní světa. Na rozdíl od svých reprezentačních kolegyň zůstala bezdětná. „Do rodiny jsem nespěchala, žila jsem mezi trénováním mladých běžců a běžkyň a iluzemi, že vychovám olympijského vítěze,“ vysvětluje pamětnice. „Vyhovovalo mi to. Na vlastní děti jsem si vzpomněla až kolem čtyřicítky, když už bylo pozdě.“

Doma uchovává stříbro a bronz z mistrovství světa a stříbro z olympiády, přesto považuje svou lyžařskou kariéru za nenaplněnou. Brzdily ji především nemoci.

„Lepilo se na mě hodně smůly, ale zase mě potkalo štěstí v osobním životě. Měla jsem šťastné dětství, milující rodiče,“ zdůrazňuje Blanka Paulů. „Pomáhalo mi, že jsem si v těžkých situacích vždycky řekla: ‚Dám to a bude zase líp.‘ Nehroutila jsem se, nebyla jsem pesimista. Nevadilo mi, že se někomu daří líp, a užívala jsem si toho, co jsem měla. Svůj život jsem si nikdy neuměla představit bez pohybu na lyžích, na kole, bez běhání.“