Mgr. Blanka Paulů

„Pak jsem jela já, co jsem měla udělat náskok, tak jsem přijela druhá. Dáša přijela tak nějak v celém chumlu, ale vepředu absolutně v kontaktu. Měla jsem tedy udělat náskok, tak jsem přijela druhá. Gábina měla úkol co nejmíň ztratit, přijela sice čtvrtá, dvě místa ztratila, ale v absolutním kontaktu. A Květa měla udělat finální výsledek. Ale já bohužel, bude se zdát, že si vymýšlím, trpím hrozně na migrény, opravdu hodně. A z toho stresu jsem už před startem věděla, že migréna přijde. Ale říkala jsem si, že teď nemůže přijít, že teď prostě musím. Odjela jsem hodně dobrý úsek, ale jak jsem přijela do cíle a jak všechno ze mě spadlo, tak mě chytila migréna v hrozném stadiu, dojela jsem a šla jsem zvracet za boudu. Bolest hlavy, klasická migréna, na kterou trpím dodnes. Ani jsem nevěděla, jak tam bojujou, až pak v takovém polokómatu, jak mě bolela hlava, jsem se šla radovat s holkami a šla se podívat na poslední úsek. Ani jsem nevěděla, jak tam Gábina bojuje, moc jsem si to neužila. A pak na nějaké oslavy ani nebyla nálada, ještě mě celé odpoledne bolela hlava a bylo mi blbě.“

„Dalo se dohromady nové družstvo, kde byla Mirka Jaškovská, já, Gábina Soukalová. Dvě nebo tři Slovenky, Jana Tašová, Labašková, Milka Šuleková. Úplně nové družstvo, začaly jsme a bylo tam strašné nadšení, hodně vyhrávalo nadšení. Kupodivu, když jsem byla vdaná, tak první rok, když mě tam zařadili, jsem s nimi moc jezdit nechtěla. Přinesla jsem si párkrát potvrzení od trenéra z Vrchlabí Ilji Matouše, že nemůžu jet. Nechtěla jsem odjíždět, první léto jsem moc nechtěla. Ale pak, když začal první sníh, jiná možnost nebyla. Byly jsme mladé družstvo. Nadšení, obrovské nadšení byla polovina úspěchu. Trénovaly jsme hodně, fakt hodně, ale nepozorovaly jsme, že by to bylo těžké. Strašné nadšení, a to si myslím, že přineslo úspěch na mistrovství v sedmdesátém čtvrtém. My když se bavíme s Gábinou [tehdy Sekajovou, dnes Soukalovou], říkáme tomu zlaté časy lyžování. Byla tam pohoda v družstvu, strašně jsme chtěly, to si myslím, že byl ten úspěch. Přišel úspěch a nám se zdál úplně zadarmo. Fakt jsme tam byly úspěšné, štafeta třetí, já jsem byla druhá, čtvrtá, holky byly každá kousek přes deset. Když jsme přiletěly do Prahy, čekali tam lidi a vítali nás. My s Gábinou si říkaly: ‚Co dělají, co je to za slávu?‘ Myslely jsme si, že je to začátek, že to přišlo samo. Nic jsme nečekaly, pořád jsme se smály a byly jsme bez stresu. Byla to pro nás všechno jakoby hračka. To byla půlka úspěchu, nálada v družstvu. Druhým trenérem byl Petr Honzl, byla to super nálada v družstvu.“

„Akorát vím, že největší problém, co mě trápilo, byl brácha. Mamka brečela, že brácha je někde zas u toho, že utek. Oni totiž naši, aby byl klid, tak nás za den nebo za dva dny odvezli k babičce do Chocně. To si pamatuju dobře, nevím proč, jestli se táta někde něčeho zúčastňoval. Odvezli nás hned do Chocně i s bráchou, a brácha zase první, co bylo, to si pamatuju, bydleli jsme u velikánského viaduktu. U nádraží byl obrovský most, takové skály dolů. On mě vždycky ke všemu samozřejmě přizval. První, co bylo, když jsme tam přijeli, tak šel na most házet na vlaky, co jezdily asi se zbraněmi, naložené tanky nebo děly, to si pamatuju matně. První, co bylo, tak že jdeme házet dolů z mostu kameny na vlaky. Tak jsme šli. Pro bráchu hned druhý nebo třetí den jeli, babička řekla, že tam chce jenom mě, že s bráchou se to nedá. Že první, co bylo, tak jsme šli házet kameny na vlaky. S naším bráchou to bylo opravdu... Tak ho zase odvezli.“