Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Pavel Pavel (* 1957)

• narozen 11. března 1957 ve Strakonicích

• inženýrský titul získal na Vysoké škole strojní a elektrotechnické v Plzni

• po studiích pracoval jako projektant ve strakonickém Agrostavu

• v roce 1986 rozpohyboval sochy moai na Velikonočním ostrově

• následovala řada dalších transportních experimentů

• po sametové revoluci založil firmu na stěhování těžkých břemen, angažoval se také v politice

• autor knih a článků, pravidelný účastník kongresů (nejen) o Velikonočním ostrově

• v roce 2023 žil ve Strakonicích

Sochař, malíř, spisovatel, stavitel lodí, cestovatel, politik, „stěhovák“. Jeho příběh je neodmyslitelně spojen s dvěma místy: Strakonicemi a – vzdušnou čarou bezmála 15 tisíc kilometrů vzdáleným – Velikonočním ostrovem. Přestože stihl v životě sehrát mnoho rolí, v povědomí široké i odborné veřejnosti zůstává zapsán především jako muž, který naučil sochy kráčet. Jeho záměr představoval v prostředí normalizovaného Československa něco natolik atypického, že jej soudruzi pustili do Chile i přesto, že se nikdy nestal součástí komunistických struktur, zatímco v tehdy výsostně nepřátelském Chile vládl militantně-antikomunistický režim. „Aby vycestoval člověk z Čech, zpoza železné opony do Chile, to byl husarský kousek,“ komentuje po letech s úsměvem. Po třech týdnech strávených na tichomořském ostrově se osmadvacetiletý inženýr ze Strakonic vrátil domů jako světově uznávaný odborník. Svému specifickému koníčku pak zůstal věrný po celý život. „Takhle já se bavím. Říkám tomu romantické transporty,“ vypráví Pavel Pavel.

Běžný řemeslný postup. Lednička vám taky nespadne

Pavel Pavel se narodil 11. března 1957 v jihočeských Strakonicích jako jediné dítě Růženy a Ladislava Pavlových. Od útlého dětství trávil s rodiči víkendy a prázdniny pod stanem, v přírodě, u vody. Mimoto navštěvoval vodácký oddíl: „Kytara, vaření si sám sobě, starání se o sebe a výchova v kolektivu. Morseovka, skautské znalosti, přírodní znalosti a podobně,“ vyjmenovává. S oddílem se účastnil i vodáckých táborů: „Vztyčování stožáru, když 50 mravenečků neslo dvacetimetrový kmen a postavili jsme si táborový stožár, to už byla technická dovednost hodná pozornosti,“ říká s nostalgií a dodává: „Takhle jsem postupně nabaloval řemeslné znalosti a vztah k romantice. Na řece člověk sní o tom, že by se vydal někam na oceán.“ Kromě venkovních aktivit měli na Pavlovo další směřování vliv přinejmenším tři muži – Thor Heyerdahl, Francis Mazière a Miloslav Stingl. Jména všech tří se pojí – mimo jiných míst – s Velikonočním ostrovem, Pavel už od chlapeckých let znal jejich knihy a Velikonoční ostrov jej fascinoval.

Po strakonické základní a následné střední škole vystudoval na přelomu 70. a 80. let Vysokou školu strojní a elektrotechnickou v Plzni. Coby titulovaný inženýr pak nastoupil do práce ve strakonickém Agrostavu jako projektant. Ve volných chvílích pracoval na výpočtech podporujících nově vznikající teorii, která by vysvětlila transport mnohatunových soch moai po Velikonočním ostrově. Základní premisa zněla: „Když stěhuje popelář popelnici, tak ji točí po hraně. Když stěhujete sud s pivem nebo limonádou, točíte po hraně. A v běžné domácnosti, když potřebujete s ledničkou zacouvat do rohu, do kouta, tak ji nakloníte a přes roh ji přetáčíte a taky vám nespadne. Říká se tomu kantování, je to běžný řemeslný postup. Ale představa, že by se socha moai mohla stěhovat kantováním, byla tehdy pro badatele nepředstavitelná, nepřijatelná,“ přibližuje.

Problémy Velikonočního ostrova ve Strakonicích

Roku 1981 si Pavel Pavel obstaral kontakt na zmíněného Miloslava Stingla, domluvil si schůzku a představil mu své výpočty: „Já umím 20 jazyků, ale počty mi nejdou, takže v tomto vám nepomůžu,“ řekl mu tehdy Stingl. Byť Pavlovi s teorií příliš nepomohl, poskytl mu alespoň spoustu užitečných informací o samotném Velikonočním ostrově. Dílčí poznatky Pavel získal od dr. Stanislava Novotného, tehdejšího odborného pracovníka pražského Náprstkova muzea, a také od geofyzika dr. Břetislava Staše (mimochodem, otce známé české herečky Simony Stašové). Nicméně se ukázalo, že transport soch na tisíce kilometrů vzdáleném ostrově je pro normalizované Československo příliš úzce zaměřeným problémem – Pavel Pavel neměl své teorie a výpočty s kým konzultovat.

Rozhodl se tedy vydat cestou experimentu: na vlastní náklady si nechal vyrobit – jak sám říká – sochu na hraní. Betonový odlitek měřil čtyři a půl metru a vážil 12 tun. Psal se rok 1982 a pětadvacetiletý Pavel Pavel kopii sochy moai společně s partou přátel skutečně rozpohyboval pouze za pomoci lan, páky a vlastní síly. „Bylo to něco zvláštního, řešit problémy Velikonočního ostrova ve Strakonicích,“ říká. Tato kopie sochy moai dodnes (2023) stojí ve strakonickém parku. Pokus se tehdy dostal do Československé televize i tisku, tím se však celý projekt tak nějak uzavřel. Pavel ale chtěl jít dále. Začal shánět kontakt na zmíněného archeologa a antropologa Thora Heyerdahla, který Velikonoční ostrov proslavil skrze své knihy a filmy.

Mám brát s sebou ešus?

„Napsal jsem mu [Heyerdahlovi] čtyři dopisy a jeden z nich prošel přes hranice a asi za tři týdny jsem měl dopis, jeho odpověď, protože nevěděl, co jsme to dělali se sochou. Napsal jsem dopis, který se mu nepodařilo přečíst, škrabopisem. A dal jsem tam fotky, sochu moai poznal – lana že na ní jsou a za sochou že jsou paneláky, to poznal. Tak chtěl detailnější vysvětlení. A když jsem mu ho dodal, strojopisně napsanou odpověď, tak mě v roce 1986 pozval na Velikonoční ostrov,“ vypráví Pavel Pavel a dodává: „Aby vycestoval člověk z Čech, zpoza železné opony do Chile, to byl husarský kousek.“ Začalo vyřizování potřebných povolení, situaci komplikoval i ne zcela vyhovující kádrový profil – Pavel Pavel nikdy nevstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ), zatímco jeho otce Ladislava naopak dříve z KSČ vyškrtli – poté, co po srpnu 1968 přestal na protest platit členské příspěvky.

I přes počáteční nejistotu nakonec zdlouhavý proces dobře dopadl, opona se před Pavlem Pavlem na chvíli pootevřela. „Dostal jsem povolení po půlročním vyjednávání 24 hodin před odletem,“ vzpomíná. „Ve tři hodiny odpoledne jsem dostal doložku, tak jsem si na měsíční pobyt vyměnil 20 dolarů ve Státní bance československé a druhý den ráno jsem letěl do Kodaně na setkání expedice.“ Pavel Pavel nevěděl, co přesně taková expedice obnáší, a tak si v rámci přípravy alespoň načetl všechnu možnou dostupnou cestovatelskou literaturu a rychle oprášil základy angličtiny, které získal na vysoké škole. „Jestli si mám brát s sebou ešus, anebo jestli mi Thor Heyerdahl dá ešus a spacák – netušil jsem. Nakonec jsme spali v hotelích, stravovali jsme se na porcelánu a příbory,“ přibližuje.

Máme toho, kluci, hodně společného

Výprava se těšila velké pozornosti z řad odborné i laické veřejnosti, médií i diplomacie. Na tom měl zásluhu právě Thor Heyerdahl, tou dobou již mezinárodně uznávaný vědec. Tehdy mu bylo 72 let, zatímco o dvě generace mladší Pavel Pavel si na popularitu teprve zvykal. „[Thor] byl zvyklý jednat s prezidenty, s významnými osobnostmi. Ale pro mě to všechno bylo nové. […] Bylo to dvojnásob náročné na psychiku, protože na to jsem nebyl stavěn a připraven,“ vypráví. Místy tak vznikaly komicky nejednoznačné situace. „Vystresoval mě ministr kultury Chile, který mi při nějakém slavnostním banketu, kam nás pozvali, říkal: ,Co se stane, když ta socha spadne?‘ A já říkám: ,No, když spadne, tak je riziko, že se přerazí v krku, protože tam má ten materiál nejslabší.‘ A on říkal: ,No, jestli přerazíš sochu, tak tě nechám zastřelit.‘ Což v Pinochetově Chile[1] nebyl až takový vtip. Ale všichni se u stolu smáli. A já, abych to zachránil, tak jsem říkal: ,No, kdyby se přerazila, tak já vám dám tu, co mám v Čechách, tu svoji.‘ A on: ,U nás se střílí rychle.‘ Takže jsem byl tak nějak duševně připraven, že se musím hodně snažit, aby to dopadlo dobře.“

Velikonoční ostrov patří mezi nejodlehlejší místa na zemi, nejbližší obydlená pevnina se nachází tisíce kilometrů daleko. Tamní příroda a především kultura tak nese svá specifika: „My si vidíme do talíře celé generace. Víme, co udělal naší prababičce pradědeček támhle toho a podobně. Ta paměť tady je,“ říkali Pavlovi po příjezdu ostrované, mezi kterými si časem našel řadu přátel a kteří se zároveň zpočátku divili, jak se mezi nimi ocitl člověk ze středoevropského městečka. „My toho máme, kluci, hodně společného,“ vysvětloval Pavel velikonočním lidem. „A oni říkali: ,My, Rapa Nui?![2] Co máme společného s Československem?!‘ Říkám: ,No, vy jste takový malý ostrůvek, se kterým si může každý dělat, co chce. A my jsme taková malá zemička v centru Evropy, kde si s námi po staletí dělají ti ostatní, co chtějí.‘“ 

V Chile mi říkají: My známe tři Čechy

Samotnému experimentu předcházel pokus nanečisto, s menší sochou. Pavel Pavel chtěl přípravy a průběh zachytit na fotografiích, což se ale Thoru Heyerdahlovi vůbec nelíbilo: „Ty, Pavel, jsi tu od toho, abys řídil pokus. Od focení je támhle můj fotograf,“ řekl mu. Představa, že se vrátí domů bez jediné fotky, se zase nelíbila Pavlovi. Své tři foťáky tak rozdal ostrovanům: „A až vám to, kluci, dojde, přijďte a já vám dám nový film,“ instruoval je. „Tak oni mně během toho pokusu vyfotili šest filmů, to je nějakých 180 fotek. Z toho byly dvě dobré. Řada černých, řada bílých, řada nohou, oblohy a tak,“ vypráví pobaveně. Pokus nanečisto se obešel bez komplikací, nadešel okamžik spustit celou akci naostro. Stalo se tak 5. února 1986. „Spousta badatelů, kteří o tom psali a publikovali, tak tu záhadu tak krásně nafoukli, že když se zjistilo, že existuje řešení, jak to šlo, tak to byla světová senzace. A kolem Heyerdahla při tom pobytu na Velikonočním ostrově kroužili od rána do večera novináři významných médií, periodik z celého světa,“ přibližuje.

Přestože byl – do té doby neznámý – Pavel Pavel během expedice vůči Thoru Heyerdahlovi tak trochu upozaděn, svým počinem si získal mezinárodní uznání a popularitu. „Lidé, kteří navštěvují Velikonoční ostrov z Česka, mi posílají vzkazy: ,Hele, když jsme řekli, že jsme z Čech, tak oni řekli, že tě znají.‘ A v Chile mi říkají: ,My známe tři Čechy: toho, co zapálil Patagonii, toho, co ukradl to Pero, a toho, co stěhoval ty sochy,‘“ vypráví pobaveně. V rámci expedice strávil na ostrově tři týdny. „A když jsem tam byl poslední den, tak jsem skoro brečel. Říkal jsem si: ,Jsem tady poprvé a naposledy.‘“ Podruhé mezi ostrovany zavítal po 11 letech a k dnešním dnům (2023) navštívil ostrov jedenáctkrát. Dodejme, že z účastníků původní expedice kromě Pavla Pavla žil v roce 2023 už jen zvukař z tehdejšího filmového štábu.

Vyčítali mi, že jsem jim to ukradl

Na ruzyňské letiště Pavel Pavel přistál už jako celebrita – vítaly jej desítky novinářů, následovala pozvání do médií, chodilo mu obrovské množství dopisů, kromě obdivných i nepřátelské. „Od lidí, kteří to vymysleli dávno přede mnou a vyčítali mi, že jsem jim to ukradl. Já jsem říkal: ,Prosím vás, já jsem to nevymyslel.‘ […] To, že to někdo objevil, to je napsáno v knížkách. Takhle stěhovali staří řemeslníci, tím kantováním. Tohle se nedá ani patentovat, to je běžný postup. Ale vztáhnout ho na sochy moai bylo novátorské,“ říká. Po návratu domů pak nadále rozvíjel svou specifickou zálibu – názorné ukazování, jak se těžká věc mohla před mnoha a mnoha lety dostat z bodu A do bodu B. „Takhle já se bavím. Říkám tomu romantické transporty,“ shrnuje.

Jako pomyslná terénní laboratoř Pavlovi opakovaně posloužily jižní Čechy – ve Strakonicích postavil Stonehenge, přes třeboňský rybník převážel na rákosové loďce mnohatunové kameny – tak nějak to zřejmě dělali i indiáni na jezeře Titicaca. Rákosová plavidla si postavil svépomocí a cesta „udělej si sám“ jej doprovází po celý život. „Všechny své pokusy platím ze svého. Musím si na to vydělat – ať už publikační činností, nebo třeba vyrábím sochy moai pro kamarády a sponzory z betonu. Navazuju tak na své chození do malířského a výtvarného kroužku, kde mě úžasný akademický malíř naučil základy malování a sochaření. Takže vzpomínám na Jiřího Rejžka kdykoliv betonuju nebo si maluju obrázky do svých knížek nebo článků v časopisech,“ vypráví.

Je to takový pěkný závazek, snad se toho ještě dožiju

O svých počinech napsal Pavel Pavel knihy a mnoho článků, pravidelně se účastní kongresů a sympozií věnovaných Velikonočnímu ostrovu, experimentální archeologii a dalším příbuzným tématům. Po sametové revoluci – příznačně – založil firmu na stěhování a přesuny těžkých břemen. Mnoho let se také angažoval v politice, a to z pozice zastupitele, radního i místostarosty Strakonic, se kterými se pojí celý jeho život a ve kterých žil i v době natáčení pro Paměť národa v roce 2023. Zároveň nadále udržuje kontakty i s Velikonočním ostrovem, kde má řadu přátel, které si – jak podotýká – nezískal, ale za ta léta vypěstoval. Rád by se na ostrov opětovně vydal ještě i pracovně, v rámci další experimentální expedice:

„Mimo záhady stěhování soch moai je také záhada, jak domorodci nasadili sochám obří kulaté klobouky. Já jsem o tom odpřednášel v květnu 2022 při příležitosti 300 let objevení Velikonočního ostrova na univerzitě v Leidenu v Holandsku referát a říkám: Až seženu sponzora a peníze, tak ten pokus udělám na Velikonočním ostrově. Takže je to takový pěkný závazek, snad se toho ještě dožiju,“ uzavírá své vyprávění Pavel Pavel.

 

[1] Augusto Pinochet zastával v letech 1974 až 1990 funkci prezidenta Chilské republiky. Za jeho vlády docházelo k systémovému porušování lidských práv a likvidaci politických oponentů. Správa Velikonočního ostrova spadá pod Chile dodnes (2023).

[2] Rapa Nui, polynéský název Velikonočního ostrova, znamená v překladu velká země.