Ing. Pavel Pavel

"Kontaktovalo mě neuvěřitelně hodně lidí. Chodily mi dopisy od lidí, kteří to vymysleli dávno přede mnou a vyčítali mi, že jsem jim to ukradl. Já jsem říkal: ,Prosím vás, já jsem to nevymyslel. Já jsem pouze uvěřil tomu, co psal Miloslav Stingl a Hayerdahl, že sochy chodily vestoje kývavým pohybem. Protože jsem technik, tak jsem to byl schopen spočítat, a protože jsem měl zkušenosti z vodáckého kroužku a ze sportu, z lyžování, z práce s kolektivem, tak jsem byl schopný dát dohromady lidi, které to zajímalo, a my jsme to udělali. A já jsem se stal slavným ne proto, že bych to vymyslel, ale že jsem udělal první pokus s betonovou sochou moai a pak že jsem dostal povolení stěhovat na Velikonočním ostrově skutečnou sochu moai. Což už dneska pod ochranou UNESCO není možné a já jsem byl poslední člověk, který mohl na sochu sáhnout. Takže z toho pramení ta moje, když říkáte, sláva. To, že to někdo objevil, to je napsáno v knížkách. Takhle stěhovali staří řemeslníci, tím kantováním. Tohle se nedá ani patentovat, to je běžný postup. Ale vztáhnout ho na sochy moai bylo novátorské, neuvěřitelné, odvážné. A dopadlo to dobře.“

„Byl to přece jenom skok mladého Čechoslováka na druhý konec světa, a navíc do poměrně zajímavé záhady. Spousta badatelů, kteří o tom psali a publikovali, tak tu záhadu tak krásně nafoukli, že když se zjistilo, že existuje řešení, jak to šlo, tak to byla světová senzace. A i kolem Heyerdahla při tom pobytu na Velikonočním ostrově kroužili od rána do večera novináři významných médií, periodik z celého světa. Pro mě to bylo dvojnásob náročné na psychiku, protože na to jsem nebyl stavěn a připraven. Naštěstí se to podařilo, socha kráčela, nikomu se nic nestalo – ani soše, ani domorodcům. Vystresoval mě ministr kultury Chile, který mi při nějakém slavnostním banketu, kam nás pozvali, říkal: 'Co se stane, když ta socha spadne?' A já říkám: 'No, když spadne, tak je riziko, že se přerazí v krku, protože tam má ten materiál nejslabší.' A on říkal: 'No, jestli přerazíš sochu, tak tě nechám zastřelit.' Což v Pinochetově Chile nebyl až takový vtip. Ale všichni se u stolu smáli. A já, abych to zachránil, tak jsem říkal: 'No, kdyby se přerazila, tak já vám dám tu, co mám v Čechách, tu svoji.' A on říkal: 'U nás se střílí rychle.' Takže jsem byl tak nějak duševně připraven, že se musím hodně snažit, aby to dopadlo dobře.“