Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dagmara Pavlátová (* 1939)

• narozena 11. března 1939 v Údraži, nedaleko Písku

• rodina obhospodařovala velkostatek nepřetržitě od roku 1760

• v roce 1951 darovali statek se všemi polnostmi místnímu jednotnému zemědělskému družstvu a současně do družstva vstoupili

• otec Václav Hrdlička se po těžkém úrazu v roce 1949 stal plně invalidním a byl krátce nato z družstva vyloučen, protože nedokázal z důvodu svého postižení odpracovat předepsaný počet hodin

• rodina dostala příkaz vystěhovat se do 48 hodin za hranice okresu

• v roce 1990 jim byl zdevastovaný statek v restituci vrácen

• pamětnice se ujala náročné rekonstrukce trvající téměř dvacet let

• v roce 2018 se do svého rodného statku vrátila

Dagmara Pavlátová se narodila 11. března 1939 na statku rodiny Hrdličkových v Údraži. Vesnice leží v typické jihočeské krajině, uprostřed polí, luk a lesů. Lidé se tu živili především zemědělstvím, někteří v malém, jiní vlastnili velké statky s mnoha polnostmi. Mezi ně patřil i její otec Václav Hrdlička. Na statku jeho rodina hospodařila nepřetržitě od roku 1760. Vztah k němu a k přilehlým polím se vytvářel po několik generací a za jeho velikostí byla spousta dřiny a odříkání. Jen otec Václava Hrdličky byl špatný hospodář, svojí lehkovážností přivedl statek k bankrotu a jediným a posledním východiskem bylo najít pro syna bohatou nevěstu. Stalo se a v roce 1935 se Václav Hrdlička oženil s Růženou Schánilovou. Její věno vykoupilo statek z dluhů, ale přesto měli před sebou roky nejistoty, jestli se bude statku znovu dařit. Václav Hrdlička ho však díky své pracovitosti a předvídavosti dovedl k prosperitě, která umožnila celé jeho rodině přežít blížící se válku v dostatku. A současně zajistit obživu pro další stálé i sezonní zaměstnance. A v roce 1951 předal statek s dvaceti šesti hektary polí nově vznikajícímu jednotnému zemědělskému družstvu v Údraži. 

Tatínek se k lidem ve vsi choval tak, jako kdyby to byla jeho širší rodina

Vztah rodičů Dagmary Pavlátové se společně prožitými léty upevňoval a v jejích vzpomínkách zůstává harmonický, i když to byl původně „sňatek z rozumu“. Společně vychovali dvě děti, společně úspěšně hospodařili a podporovali se až do konce. Matka pamětnice Růžena Hrdličková pracovala na statku stejnou měrou jako jejich zaměstnanci. Pro všechny vařila, během sklizní i pro patnáct lidí. A každý týden pekla chléb, pro který si přijížděli zákazníci až z Prahy. Václav Hrdlička statek řídil, pracoval na něm spolu s ostatními a snažil se vydělávat i svozem dříví z lesa. Za války byl první, kdo si ve vsi pořídil traktor, ostatní se takové investice báli. Několikanásobně tak zvýšil produktivitu prací na polích. A když skončil s pracemi na poli, svážel dříví z pily. Pracoval od rána do noci a za dva roky si vydělal na nákladní auto. Někteří mu začali závidět a rostla v nich vůči němu zášť, ale většina lidí ve vsi ho respektovala a vážila si ho. Bylo mu pouhých dvacet čtyři let, když ho poprvé zvolili starostou. A pak ještě mnohokrát, až do voleb v roce 1948. Tehdy se naplno ozvali ti, kteří ho ve velké lásce neměli.

„Tatínek se k lidem ve vsi choval, jako kdyby to byla jeho širší rodina…Neexistovalo, aby někdo s něčím přišel a on na něj neměl čas. Za války chtěl Hitler nahlásit, kolik je v každé obci komunistů, ale tatínek pokaždé všechny zapřel, i když věděl, že tady jsou… Po válce maminka říkala: ‚Vidíš, teď tě vystěhovali… a ty jsi za ně dával hlavu do oprátky…‘“

Před válkou Údraž žila pokojným způsobem, Dagmara vzpomíná na téměř idylické sousedské vztahy. Atmosféra té doby je patrná i na fotografiích ze společných divadelních představení, kterých se účastnila většina obyvatel Údraže. Její otec divadlo organizoval, režíroval a hrál v něm. Určitě si byl vědom, jak silně tím působí na soudržnost lidí ve vsi. Během války, v roce 1944, hráli Naše furianty od Ladislava Stroupežnického.

Odevzdal legitimaci a už nikdy do žádné strany nevstoupil

 V mládí byl Václav Hrdlička také aktivním sokolem a členem agrární strany. „Když mu bylo dvacet jedna let, stal se předsedou agrárnického dorostu na píseckém okrese. To mu pak ale taky komunisti vyčítali…tehdy (před válkou) přijel do Písku ministr zemědělství. Tatínkovi říkal, že má charisma, umí dobře mluvit a že by ho chtěl do Prahy, do politiky. Tatínek byl nadšený a polichocený. Ministr tu pak měl velký proslov a tatínek za ním šel s tím, že to, co říkal, přece není pravda. Ministr se usmál a odpověděl, že taková je politika, že v politice se nesmí říkat jenom pravda. A tatínek odevzdal legitimaci a už nikdy do žádné strany nevstoupil.“

I válka se Údraži vyhnula. Lidem ve vsi ztěžovala život především nutností odvádět dávky z výnosů. Podobné dávky poté znovu zavedli v padesátých letech komunisti, tentokrát pro ty, kteří nechtěli vstoupit do společného družstva. V obou případech se neplnění trestalo, a proto i pravidelně kontrolovalo. Za války ale otec pamětnice díky svým kontaktům z dřívějška věděl, kdy kontrola přijde, a včas to všem oznámil. Lidé Němcům nic dávat nechtěli, zvlášť když sami moc neměli. Jako pětiletá šla malá Dagmara s košíčkem brambor do vzdálenějších samot. Na lístku pod bramborami bylo otcem napsané datum kontroly.

Na konci války se v Údraži objevili vojáci obou osvobozeneckých armád. „Ke kapličce přijely dva americké tanky a celá ves tam běžela. Dostala jsem od nich růžový šátek. A zase odjeli. A pak přijeli Rusové…a šli hned ke starostovi, tedy za tatínkem. Bydleli pak u nás dva důstojníci a vojáci měli stany na louce. Ale proč tu byli, to nevím... Dokonce tu mělo dojít ke znásilnění, nevím, jestli k dokonanému, ale přesto toho vojáka zastřelili… Pamatuju si je, zelené mundúry, ale byla jsem malá…“

Otec se na statek už nikdy nevrátil

V roce 1949 přišel otec Václav Hrdlička následkem úrazu o levou paži. Úraz se mu stal během sklizně a byl natolik vážný, že musel odejít do invalidního důchodu. Pro hospodáře na velkostatku navyklého na fyzickou práci to znamenalo zásadní obrat v jeho dosavadním životě. A další velkou změnu přinesl „Vítězný únor“ v roce 1948. Na vesnici hlavně do staletími prověřeného způsobu hospodaření. A také zásadním způsobem změnil vztahy mezi lidmi.

„Všechno se rozbilo, pár lidí bylo pro a druhá část proti. Každý, kdo měl alespoň jedno pole a vzali mu ho, tak byl proti… První šli do JZD ti, co nic neměli, nebo téměř nic. A proto potřebovali vystěhovat velké statky. A taky ze začátku hospodařili špatně, neuměli to… A potom, když postavili kravíny, tak ty původní na statcích nechali chátrat a spadnout. Stejné to bylo i s koňmi, když už měli traktory, tak je nepotřebovali.“

Pro invalidního Václava Hrdličku byl vstup do zemědělského družstva zpočátku východiskem z nouze. Už by nemohl pracovat jako dříve. Zemědělská družstva právě začínala a nikdo ještě nevěděl, jak se bude situace dál vyvíjet. A on byl vždy nakloněný novým věcem, nebál se rizika, a proto ho nový způsob hospodaření zpočátku možná i nadchl. Družstvu daroval v dobré víře všechen majetek. S jedinou podmínkou, že rodina bude moci dál na statku bydlet a také že jim později přenechají novostavbu domku, který si postavil, až půjde na odpočinek. Později mu došlo, jak naivní to byla představa.

Po dvou letech ho z družstva vyloučili. Zdůvodnili to tím, že odpracoval málo hodin, přestože on jako invalida více nemohl. Ale jeho majetek si nechali. Dostal příkaz, aby se s rodinou do 48 hodin vystěhoval mimo okres. Aby nemohl ovlivňovat místní. Pokřivené vztahy, závist a potřeba ukázat mu, kdo je teď na jeho statku pánem... A netýkalo se to jenom jeho rodiny, ještě o něco horší zacházení zažila rodina dalšího majitele velkého statku z Údraže.

V roce 1956 se tedy Václav Hrdlička se svou manželkou z rodného statku vystěhoval. Už nikdy se tam nevrátil, jen na pravidelné návštěvy dvakrát do roka. Podívat se na statek a jeho pole, jak se mění. A také se mu stýskalo. Po vystěhování ho čekala nejistá budoucnost, byl téměř bez prostředků a neměl kde bydlet. Děti v té době naštěstí pobývaly u strýce v Praze, kde studovaly střední školu. Několikrát psal i tehdejšímu prezidentovi Antonínu Novotnému a žádal alespoň o navrácení domku, který si postavil u statku jako výminek. Žádost mu zamítli. Nejprve bydleli u známých nedaleko Benešova. Ti jim nabídli ubytování v momentě, kdy se ocitli doslova na ulici. Později se přestěhovali do Prahy, Václav Hrdlička si našel místo domovníka a dostal domovnický byt. A i přese všechno, co se mu přihodilo, prý nezahořkl a znovu začal hodně pracovat, i s omezeními, která mu přinášel jeho zdravotní stav. A šetřil. Chtěl vlastní domek, nesl těžce, že bydlí v pronájmu. Nikdy nebyl na dovolené, na statku to nešlo a pak už byl tak navyklý. Tak se mu podruhé podařilo dostat se ze dna a na vlastní domek v Praze si nakonec našetřil.

Teprve jako dělnické kádry jsme mohli jít studovat

Dagmara, stejně jako její bratr, nesměla po skončení základní školy studovat, protože neměli ten správný třídní původ. Nejdříve museli mít výuční list a stát se dělnickými kádry a teprve potom se mohli hlásit na střední školu. Oba ji pak studovali na prospěchové stipendium, měli nejen výborný prospěch, ale splňovali i druhou podmínku pro přiznání stipendia. Rodiče měli nízké příjmy.

„Bratr byl premiant třídy, ale po základní škole mu nabídli, že se může vyučit dlaždičem nebo kominíkem, jenže byl po operaci očí a nesměl se zdržovat v prašném prostředí. Tak mu nakonec dovolili, že se může vyučit elektrikářem. A pak jsem přišla na řadu já… mně nabídli automechaničku nebo soustružnici… a teprve jako dělnické kádry jsme mohli jít studovat.“

Po maturitě odešla pamětnice pracovat do Elektrotechnického zkušebního ústavu v Praze a dodnes na tuto práci ráda vzpomíná. Pracovala tam patnáct let, ale pak musela z rodinných důvodů zaměstnání a nakonec i Prahu opustit. Byla v té době vdaná a manželství nebylo šťastné. Měla jednoho syna a spolu s ním se několikrát stěhovala a několikrát změnila povolání. Rozvedla se, neměla vlastní bydlení. Vzpomíná, jak chodila pražskými ulicemi a nevěděla, jak dál, a tehdy si vzpomněla na otce, jak jí kdysi řekl, že největší terno je mít činžák. Tak si u banky půjčila a koupila v Praze činžovní dům. Bylo to na začátku devadesátých let a bylo to prozíravé. Po svém otci zdědila vlastnosti nutné pro úspěšné podnikání. Nebála se rizika a byla schopná předvídat. Pozdějším prodejem bytů získala finance na rekonstrukci statku, který jim byl v roce 1990, ve zdevastovaném stavu, navrácen.

A kácela jsem to trní jako v Šípkové Růžence

Otec zemřel v roce 1990, krátce poté, co dostali statek zpátky. Nikdy to prý nahlas neřekl, ale Dagmara věděla, že si přál, aby se vrátila domů. Její starší bratr statek odmítl, měl svoje místo v životě vybrané a do zničeného stavení se mu nechtělo. Dagmaru všichni od rekonstrukce odrazovali. Jen její syn jí řekl, že by tam chtěl žít, a to bylo pro ni nakonec rozhodující. Spolu se pustili do obnovy, která trvala bezmála dvacet let. Vyžádala si spoustu práce a investic a proběhlo několik vleklých soudů, protože v jednom z domů stále bydlela rodina, která dům dostala za podpis, kvůli němuž se rodina Hrdličkových musela v roce 1956 urychleně vystěhovat.

Nyní je statek opět domovem pro ni i jejího syna s rodinou. Dagmara Pavlátová se poté, co ztratila domov, mnohokrát stěhovala. Nikde jí nebylo souzeno zakotvit natrvalo. I když na statku prožila jenom své dětství, uvědomuje si, jaké ji k němu váže pouto. Věří, že statek se nemá dělit, že pole se nesmí prodávat a že duše předků ho stále střeží. Vrátila se domů a doufá, že některý z jejích tří vnuků statek v budoucnu převezme.

„Tak jsem si vzala sekyrku a šla jsem to trní vysekávat. Byla jsem tu v té době sama a neměla jsem kde bydlet, tak jsem si půjčila od lesů maringotku a tam jsem přespávala. A kácela jsem to trní okolo statku. Jako v Šípkové Růžence.“