„Bylo jich spoustu, ale ten nejkrásnější byl v roce 1969 na Podkopné Lhotě. Tehdy jsme měli jako středisko zimní vycházku. Bylo to 22. února na Den sesterství a děvčata tam skládala slib. Představ si to jako 15 metrů velký, holý palouk, uprostřed bylo udělané ohniště, postavil se táborový oheň. Byl večer, ticho. Přítomní potichu nastoupili a děvčata, která skládala slib, přicházela zavátou lesní stezkou. Tehdy jsem dělal střediskového vedoucího a oni skládali slib do mých rukou.“
„Po roce 1968 na nás začal tlak na přechod od skauta pod Pionýra. Chodili k nám do baráku a přemlouvali. My jsme tenkrát svolali radu a řešili jsme se, jestli přejdem, nebo nepřejdem. Nakonec jsme se domluvili, že děcka neopustíme. Tehdy i bratr Plajner napsal, abychom je neopouštěli. Vymohli jsme si, že zůstaneme, ale budeme se jmenovat tábornický oddíl. Ze začátku nám to povolili, ale postupně se jim to přestalo líbit a hledali tam skautské prvky. Nesměli jsme používat lilku, ani skautské šátky. Ale vyplatilo se to, protože těm děckám zůstal v povědomí skauting jako takový a byly pak základem pro obnovu v roce 1989.“
„Abysme se dostali na tábor, tak jsme tam museli objednat železniční vagon. Na něj jsme naložili veškerý materiál, a současně jsme ten nákladní vagon použili k přepravě. To byla pro děcka senzace – jet v noci ve vagoně, přespat si tam – a ráno jsme byli v Budišově nad Budišovkou. Je fakt, že jsme to museli hlídat, protože byly otevřené dveře. A znáš děcka, ty by všechny chtěly sedět na rampě. Tak oni nás přistavili za osobní vlak do Přerova, z Přerova nás přepnuli na Ostravu a ráno jsme tam byli.“
„Nemůžu říct, že by mezi námi a pionýry byly nějaké rozbroje. Komu to nejvíc vadilo, to byli ti staří kovaní straníci, kteří chodili na kontroly, jestli neděláme něco protistátního. Protože děckám, těm to bylo v podstatě jedno. My jsme jim v roce ’68 nabídli spolupráci, ale nešlo to, protože to byly dvě rozdílné ideologie. To byl západ a východ. Navíc to vedení Pionýra bylo pod politickým vlivem, takže byli tlačeni, aby to dělali tak, jak to chce stranické vedení.“
Na konci 60. let jsme se rozhodli nevstoupit do Pionýra
František „Steve“ Pavlík se narodil 16. ledna 1925 a svůj život prožil v Napajedlech na Moravě. V roce 1940 vstoupil na krátko do místního skautského oddílu, ale ještě téhož roku byl skauting u nás zakázán. Přesto kluci za války pokračovali pod hlavičkou klubu Mladého hlasatele alespoň částečně v oddílové činnosti a hledali další skuliny v tehdejších nařízeních, jak mohly probíhat alespoň schůzky a další akce. V roce 1945 stál František Pavlík u obnovy napajedelského skautingu a chopil se funkce vůdce oddílu. Po únorovém převratu ale došlo k dalšímu zákazu. Pavlík byl aktivní při všech ostatních obnoveních skautingu. V roce 1968 přišlo uvolnění a krátká, tříletá obnova Junáka, podruhé působil při definitivní obnově v roce 1989. Pan Pavlík se vždy obětavě snažil zajistit skautskou výchovu dětí a bez něj by měl dnešní napajedelský skauting jinou podobu. Steve byl členem Svojsíkova oddílu, čestné jednotky oldskautů a také je nositelem několika skautských vyznamenání. Zemřel 13. září 2016.