Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Pavlík (* 1925  †︎ 2016)

• narozen 16. ledna 1925

• žije v Napajedlech

• ve skautingu od roku 1940

• za války oddíl součástí klubu Mladého hlasatele

• po válce obnova skautingu, oddílový vedoucí

• obnova skautingu v roce 1968

• obnova skautingu v roce 1989

• byl čestným členem Svojsíkova oddílu

• zemřel 13. září 2016

František „Steve“ PAVLÍK

To, že jsme na konci 60. let rozhodli nevstoupit do Pionýra, se vyplatilo kvůli těm dětem. Zůstaly jim v podvědomí principy skautingu a byly pak základem pro obnovu v roce 1989.

František Pavlík se narodil 16. ledna 1925 a svůj život prožil v Napajedlech.

Dětství a vstup do oddílu

V roce 1935 se narodil jeho mladší bratr Jaromír a pamětník tím částečně ztratil bezstarostné klukovské mládí, protože se o něj musel starat. Do 2. skautského oddílu v Napajedlech vstoupil v roce 1940. „Tehdy nebyly finanční prostředky na to, abych se mohl zúčastnit táborů a výprav. Třicátá léta, to doba byla zlá, byla nezaměstnanost a lidi měli málo peněz, aby si mohli něco koupit.“ Ale ten samý rok přišli Němci a skauting zakázali.

Činnost za války

Za druhé světové války byly zakázané všechny spolky a jakékoli sdružování lidí, a tak se hledaly cesty a skuliny, jak situaci využít. Pod záštitou časopisu Mladý hlasatel začaly vznikat spolky. Část kluků z bývalého oddílu dala dohromady klub Jižní kříž. Spolu s dalším klubem nazvaným Zlatý šíp se spojili a založili malý oddíl, který fungoval jako trampská osada, jediný povolený druh spolku. Kluci a holky tam chodili hned po práci nebo po škole a snažili si tam v těžké době najít zábavu, ale i práci. A tak společně přečkali válku.

Poválečná obnova

Po skončení války došlo k obnově a velkému rozkvětu skautingu, hledaly se nové cesty, jak se sžít. „Měli jsme velkou výhodu, kluci sehnali látku, děvčata ušila košile, a byli jsme první organizace, která byla po válce okrojovaná. Takže na závodech a jiných parádách jsme měli velké zastoupení.“ Navíc tehdejší společnost měla zájem o to, aby zas mládež něco dělala – skautovala. Pan Pavlík se po válce stal vedoucím obnoveného druhého oddílu, v roce 1945 se zúčastnil Zemské lesní školy a v roce 1946 se vydal jako vedoucí na svůj vůbec první tábor. Tábor trval tři týdny, z toho jeden týden se stavěl, protože museli kvůli zabavení majetku za války stavět všechno znova.

Změna režimu a zákaz Junáka

Po komunistickém převratu v roce 1948 nastalo „20 let mlčení“. Skauting byl zakázán a toho, kdo by v činnosti pokračoval, by čekaly tvrdé postihy. Společně se změnou politické situace přišlo i zklamání a možná i strach. Proto se nikomu do ničeho nechtělo. Vedoucí oddílu už byli dospělí kluci, oženili se a postupně došlo k ochlazení kontaktů, protože se raději věnovali rodině.

Uvolnění v 60. letech

V druhé polovině 60. let došlo k uvolnění režimu, spojenému s druhou obnovou Junáka, což byl silný impuls pro bývalé skauty. František Pavlík v roce 1968 svolal radu, kde se obnovilo napajedelské středisko. Pro skauting bylo obrovské nadšení, ale nebyl materiál, jelikož ho v dřívější době zabral Československý svaz mládeže. První tábor v roce 1968 byl spontánní akcí, která proběhla narychlo, a tak se vybavení shánělo, kde se dalo – především přes známosti, nebo stylem „půjčování“ společného majetku.

Tlak na přestup do Pionýra

„Po roce 1968 na nás začal tlak na přechod od skauta pod Pionýra. Chodili k nám do baráku a přemlouvali. My jsme tenkrát svolali radu a řešili jsme se, jestli přejdem, nebo nepřejdem. Nakonec jsme se domluvili, že děcka neopustíme. Vymohli jsme si, že zůstaneme, ale budeme se jmenovat tábornický oddíl. Ze začátku nám to povolili, ale postupně se jim to přestalo líbit a hledali tam skautské prvky. Nesměli jsme používat lilku, ani skautské šátky.“ A tak po třech letech musel být oddíl stejně zrušen. „To, že jsme na konci 60. let rozhodli nevstoupit do Pionýra, se vyplatilo kvůli těm dětem. Zůstaly jim v podvědomí principy skautingu a byly pak základem pro obnovu v roce 1989.“

Vztah pionýrů a skautů

„Nemůžu říct, že by mezi námi a pionýry byly nějaké rozbroje. Komu to nejvíc vadilo, to byli ti staří kovaní straníci, kteří chodili na kontroly, jestli neděláme něco protistátního. Protože děckám, těm to bylo v podstatě jedno. My jsme jim v roce ’68 nabídli spolupráci, ale nešlo to, protože to byly dvě rozdílné ideologie. To byl západ a východ.“

Poslední obnova v roce 1989

Pan Pavlík stál v roce 1989 opět u obnovy Junáka. Svolal radu a stal se střediskovým vedoucím. „Já jsem ale chtěl předat to středisko mladým, protože jsem měl tenkrát zase o 20 let víc.“ Protože skauti přišli o majetek, museli začít znova z ničeho. František Pavlík jakožto vyučený stolař pomáhal se stavěním podsad, kterých tehdy vyrobili dohromady 32. První tábor v roce 1990 oficiálně zaštiťoval, protože měl jako jediný vůdcovské zkoušky. Poté ale nechal mladé, aby si obnovený skauting dělali podle sebe. Později se pan Pavlík stal členem čestného Svojsíkova oddílu a dostal několik skautských vyznamenání.

Podle nahrávky Ondřeje Kubíčka zpracovala Ivana Moravcová