Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Květoslav Pavlík (* 1922)

• narodil se 24. června 1922 v Dubicku, okres Šumperk

• mladší sestry Drahomíra a Olga

• otec Quirin Pavlík rolníkem, později poštovním úředníkem

• obecnou školu vychodil v Polomi

• po zabrání Sudet se odstěhovali do Mysločovic u Zlína

• vyučil se nástrojářem u firmy Studeník v Hulíně

• napojen na odbojovou skupinu Faustov

• napojen na odbojovou skupinu Nikolaj

• v rámci odbojové činnosti sbíral informace vojenského charakteru i jména kolaborantů

• maďarským vojákům odcizil střelivo, ruční granáty, pušky a lehký kulomet

• na jaře 1945 zatčen jeden z členů odbojové skupiny a Květoslav se musel ukrývat

• podílel se na osvobozování Hostišové

• očišťoval lesy v okolí Hostišové od Němců

• odklízel nevybuchlou munici a zbraně

• v květnu 1945 se přihlásil dobrovolně do československé armády

• v roce 1952 se oženil s Ludmilou, roz. Dočkalovou

• pracoval ve zlínském podniku ZPS, MEZ Frenštát

• nástrojář, od roku 1954 pracoval jako technický úředník

• předseda divadelního souboru DAR KP města Frenštát

• učitel v podnikové škole

• externí učitel na Průmyslové škole elektrotechnické ve Frenštátě pod Radhoštěm

• politicky organizován nebyl

• člen Svazu bojovníků za svobodu

Květoslav PAVLÍK

narozen 24. června 1922

Květoslav Pavlík se narodil 24. června 1922 v Dubicku do rolnické rodiny. Otec byl za první světové války námořníkem rakousko-uherského loďstva. Později se otec stává poštovním úředníkem, protože malé pole je nedokázalo uživit. Za války jeho otec své povolání využíval k protinacistickému odboji. Květoslav Pavlík se zapojuje do odboje spolu s kamarády z fabriky, pracoval tenkrát v bývalých Baťových strojírnách. Berou maďarským vojákům zbraně a munici, což spolu s různými informacemi dodávají partyzánům přes spojku, restauratéra U Svaté vody. Ten je ale na jaře 1945 zatčen, proto se musí Květoslav Pavlík spolu se svým kamarádem Jaroslavem Doleželem skrývat, zbudují si bunkr a je jim potají donášeno jídlo. Spolupracují s dalšími partyzány a zúčastní se osvobození Hostišové, kterou pak brání spolu s postupujícími rumunskými vojáky, když se Němci pokoušeli o ofenzívu. Po bojích se podílel na zneškodňování munice, při čemž zahynul jeho kamarád Jaroslav Prokop z Mysločovic. Po válce pracoval nejdříve ve Zlíně, později ve Frenštátě pod Radhoštěm. V roce 1952 se oženil, má dva syny.

Příběh pamětníka

Narodil jsem se 24. června 1922 v Dubicku, okres Šumperk. Otec byl rolníkem, matka v domácnosti. Byli jsme tři děti – sestry Drahomíra (*19. 8. 1923) a Olga (*asi listopad 1924), já nejstarší.

 

Měli jsme malé hospodářství, pouze pět měřic, jinak to bylo propachtované. Nemohlo nás to uživit. Táta se naštěstí dostal k poště, stal se z něj poštovní expedient a byl přeložen do Polomi, což je blízko Bělotína. Ta Polom byla úplně německá vesnice, sice tam bylo pár Čechů, ale jinak Němci. Ze začátku jsme neměli vůbec problémy, jenže když se dostal Hitler k moci, tak nám vymlátili okna, snad to byli ordneři. Vyšetřovalo se to, čeští četníci zjistili, kdo to byl, a ten to musel potom zasklít. Zkrátka Hitler se dostal v Německu k moci a pak už ta spolupráce nebyla jako dříve.

 

Táta vydělával na poště asi přes 400 korun měsíčně, takže jsme museli hodně šetřit, byli jsme tři děti a rodiče si nemohli mnoho věcí dovolit. Takřka jsme živořili.

 

V Polomi jsem vychodil školu. Byla to jednopatrová budova, kde v přízemí byla česká škola a v poschodí německá. Někdy jsme se navzájem mezi klukama vylískali, ale jinak naše česko-německé soužití se ve škole dařilo. Německý učitel byl seriozní pán, tak jsme ho zdravili. Němci zase zdravili české učitele.

 

Měšťanskou školu jsem vychodil v nově postavené oblastní škole v Heřmanicích, kde jsem vychodil čtyři třídy měšťanské školy. Pak jsem se vrátil nazpátek k prarodičům do Dubicka a začal se učit nástrojařem v Mohelnici u firmy bratři Grecrové či snad psáno Grözerové, což byla židovská firma^[1] na nástroje a bakelitové formy.^[2]

 

Mohelnice byla městečko s převážně německým obyvatelstvem, jenže jsem se tam učil jen něco málo přes rok, pak jsme se museli přestěhovat, protože Němci zabrali Sudety. Ale ještě předtím táta narukoval, byla mobilizace, a protože byl otec za první světové války u rakousko-uherských námořníků, byl povolán k říční plavbě na Dunaji v Bratislavě. Když ale zabrali Sudety, tak byl demobilizován a vrátil se.

 

Před obsazováním Sudet nebyl tedy táta na poště, byl tam jen nějaký zástupce, který však při obsazování utekl zpět do Brna. Němci zabírali vesnici, přišli i na poštu, kde jsme byli sami s mámou. Němec přišel a pozdravil „Heil Hitler!“ Máma mu odpověděla „Nazdar!“ Němec se nás ptal, zda tam je Vorstand, tedy přednosta. Já jsem mu odpovídal lámanou němčinou, že táta musel na vojnu. On hned, ať dáme klíče od pošty, tím to zhaslo.

Protože tedy Dubicko zabrali Němci, šel táta na ředitelství pošt a přidělili mu místo v Mysločovicích u Zlína, kde nastoupil službu poštovního zaměstnance. Naše rodina ale pořád ještě bydlela v zabraném. Otec nám tedy musel vyřídit stěhování. Museli jsme tenkrát sepsat veškerý svůj majetek, který jsme si chtěli vzít do Mysločovic. Naštěstí jsme měli strýce, který uměl velice dobře německy, ten nám všechno na Oberlandrátě vyřídil.

 

V listopadu 1938 jsme se tedy přestěhovali a já si hledal místo, kde bych se doučil. Podařilo se mi to u firmy Josef Studeník v Hulíně, což byla továrna na pily a nástroje.

 

Během mé práce v Hulíně došlo k březnovým událostem a obsazování zbytků Československa. Jezdilo se vlevo, a když přijeli Němci, tak hned „Rechts fahren!“ Já jel ráno na kole vlevo jako vždy. Když jsem odjížděl z práce, jel jsem taky vlevo, jenže na mne řvali němečtí vojáci „Rechts fahren!“ a pakovali nás na pravou stranu.

 

I po začátku okupace jsem pokračoval v hulínské firmě u Josefa Studeníka, který mi naštěstí započítal učení v Mohelnici. Po vyučení jsem si zažádal o propuštění a dostal se do Baťových strojíren ve Zlíně, kde jsem pracoval jako nástrojař. Seznámil jsem se tam mimo jiné s bratry Janíkovými z Hostišové, se kterými jsem měl společné zájmy: motorismus a hlavně boj proti okupantům-nacistům. A tak vlastně začala moje odbojová činnost v době okupace.

 

Společně s Jaroslavem Doleželem z Mysločovic jsme na podzim roku 1944 navázali prostřednictvím bratrů Janíkových styk s partyzánskou skupinou Faustov, později se skupinou Nikolaj.

 

Přes Jaroslava Doležela jsme navázali spojení s instruktorem letectví z Prostějova, kde byl právě Jara Doleželů před válkou ve škole leteckého dorostu. Ten instruktor Michal^[3] měl za Malenovicemi (u Zlína) takovou chatu, hospoda U Svaté vody se to jmenovalo, a tam jsme chodili na schůzky.

 

Zásobování za války bylo špatné, já jsem například po pracovní době pomáhal u jednoho kamaráda, který byl sedlákem, nějaké živobytí jsem tak dostal, protože příděl na lístky nestačil.

 

U nás doma se poslouchalo zahraniční rádiové vysílání. Měli jsme kliku, že táta pracoval na poště. Ještě před odstraňováním krátkých vln z rozhlasových přijímačů si stihl odhlásit koncesi a mohli jsme tak poslouchat potají cizí rozhlas.

 

S posloucháním rozhlasu souvisí i jedno z mých prvních setkání s partyzány. Když jsme poslouchali jednou rozhlas, přišli k nám partyzáni. Velitel Nikolaj chtěl na poštu, tak k nám přišel na poštu, my zrovna měli puštěný Londýn. On se jen pousmál a řekl, ať to ztlumíme. Chtěl jít na poštu, vzal si nějaké peníze, a jinak nic.

Pak jsme se dali dohromady s bratry Janíkovými, kteří byli v partyzánské skupině Faustov, jejímž velitelem byl kpt. Petr Fjodorovič Buďko.^[4] Navázali jsme později také na skupinu Nikolaj. Získávali jsme pro ně zprávy vojenského charakteru, předávali jim jména kolaborantů a lidí, kteří Němcům příliš věrně sloužili, informovali jsme je o pohybu a množství protektorátních a německých četníků.

 

Maďaři mívali dovolenou v týlu, v zázemí. Tehdy byli ubytováni v mysločovickém sále a já jsem dělal osvětlovače, tak jsem měl klíč od jeviště. Když byli nastoupeni na cvičáku, tak jsem prohlížel, co tam všecko mají. Něco tam nechali, tak jsem se dostal k lehkému kulometu, dvěma puškám a většímu počtu granátů a střeliva. Kulomet jsem chvilku schovával u táty v budově záložny na poště ve skříni mezi tiskovinami v domnění, že tam ho nebude nikdo hledat. Když přišli později do vesnice Němci, obával jsem se, že by zbraně mohli najít. To už se blížila fronta. S Jarou Doleželovým jsme ten kulomet odsmýčili za dědinu, kde byla stará pálenica lihu, do jejíhož komína jsme to schovali. Toto jsme prováděli s Jaroslavem Doleželem v noci, kdy byla vesnice plná Němců.

 

Kulomet jsme pak použili, jenže to byl maďarský kulomet a nepasovaly tam normální náboje. Štěstí, že jsme měli alespoň pytlík maďarských nábojů, ale když nám došly, tak nebyl na nic.

 

Začátkem dubna^[5] 1945 jsme šli na schůzku do hospody U Svaté vody, když nás potkal hajný, který nám řekl: „Nechoďte tam, Michala právě sebralo gestapo!“ Byli jsme již zrovna blízko chaty, slyšeli jsme štěkat psy. Vrátili jsme se a uvažovali, co dělat dál. Říkali jsme si, že jej Němci určitě začnou vyslýchat, že to možná prozradí i na nás, tak jsme odešli z domu, skrývali se v okolních lesích a udělali si s Jaroslavem Doleželem bunkr, kde jsme přespávali. Když to bylo možné, přespávali jsme u rodiny Janíků, Zapletalů a Vojáčků na Hostišové, které nás zásobovaly jídlem. Z domu nám stravu a zprávy od rodičů zprostředkovával František Stoklásek z Mysločovic.

 

Já sám jsem žádný výsadek nezažil, akorát jsem se později dozvěděl, že nedaleko Hostišové byl výsadek z Londýna. Členem toho výsadku byl nějaký Bartoš, který pak působil v Bystřici pod Hostýnem.

 

Těsně před příchodem fronty jsme se všichni přesunuli do horní části vesnice Hostišové. Když rumunská vojska postupovala od Zlína k vesnici Hostišové, napadli jsme z boční strany Němce, kteří o nás nevěděli. Mezi Němci nastal zmatek a chvatně opustili vesnici. Mezitím dorazili do vsi rumunští vojáci. Němci se stáhli do blízkého lesa, který pro ně výhodně obklopoval vesnici ze dvou třetin. Odtud zoufale útočili, ve snaze vesnici dobýt nazpět. Věděli jsme, co by to pro nás a ostatní vesničany znamenalo, kdyby se jim to podařilo, proto jsme se i s rumunskými vojáky zoufale bránili.

 

Obklíčení trvalo tři dny, ale my se ubránili a Němci odtáhli 8. května. Při této obraně byl těžce zraněn náš spoluodbojář Metoděj Ponížil z Bystřice pod Hostýnem. Jelikož jsme mu nemohli poskytnout žádné odborné ošetření a do nemocnice do Zlína jsme jej nemohli dopravit pro stálé ostřelování celého prostoru Němci, zemřel ještě ten den večer.

 

Po kapitulaci Němců jsme prováděli očišťování okolních lesů od zbytků německých vojáků a organizovali ozbrojené noční hlídky proti zbytkům německých vojáků ve vesnici Mysločovice.

 

Vzpomínám si, že hodně Němců dezertovalo ještě před koncem války. Chtěli po lidech civilní oblečení. Na Hostišové u jednoho sedláka nechali automaty a dostali nějaké oblečení. Pak ten chlapík ty automaty donesl k nám a vykládal nám, jak se k nim dostal. A ten náš skorovelitel^[6] Josef Janík říkal: „Sakra, to je blbé, jak je chytí a oni řeknou, že dostali ošacení a to..., že z toho budou ještě problémy. Půjdeme je zlikvidovat.“ A vybral si mě, že spolu půjdeme ty Němce zlikvidovat. Já nevím, kolik těch Němců bylo, asi čtyři nebo šest. Měli údajně přespat v šatnách na fotbalovém hřišti v Hostišové. To bylo za vesnicí mezi lesy. Moc jsem neměl chuť, říkal jsem si: „Je po válce a budeme tady střílet nevinné.“ Nechtěl jsem ale odporovat našemu veliteli, protože byl nervák, ještě by mne za to zkopal, kdybych mu na to něco řekl. A tak jsem šel, došli jsme k té šatně, on vykopl dveře a s namířeným automatem skočil dovnitř. Ale Němci byli pryč. Oddychl jsem si. Přece jenom bezbranné lidi střílet? To mi moc nešlo. Byl jsem rád, že to tak dopadlo.

 

Mimo to jsme odklízeli z polí a zahrad zbylou munici a zbraně. Nevybuchlé granáty a miny jsme zneškodňovali tak, že jeden kluk to donesl dvacet metrů na pole a my jsme do toho z příkopu stříleli. Můj kamarád Jaroslav Prokop^[7] tak jednou střelil do nášlapné miny, které jsme odstraňovali z jedné dosti frekventované cesty. Rozprsklo se to mezi námi, jak to letělo nad námi, a já jsem říkal: „Hergot, toto letělo všecko nad námi!“ A teďka stoupnu a podívám se, Jaroslav ležel na znak. Já si povídám: „Proč se nekryje?“ Podívám se na něj pozorněji. Měl díru v hlavě a vylézal mu mozek, krev se mu z toho valila! Bylo po válce a ještě jeden kamarád tam zůstal!

 

K situaci během války v Hostišové můj otec Quirin Pavlík ve svém životopise napsal: „Než byly odstraňovány krátké vlny z rozhlasových přijímačů, odhlásil jsem svůj přístroj (koncesi) a měl jsem jej schován na poště ve skříni, kde jsem potajmu, večery a nocemi poslouchali s tamními poštovními zaměstnanci cizí rozhlas, neboť nikdo nemohl tenkrát nic chytit. Stal jsem se tak informátorem celé vesnice a později ke mně chodili poslouchat cizí zprávy mnozí občané, mezi nimi i úředník rozhlasové účtárny v Brně V. Stoklásek, který věděl, že vlastně poslouchám na černo a každou neděli si přišel ke mně poslechnout.

 

Koncem roku 1944 jsem byl vyšetřován orgánem bývalé Üva (Überwachungskontrolle), německým kontrolorem Konradem, který mně při jiném vyhrožoval gestapem apod., že jsem ještě tenkrát neměl obraz Háchy a führera, že používám jen českých tiskopisů a j. Štěstí pro něj, že při svém šťourání neotevřel skříň, kde jsem měl zapojené rádio a zbraně ukradené Maďarům. To by nebyl směl odejít. Zbraně jsme kradli maďarským, vlasovským a později i německým oddílům, které sem přišly na zotavení a byli ubytováni v sále v témže domě co pošta. Kradené zbraně a náboje nosil můj syn Květoslav a jeho přítel Jaroslav Doležel do lesa partyzánům, kteří zde byli činní.

 

Tak v listopadu 1944 přišel oddíl partyzánů, asi 15–50 mužů, na poštu, držel večer v šachu plnou hospodu lidí, zavřel šest členů obecní hlídky a starostu a tajemníka v obecní kanceláři. U mne v kanceláři se nedotkli ničeho, ani telefon nepřerušili, když jsem jim slíbil, že k telefonu půjdu až ráno. Slovo jsem splnil a přes to, že na mne starosta a tajemník po odchodu partyzánů útočili a vyhrožovali, nepustil jsem je k telefonu, až ráno.

 

Partyzáni se mne ptali na četnickou stanici v Míškovicích a já jsem jim poradil, jakým způsobem by se dala vybrati bez jediné rány, což také asi za šest neděl udělali. Po odchodu partyzánů velice se rozčilovali pro pozdní hlášení velitel německých četníků, velký nacista Kurt Adler, ale dopadlo to dobře.

 

Zpracovával jsem maďarské a později i německé vojáky, takže téměř jedna třetina Maďarů se před odchodem na frontu ztratila a zbraně, náboje a ruční granáty nám nechali. Odešli do Pohořelic u Napajedel, kde dali partyzánům skoro celou výzbroj.

 

Z jara roku 1945, v březnu, zatklo gestapo restauratéra U Svaté vody u Malenovic, jenž přebíral kradené zbraně pro partyzány i od našich chlapců a tito museli zmizet. Utekli do lesa mezi Mysločovicemi a Hostišovou, který se táhne směrem k Bystřici pod Hostýnem, a tam byli až do osvobození.

 

Žena o naší činnosti neměla potuchy, ani to, kde se poděli chlapci. Dozvěděla se později, až už to věděla celá vesnice. Zpočátku jsem jim tajně dodával jídlo a prádlo do lesa a později, asi dva měsíce před osvobozením, byl mně přidělen pošt. pom. Josef Bernhauer, odvážný chlapec, který chlapcům nosil potřeby do lesa i tehdy, když už Němci měli vesnici obsazenou a hlídali. S Josefem Bernhaurem jsme dělali na vedení umělé poruchy, přerušovali jsme vojenské hovory mezi Holešovem a Baťovem, a když přijela do vesnice obrněná auta s esesmany a tito nám obsadili poštu, měli od nás skoro každou noc vedení telefonní přerušené. Den před příchodem fronty odešel J. Bernhauer domů do Olomouce. Dnes jest býv. pošt. pomocník J. Bernhauer nadporučíkem pyrotechnického oddílu.

 

S Františkem Kučerou, pozdějším předsedou MNV v Mysločovicích, který byl současně spojkou I. partyzánské brigády a zapojen přes Holešov, jsme z jejich příkazu sestavili seznam spolehlivých mužů-vojáků pro zamýšlené ozbrojené povstání, ke kterému však pro rychlé přiblížení fronty nedošlo. Také jsme spolu sestavili první národní výbor asi dva měsíce před osvobozením.

 

Jak se přiblížila fronta k naší vesnici, nastaly našim chlapcům v lese perné chvilky. Z jedné strany lesa Rumuni, kteří postupovali v tomto úseku od Zlína, a z druhé strany Němci, takže byli ve dvojím ohni, neboť ti i oni po nich stříleli. Konečně se přece nějak dorozuměli s Rumuny, kteří jim však automaty i kulomet vzali a poslali je do zákopu s obyčejnými puškami.

 

V té době, kdy Němci chtěli dostati vesničku Hostišovou na strategické vyvýšenině, opili se bohužel rumunští vojáci a byli nemožní a jen několik důstojníků a naši chlapci s hostišovskými partyzány drželi sami pozice po několik hodin proti útočícím Němcům a udrželi Hostišovou, kterou by jinak možná stihl osud Ležák nebo Lidic. Tři a půl dne trvalo ostřelování německých pozic a skoro každý dům v tomto úseku front byl poznamenán. Když v neděli Němci ustoupili, čekali jsme naše hochy, ale ti nešli. Z lesa nosili raněné i mrtvé a žena plakala strachem o synka. Tento se pak asi za dva dni vrátil živ a zdráv.“

 

V květnu po osvobození jsem se dobrovolně přihlásil do české armády. Po skončení vojenské služby jsem se vrátil do Zlína a pracoval v ZPS.

 

Od dětství jsem chodil do Sokola. Začínal jsem v Dubicku a později v Mysločovicích jsem se stal dokonce místním náčelníkem mezi léty 1945–1948, ale potom to už byla sjednocená tělovýchova. Ještě jsem se zúčastnil jako cvičenec toho posledního všesokolského sletu, který se konal v Praze roku 1948. A vzpomínám si, že když šel průvod kolem tribun, tak se lidé v průvodu dívali na druhou stranu. Byli nespokojení s režimem, a já také, ale v průvodu jsem nešel, tam šli jen okrojovaní.

 

V roce 1952 jsem se oženil, podal si žádost na byt, ale byl jsem přibližně 450. v pořadníku. Naštěstí jsem měl švagra ve Frenštátě pod Radhoštěm, kam se v roce 1947 přestěhovalo celé bývalé elektrooddělení firmy Baťa a vznikl MEZ Frenštát, proto jsem se do Frenštátu pod Radhoštěm přestěhoval a nastoupil práci v n. p. MEZ Frenštát. Zpočátku jsem pracoval jako nástrojař, ale protože jsem si večerní strojní průmyslovkou doplnil vzdělání, mohl jsem se stát mistrem brusírny a od roku 1954 pracovat jako technický úředník – vedoucí měrového střediska. Do n. p. MEZ Frenštát šla pracovat i má manželka.

 

Bratr mé manželky byl zatčen, vyslýchali jej. Měl něco s letáky, považovali to za protistátní činnosti. Byl odsouzen na 3,5 roku. Seděl v Jáchymově. Má manželka dělala účetní, ale kvůli svému bratrovi neprošla kádrováním a musela k ponku.

 

Já jsem měl taky drobný problém s kádrovým posudkem, protože když jsem pracoval ve Zlíně, tak jsem měl v dílně pověšený obraz prezidenta Edvarda Beneše. Oni mi to pak dali do posudku.

 

Veřejně jsem také pracoval jako agitátor při městském národním výboru ve Frenštátě pod Radhoštěm a divadelním souboru DAR KP města Frenštátu, kde jsem byl předsedou.

 

Příjezd Sovětů v srpnu 1968 jsme nesli těžce, vzpomínám na to ve zlém. Českoslovenští důstojníci se museli vystěhovat a nastěhovali se sovětští důstojníci. Ve městě jsme špatně vycházeli s Rusy, kteří například vyhazovali použité toaletní papíry z okna. Soused byl Čech, který to vzal, zaklepal, řekl: „To se nedělá!“ a rozetřel jim to na dveře.

 

Ale i jinak se sovětskými vojáky občané Frenštátu vycházeli docela špatně. V hospodě třeba seděli důstojníci v čepicích, tak na ně naši študáci z průmyslovky pokřikovali: „U nás se ve společnosti čepice sundává!“ Kolikrát měli s nimi šarvátku. A frenštátští kluci na ně házeli kameny.

 

Rok 1989 jsme prožívali radostně a do odsunu Rusů se zapojil i můj syn. Byla to hrozná radost, když odcházeli. Ale nedělali jsme jim žádné křivdy, nechali jsme je odtáhnout, odkud přišli.

 

Mimo svoji práci jsem byl učitelem v podnikové škole, externím učitelem na Průmyslové škole elektrotechnické ve Frenštátě pod Radhoštěm.

 

Táta za první světové války narukoval a stal se námořníkem rakousko-uherského válečného loďstva

 

Otec narukoval za R-U a byl u námořníků v Pulji, vše vypráví ve svém životopise, který sepsal v Bludově k 7. srpnu 1949: „Hned při příchodu u mne našli sokolskou dorosteneckou legitimaci a nějaké písemnosti, což mne zařadilo mezi označené P. V. Později jsem byl u divize souzen pro těsnopisný deník, s čehož jsem vyklouzl poměrně lehce, jen 6 neděl.

 

Byla na naší lodi česká parta, mezi niž jsem dobře zapadl. Když nám přišli později na styky s internovanými cizinci, s nimiž jsme se dorozumívali francouzsky i esperantem, dostal jsem čtyři neděle a degradaci na matrose 4. třídy.^[8]

Činnost naší české party vyvrcholila při bouřích v Pulji po Kotorské vzpouře koncem 1917 a začátkem 1918, což tehdy vedli většinou Češi. Tenkrát se naše parta rozpadla, neboť po potlačení vzpoury byli jsme za trest naloděni na různé lodi a já též na jeden torpédoborec, kde byla služba hodně těžká, poněvadž se hlídkovalo venku.

 

Převrat 1918 mne zastihl doma na dovolené a hned 29. října jsem byl u čes. dobrovolců – vojáků v Zábřeze a obsazovali jsme pohraničí. Začátkem listopadu jsem však musel do Prahy, kde ve Vršovicích se soustřeďovali všichni čeští námořníci a hned první dny jsem se přihlásil dobrovolně k I. námořnické rotě, která odjela v první polovici listopadu obsazovat Slovensko. Byli jsme první organisovanou jednotkou na severním Slovensku a poněvadž železniční doprava byla rozvrácená, museli jsme si jezdit s lokomotivou a několika vagony sami.

O Vánocích 1918 jsem onemocněl v Dolném Kubíně na Oravě na tyfus a ležel jsem asi 5 neděl v nemocnici v Žilině ve vysokých horečkách. Když jsem trochu okřál, dostal jsem 1 měsíc zdravotní dovolenou a doma jsem ztracených 19 kg téměř zase dohnal. Začátkem března 1919 jsem se hlásil v Litoměřicích, kde byl tenkrát náš kádr. V dubnu t. r. jsem se přihlásil k 9cm pobřežní baterii zase na Slovensko do Parkaň-Nány proti Ostřihomu, kde jsem strávil do konce prosince 1920, kdy jsem byl demobilizován.

 

4. října jsem se oženil a za necelý měsíc jsem znovu rukoval, v listopadové mobilizaci 1921, kde u Komárna jsme měli obsazený úsek Dunaje. Po měsíci jsem se vrátil a hospodařil jsem pak na našem maličkém hospodářství asi 6 měřic a příležitostně jsem chodil pracovat ke dráze a na stavbu silnic, poněvadž když ve třech letech přišly 3 děti, nestačilo naše maličké hospodářství na naši obživu.“

Použité prameny a literatura

http://druhasvetovavalkacz.webnode.cz/album/fotogalerie-vzpominky-partyzana/kopie-sebik-sury-budko-prlov-1945-jpg/

http://forum.valka.cz/viewtopic.php/t/124976

http://soc.nidm.cz/archiv/getWork/hash/40Z16MP080289A

Nahrávka vzpomínek Květoslava Pavlíka uskutečněná 18. dubna 2013.

Životopis Quirina Pavlíka sepsaný k 7. srpnu 1949 v Bludově, rodinný archiv Květoslava Pavlíka, 3 strany.

Životopis Květoslava Pavlíka, rodinný archiv Květoslava Pavlíka, 2 strany.

 

Životopis byl Květoslavem Pavlíkem přečten, doplněn a připomínkován.

Vzpomínky natočil a příběh pamětníka zpracoval Tomáš Foldyna (t.foldyna@seznam.cz) pro potřeby projektu „Příběhy 20. století“.

---