„Dědeček si na Němce troufl. Vlastnil pozemek vedle josefovského letiště. Byla to louka a měl ji pronajatou jeden zemědělec z vesnice z Nového Plesu, který si tam bral trávu, sušil ji na seno a podobně. Říšští vojáci z letiště tam jednou nahnali koně, asi netušili, že to je soukromý pozemek, že nepatří k letišti, protože nebyl oplocený. Koně trávu spásli, vojáci ji částečně posekali, něco bylo zdupáno. Děda měl tu ‚drzost‘, že si Němcům napsal o odškodné, že mu to vojenští koně poničili a on přišel o tržbu z pozemku. Kupodivu, Němci v té době docela ctili majetek, mu náhradu dali. Bylo to v roce 1940. Kdyby to bylo po roce 1942, kdy byly tvrdé restrikce, kdy se vraždilo za kdeco, asi by si to nedovolil.“
„Bylo první výročí okupace a rodiče byli tenkrát v práci. Tatínek měl knížku citátů, našla jsem citát o svobodě, vzala jsem velký balicí papír a fix a napsala jsem ten citát o svobodě. Rodičům jsem nic neřekla. Řekla jsem si, že to půjdu někam pověsit, a nevěděla jsem kam. Nakonec jsem šla ke gymnáziu. Je tam naproti vila původně továrníka Polického, je tam už dlouho mateřská škola. Plakát jsem tam připevnila na plot. Nikdo mě při tom neviděl. Netušila jsem, že to bývalo mohlo mít následky. Maminka pracovala na poště na telefonní ústředně, a když přišla z práce, říkala, že dole hlídaly milice a nahoře s nimi seděl estébák přímo tam, kde přepojovali hovory.“
„Jak jsem zahnula, uviděla jsem tam stát vojenské auto na protější straně směrem na Hradec Králové. Nebyli to tehdy dopoledne Rusové, ti přišli později, byli to Poláci. Opravovali něco na kole, myslím, že měnili kolo. Jeden stál se zbraní, se samopalem. Já jsem se ve zbraních nevyznala, ale asi nějaký samopal. Jak jsem šla, tak viděl v síťové tašce, tenkrát byly v módě síťové tašky, co nesu. Čtrnáctiletá holka s nákupem a on na mě najednou zamířil. Začal po mě mířit, jak jsem šla. To si nedovedete představit, co to bylo za hrůzu. Pořádně jsem nevěděla, proč tam ti vojáci jsou, a už vůbec ne, proč na mě míří. Chtělo se mi strašně utíkat, ale hrůza mi svázala nohy, že jsem sotva šla. Možná to bylo štěstí, možná by se nic nestalo a možná, kdybych začala utíkat, mohl vystřelit. Kdybych něco dělala, ale já jsem na ně negestikulovala, neměla jsem žádný transparent, neprovolávala jsem nic. Jen holka, která jde s nákupem, a voják na čtrnáctiletou holku míří. Byla to hrozná situace. Po očku jsem ho pozorovala a celou dobu, než jsem došla k vrátkům, než jsem zašla, na mě mířil. To je záležitost na celý život, nepříjemný zážitek. Přišla jsem domů, tašku s nákupem jsem hodila na stůl, sedla jsem si na židli, rozklepala jsem se a půl hodiny jsem nebyla schopná ničeho.“
Jana Pavlovská se narodila 18. července 1954 v Jaroměři do rodiny úředníků. Dědeček z tatínkovy strany byl živnostníkem a měl své holičství, dědeček ze strany maminky byl ředitelem měšťanské školy. Od páté třídy se chtěla stát učitelkou. V srpnu 1968 na ni při okupaci Československa mířil polský voják samopalem. V srpnu 1969 pověsila ve městě protiokupační leták. Vystudovala gymnázium v Jaroměři, kde v roce 1973 maturovala. Na Pedagogické fakultě v Hradci Králové studovala obor český jazyk a hudební výchova. Promovala v roce 1977 a později si udělala doktorát. Učila na základní škole v Josefově, založila tam dětský pěvecký sbor Sedmihlásek. Byla členkou pěveckého sboru Jaromír, který několik let vedla, a Kruhu přátel hudby v Jaroměři. Během socialismu dvakrát odmítla vstup do KSČ, v lednu 1990 do strany vstoupila. Chtěla ji reformovat v moderní levicovou stranu, po třech letech z KSČM vystoupila. V letech 1990 až 1994 byla zastupitelkou v Jaroměři. V roce 2024 žila v Jaroměři.
