„Všichni jsme si dali na klopy trikolóry, protože tam na chatě samozřejmě byly. A my jsme s těma trikolórama šli i do toho vlaku. Když jsem viděla, že tam ty Rusáci jsou s těma kvérama, tak jsem říkala: ‚Překryjte to bundama.‘ A ten Honzík, Honzík Beranů, ten říkal: ,Ne, já se za to nestydím.´ A já jsem mu řekla: ,Ne, Honzo, musíš to překrejt, protože by tě zastřelili.‘ Takže jsme to všechno jako zazipli, měli jsme trikolóry, zazipli jsme to. A teď jsem si říkala, Ježíš Maria, aby ty děti pro nim něco neřekly nebo se nějak nepohnuly blbě. Já tady mám zodpovědnost za takovýhle děti. Dopadlo to všechno dobře. Dovezli jsme je do Teplic, tam si pro ně přijeli rodiče. Zkrátka to je zážitek z toho osmašedesátýho.“
„Měli by hodně číst, ty mladý, měli by se zajímat o naši minulost. Měli by. Ta doba je trošku jiná, hodně jiná. Takže nějaké rady a něco takového, to určitě jim by nebylo nic platný, protože jakmile nemá člověk ten svůj prožitek, tak vlastně na nějaký rady nedá. Kéž by z nich vyrostli zdraví, slušní lidé. Z celé té generace bude určitě spousta schopných mladých lidí, který se za to češství nebudou stydět. A kterým jako něco řekne, jako to říká mně, že já jsem prostě Češka a jsem na to hrdá. Kéž by to měli i oni, měli to v sobě a dělali zkrátka té republice po světě i u nás jenom to nejlepší.“
„Ne, nebyla to dobrá doba. Víte, já bych těm mladým lidem přála, aby tohle nikdy nemuseli zažít. To byla vlastně taková zvůle těch totalitních režimů všech. A ta zvůle totalitního režimu, ta dokáže napáchat tolik zla, tolik zla, kterého si člověk nezaslouží. Režim, který je krutý a bezohledný, ničí životy, rozbíjí rodiny, morálka vůbec vezme za své. Já zkrátka tohleto nedovedu v sobě překonat a opravdu bych přála mladým lidem, aby se s tímto nikdy nesetkali, poněvadž to je něco tak hrůzného, že to nedovedu ani popsat. Doufejme, že se to nikdy nebude opakovat. Ono se to opakuje všude po světě, bohužel. Ale snad už jsme tak daleko, ta naše společnost, že tohleto nikdy nedopustíme. Přála bych si to moc. Doufejme, že to bude všechno v pořádku a že to bude dobrý, že se naše děti dožijou něčeho lepšího, než jsme prožili my, budou mít jiné starosti, bude to všechno jinak, ale budou snad říkat, co si myslí, a budou snad konat to, co budou chtít konat.“
„Já si pamatuju jenom jednu větu, jinak si toho moc nepamatuju, poněvadž jsem byla dost vyděšená. Jedinou větu si pamatuju, oni tam byli dva nebo tři a ten jeden z nich řekl: ,Kdyby vám bylo osmnáct, tak vás zavřeme, až zčernáte.‘ Tuhle větu si prostě pamatuju, ale jinak si nepamatuju, co tam do mě hustili. O tátovi jsem se dozvěděla až po letech od maminky, to už táta nebyl, babička mi řekla, no my jsme ti to ani nechtěli říkat, ale tátu tam lanařili, aby donášel. Říkali, vy znáte všechny ty lidi v Lounech a tak. Pokud by na to táta měl kývnout, tak já jsem se mohla vrátit do školy. Samozřejmě do školy jsem se nevrátila a byla jsem tak, jak jsem byla, ze začátku tak a pak už v tom zemědělství celý čtyři roky. Prostě se před tím tátou skláním.“
Věra Pázlerová, za svobodna Trávníčková, se narodila 6. března 1941 v Lounech. Rodina se angažovala v sokolském hnutí. V roce 1955 začala studovat na Pedagogické škole pro vzdělání učitelů národních škol v Teplicích. Ve druhém ročníku v roce 1957 byla ze školy vyloučena pro hrubé urážky, kterých se měla dopustit vůči představitelům Sovětského svazu. Následně jí bylo zakázáno středoškolské studium v celém Československu. Po vyloučení ze školy pracovala jako pomocná síla u geodetické firmy ve Stalinových závodech v Záluží u Mostu. V letech 1958–1962 pracovala jako pomocná zemědělská dělnice na státním statku Louny. V roce 1960 jí povolili vystudovat dálkově Střední zemědělsko-technickou školu v Teplicích, kde v roce 1963 odmaturovala z odborných předmětů. Následně v roce 1965 odmaturovala na dálkovém studiu v Litoměřicích ze všeobecných předmětů. V roce 1965 byla administrativní pracovnicí na statku v Libčevsi, odkud se lstí dostala mimo kraj do Čelákovic, kde byla zařazena jako metodička ve Stanici mladých přírodovědců. V roce 1967 se provdala za architekta Milana Pázlera, se kterým měla dvě děti. V roce 1971 promovala na Vysoké škole zemědělské v Praze Suchdole, kde dálkově studovala. Od roku 1975 pracovala jako knihovnice v Českých Budějovicích. Celoživotní sokolka Věra Pázlerová v době natáčení rozhovoru (2020) žila v Českých Budějovicích.
