Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Jako výtvarník jsem vracel to, co mi skauting nezištně dával
19. 1. 1931 se Vladimír Pechar narodil v Příbrami
23. 5. 1938 vstoupil do skauta
1945 - působil ve funkci střediskového tajemníka
1947 - nastoupil na gymnázium v Příbrami
1951 - složil maturitní zkoušku, nastoupil do fabriky
1952 - začal studovat geologickou průmyslovku
1954 - poprvé se oženil a nastoupil na vojnu
1955 - narodil se mu první syn
1957 - odstěhoval se do Prahy, nastoupil do Ústředního geol. ústavu a na SOŠV
1960 - podruhé se oženil
1963 - narodil se mu druhý syn
1968 - působil v organizační radě na ústředí Junáka, odešelí z Ústředního geol. ústavu
2007 - zemřela jeho žena Milada Pecharová
Vladimír Pechar - Pluto
„Vracel jsem jako výtvarník to, co mi skauting nezištně dával.“
Vladimíra Pechara skauting od dětství formoval. Naučil se kázni a odpovědnosti, pracovitosti, zručnosti, bratrské sounáležitosti s lidmi z celého světa, vztahu k přírodě, nalezl její kouzlo a naučil se v ní orientovat.
Rodina a dětství
Vladimír Pechar se narodil 19. ledna roku 1931 v hornickém městě Příbrami. Vyrůstal v obchodnické rodině. „Což mě potom stálo bohužel to, že jsem byl jako buržoazního původu a to všecko se už neslo po roce 1948, že jsem měl jeden malér za druhým,“ říká pan Pechar. Pochází z rodu Hailů, který byl v Příbrami velmi vážený. Karel Hail byl purkmistrem města Příbrami.
Otec František Pechar zemřel, když bylo Vladimírovi 10 let. „Mně zemřel táta v jednačtyřicátym roce a tenkrát musel být ustanoven takzvaný poručník, který obhajoval práva sirotků, což byl náš známý, velmi důvěrnej, úžasnej člověk, kterej ovšem byl úředník na okrese a měl na starost vydávání občanských legitimací. Samosebou, že ty legitimace nevydával jen legální, ale hlavně ty ilegální pro všelijaký lidi v ilegalitě, pomáhal partyzánům v Brdech a tak dále. Samosebou ho zavřeli, měl soud a oni mu dokázali asi dvacet legitimací, že jich bylo zhruba dvě stě nebo tři sta, to už je jiná věc. Takže byl popravenej. To byl ten náš poručník, kterej k nám denně chodil a kterýho jsme zbožňovali s bráchou, úžasnej chlap.“
Matka se jmenovala Marie, rozená Oberlanderová. „Což nemělo s tím pozdějším politikem západoněmeckým nic společného, ale občas jsme kvůli tomu trpěli, protože nám to bylo předhazováno,“ dodává V. Pechar. Po ovdovění zhruba do roku 1949 vlastnila konfekci v Příbrami. Vladimír Pechar má o dva roky staršího bratra Jiřího, který vystudoval filozofickou fakultu a později se věnoval překladům beletrie, v dospělosti získal dvě prestižní francouzská vyznamenání: Řád čestné legie za kulturu v kategorii důstojník a Akademickou palmu.
Příchod Němců
„Za války jsem byl samosebou ještě kluk, když byla revoluce, tak mi bylo těsně nad čtrnáct let, ale pamatuju okamžik, když přišli, to bylo 15. března, Němci. Byl jsem tenkrát v našem malým okresním městě Příbrami. Šel jsem do školy, bylo psí počasí, sněžilo. Na náměstí byli němečtí vojáci s autama a tak dále. Měli polní kuchyně a vařili guláš. Rozdávali ho žebrákům a všem chudejm lidem. To byla jejich taktika, nalákat, udělat ze sebe osvoboditele od ,tyranismu‘ tehdejšího kapitalismu. Byl to pro mě takovej vošklivej moment, ne že bych se bál, ale měl jsem takovej nepříjemnej mrazivej pocit,“ vypráví pan Pechar.
Umělecké vlohy
Vladimír Pechar v Příbrami absolvoval základní školu. „Ještě v předškolním věku jsem začal kreslit. Jako každé dítě jsem počmáral kdejaký papír, ale u mě to nebyla jen impulzivní věc, ale začalo to být už trošku systematický,“ vypráví V. Pechar o svých výtvarných začátcích.V této době také navštěvoval hodiny elementárního zpěvu. „A od deseti do čtrnácti let jsem pak pižlal housle, s hrozným odporem. To se mi pak podařilo přerušit,“ směje se pan Pechar. Od té doby hrál na kytaru a trumpetu později přidal i piáno a bicí.
Skautská činnost
V sedmi letech, 23. 5. 1938, vstoupil do Junáka v Příbrami. Pan Pechar zdůrazňuje: „ Je to svátek mého patrona Vladimíra, proto si to datum tak dobře pamatuju.“ Skautskou klubovnu měli Pecharovi přímo v domě, ve kterém bydleli. Ve skautu působil do likvidace Němci roku 1940. Hned po válce, ještě v květnu 1945, obnovil členství a svůj skautský slib. Za války se ocitl v řadě nepříjemných situací, proto pro něj byl skaut vysvobozením, jak sám říká: „Přišel skaut a s ním nové myšlenky, výlety, tábory, schůzky…“ Od té doby také působil ve funkci střediskového tajemníka. Zároveň vedl družinu, zhruba 10 až 12 chlapců. Říká: „Věnoval jsem se tomu tak intenzivně, až jsem začal klesat se školním prospěchem.“ Jeho nejoblíbenějším tábořištěm je místo zvané „Na říčkách“, setkává se zde řeka Lomnice se Skalicí. Tam také vznikl Clan Hiawatha, který se stal posléze příbramským skautským střediskem. Na táboře v roce 1947 vedl už i táborovou družinu. V témže roce vstoupil do Československé strany národně socialistické, ve které byli i jeho rodiče. „V roce čtyřicet sedm, když mi bylo šestnáct let, tak jsem okamžitě vstoupil do tehdejší protikomunistické strany národně socialistické, což byla někdejší strana prezidenta Beneše,“ říká pan Pechar. Kvůli tomu měl velké potíže s tehdejším řiditelem gymnázia, na kterém studoval.
Ve funkci střediskového tajemníka působil až do první komunistické likvidace roku 1950. V té době jeho skautská činnost pokračovala i přes zákaz. Dál se scházeli s kamarády a jezdili ven jakoby nic.
Gymnázium
V Příbrami roku 1947 nastoupil V. Pechar na gymnázium, kde navštěvoval malířské a modelářské kroužky. V té době se rozhodoval mezi malířstvím a hudbou, zvítězila profesionální dráha muzikanta. Rozhodl se tedy jít na konzervatoř v Praze. Navštěvoval profesora Koláře, který jej připravoval k přijetí. Na gymnáziu také založil svou první kapelu Star club. Zajímavostí je, že jejich třída dodnes vydává svůj třídní časopis s názvem Mat 51 a získali oficiální glejt za nejdéle vycházející třídní časopis. V. Pechar dodnes často přispívá svými články, ve kterých vzpomíná na školní léta.
Ukončení gymnázia
Roku 1951 složil maturitní zkoušku a přišla doba přijímaček, V. Pechar však nenastoupil na konzervatoř. „Sehráli se mnou na gymnáziu takovou ošklivou hru, řekli mi při maturitě, že mě pouštějí studovat, a potajmu mi napsali posudek, který jsem já při přijímačkách dostal do ruky, tam bylo napsáno, že mě ke studiu na konzervatoři nedoporučují.“ Místo toho tedy nastoupil jako kreslíř „do fabriky do konstrukce“. O rok později (1952) se shodou okolností, známostmi a velkým riskantním podvodem, podařilo panu Pecharovi protlačit na „geologickou průmyslovku“. V. Pechar vysvětluje obtížnou situaci slovy: „Odchod ze zaměstnání nebyla v té době vůbec jednoduchá věc, obzvlášť u elementů, jako jsem byl já.“
Uranové doly
Po skončení studia nastoupil jako geolog do uranových dolů na trestaneckou šachtu vedenou Rusy. „Jenomže tam bylo dvojí riziko, jednak riziko bezpečnostní, protože na bezpečnost práce se tam moc nedbalo, takže člověk nevěděl, jestli živ a zdráv vyleze vůbec ven. Pak byl druhý důvod, že všichni, jak jsme tam byli, my civilní zaměstnanci – geologové, jsme měli samosebou na trestanecké šachtě kontakty s těmito vězni, to byli především političtí vězni. Tak jsme s nimi měli kontakty, každý jsme měli své známé a pronášely se dopisy, nosilo jídlo, cigarety, no prostě takovej ten běžnej způsob, za kterej ovšem řada mých kamarádů byla zavřena, když to na ně prasklo. Takže tam člověk nevěděl, jestli se vrátí po šichtě domů, nebo si pro něj přijdou policajti rovnou.“
Vojna a první manželství
V roce 1954 se V. Pechar poprvé oženil. Téhož roku nastoupil na vojnu a o rok později se jim narodil syn. Manželství však brzy po návratu z vojny skončilo. Od té doby se již s touto rodinou nestýkal. Na vojně strávil dva roky, sloužil zde u PTP(Pomocné technické prapory).
Pan Pechar vypráví: „Já jsem měl štěstí i smůlu současně, že jsem šel k ,černejm‘ (PTP). A jelikož jsem byl instruován, že nejdůležitější na vojně je takzvaně nebejt u zbraně a chytit nějakej kšeft, švindl prostě, dělat cokoli jinýho, furt tvrdit, že všecko umím, i když jsem to v životě nedělal, s tím, že se to třeba pak naučím, ale hlavně nechodit na cvičák a nedělat tu ,normální vojnu‘, no a já, protože jsem byl muzikant, s docela velkou praxí, tak jsem toho využil, tenkrát se rukovalo tím způsobem, že se nevědělo, k čemu jdeme a kam jdeme. Nás odvezly autobusy tenkrát z Příbrami do Prahy, do ,Fučíkárny‘ ( Park oddechu a kultury Julia Fučíka), tam jsme byli celej den a večer nás určitou skupinu lidí odvedli na Wilsonovo nádraží do vlaku a jeli jsme. Přijeli pro nás nějaký vojáci, akorát jsme viděli, že maj černý ramena, a neřekli nám, k čemu jedeme ani kam jedeme, až potom cestou nám řekli, že jedeme do Varnsdorfu, kde je štáb, a přijela pro nás skupina asi tří muzikantů, harmonika, vozembouch, kytara atd., no ale hlavně tam měli trumpetu a já v tý době na trumpetu hrál víc než dost, tak jsem si tu trumpetu za jízdy půjčil a trošku jsem se tam předved, protože ono mi to opravdu hrálo. Tak s tím jedním klukem, kterej tomu šéfoval, jsme se domluvili, protože ve Varnsdorfu v tý době ještě kapela nebyla, že bychom tu kapelu mohli založit. No a tím pádem je kšeft.“ V. Pecharovi se podařilo nápad s kapelou prosadit a tím pádem náplní jeho vojenské služby bylo starat se o muziku, zkoušet, koncertovat po hospodách atd…
Po roce ale V. Pechara čekalo překvapení. Po absolvování čtyřapůlhodinového výslechu na StB stále nevěděl, proč je vyslýchán. Podle jeho slov vyšetřující celou dobu opakovali: „Vy víte, co chceme slyšet.“ Pan Pechar to nevěděl. Byl za to potrestán přesunutím z Varnsdorfu na Šumavu, kde měl pracovat jako dělník. Nakonec skončil v kanceláři, tudíž až na poslední dva měsíce vojny, které byly ovšem velmi tvrdé, fyzicky pracovat nemusel. Z vojny byl propuštěn dva dny před Štědrým dnem roku 1956. Těsně předtím se dozvěděl důvod svého výslechu, bylo to něco, co neudělal, a týkalo se to doby, kdy pracoval na trestanecké šachtě.
Praha
Po vojně roku 1957 se V. Pecharovi podařilo přejít do Ústředního geologického ústavu v Praze, kam se také přestěhoval, a už se nemusel vracet do dolů. Současně s prací absolvoval tříleté pomaturitní studium na SOŠV. Zhruba v té době se seznámil s Jaroslavem Foglarem a začala jejich dlouholetá spolupráce, zprvu nelegální. V. Pechar také založil kapelu Dixie party, ve které hrál na trombon a posléze na basu Jiří Grossmann. Při jednom z jejich vystoupení, které bylo u příležitosti otevření klubu Olympic, se J. Grossmann seznámil s Miloslavem Šimkem.
Roku 1960 se V. Pechar podruhé oženil a za tři roky se narodil syn Radek, se kterým má V. Pechar dodnes blízký vztah. Tento svazek šťastně vydržel až do smrti manželky Milady roku 2007.
Výtvarná činnost pro skauta
V roce 1968 opět ihned vstoupil do skauta. Povýšil a dostal se do organizační rady na ústředí Junáka, již v Praze, zde byl členem střediska Platan a je jím až dodnes. Jako jediný výtvarník byl pověřen tvorbou veškerých skautských odznaků, log, střediskových i oddílových vlajek (např. vlajka Svojsíkova oddílu, kde V. Pechar je od roku 1989 také členem a vlastní řádovou stužku nebo vlajku střediska Platan), plakátů a ilustrací. Začal také spolupracovat se skautskými časopisy, kam přispíval články a kresbami. Jednou z jeho nejznámějších skautských prací je poslední varianta dnešní skautské lilie podložená dívčím trojlístkem. V této době již legálně pracoval pro Foglara, vytvářel výtvarné práce k jeho životním jubileím (jednou za 5 let), pamětní plakety a medaile, spousty odznaků, novoročenky atd… . Mimo jiné také literárně zpracoval (sepsal scénář podle knihy a rozepsal do okének) 2. díl komiksu Záhada hlavolamu s názvem Stínadla se bouří. Vrcholem práce pro Foglara je památník ve Sluneční zátoce, který je vyroben ze žulového monolitu s reliéfem na bronzové desce.
Útěk do žurnalistiky
V roce 1968 Vladimír Pechar odešel z Ústředního geologického ústavu, důvod vysvětluje takto: „Přišel rok 1968 a s ním i změněná situace a na mě si tam zasedl velikánský, obrovský soudruh, kterej mě hodlal deptat, tak jsem dobrovolně vyklidil pozici a utekl jsem do žurnalistiky.“ Napřed psal články, poté působil jako výtvarník. Od té doby se až do důchodu živil propagační grafikou, přičemž si přivydělával kresbami karikatur do novin a časopisů. Nadále se věnoval své volné tvorbě a hudbě, hrál v kapele, jeho oblíbeným žánrem je jazz a vážná hudba.
Táborů se V. Pechar zúčastňoval už jen jako dobrovolný vedoucí, učil děti hře na kytaru a různým výtvarným technikám. Už neměl dostatek času na vedení družiny. Od r. 1970 následovalo 20 let další pauzy. Po sametové revoluci V. Pechar opět obnovil členství v Junáku. Znovu spolupracoval se skautskými časopisy. Po roce 1989 se také zúčastnil soutěže o novou skautskou píseň a zvítězil mezi třemi nejlepšími. V organizační radě dále pracoval zhruba šest let, pak ho čekal skautský důchod. Přesto se skautské činnosti věnuje dodnes.
Volná tvorba
Vladimír Pechar se celý svůj život věnuje volné tvorbě, především malování. Má svá tři velká témata: starověký Egypt, který dnes obsahuje zhruba 50 nadživotních portrétů skutečných historických postav a 180 tepaných reliéfů mytologie a symboliky; oblast shakespearovská, kde zpracoval 12 her v 60 tvářích. Jeho nejoblíbenější postava, kterou stále maluje, je král Lear. Udělal samostatnou výstavu králů Learů, kde bylo 50 děl, dnes jich má okolo stovky. Další téma je česká historie, kterou zpracovával z podnětu bývalého profesora z konzervatoře Svejkovského a díky spolupráci s doktorem Viktorem Třeštíkem, který se ho ujal a od kterého čerpal znalosti. V. Pechar se totiž vždy zajímal spíše o antiku a prehistorii, ale ne o středověk. Vznikla z toho rozsáhlá galerie od praotce Čecha po Jiřího z Poděbrad o 40 portrétech. Z toho 28 děl vystavoval v Galerii V emauzích. Dále vytvořil řadu grafik a tepaných plechů. Nyní jsou práce tohoto tématu v gotické tvrzi v Dřevčicích u Staré Boleslavi.
V. Pechar ve svých portrétech hledá vnitřní krásu a dramatičnost postavy a aktualizuje a oživuje její tvář podle svého, avšak fakta zůstávají stejná. Velmi obdivuje Jana Zrzavého, se kterým se osobně stýkal a kterého maloval realisticky, dále maloval např. Karla Chabu, Jana Waise. Dále maluje krajiny, abstrakce, karikatury atd..Dodnes se věnuje také hudbě, hraje na trubku i na kytaru. V roce 2008, na 70. výročí jeho vstupu do skauta, byla uspořádána výstava v nižborském skautském muzeu na skautské téma, kam na požádání dával své skautské památky. Expozice obsahovala 30 velkých panelů. Byly to tři sály zaplněné pouze výtvarnými pracemi se skautskou tematikou. Výstava se pak opakovala i v Českých Budějovicích.
Vladimír Pechar byl krátce členem Svazu čs. výtvarných umělců, potom po dvacetileté odmlce byl přijat do Unie výtvarných umělců, poté do Syndikátu výtvarných umělců. V současné době je členem Sdružení pražských malířů.
V roce 2012 nahrála a napsala Barbora Kolouchová.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: A Century of Boy Scouts
Příbeh pamětníka v rámci projektu A Century of Boy Scouts (Barbora Kolouchová)
Příbeh pamětníka v rámci projektu A Century of Boy Scouts (Barbora Kolouchová)
Příbeh pamětníka v rámci projektu A Century of Boy Scouts (Barbora Kolouchová)