Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Hana Pechová (* 1937)

• narodila se 14. června 1937 v Praze

• otec byl vojenským lékařem a pocházel z česko-německého manželství

• od dětství do dospělosti byla členkou Kühnova pěveckého sboru

• v roce 1958 se vdala a založila rodinu

• vystudovala hudební vědu na Univerzitě Karlově v Praze, kterou absolvovala v roce 1960

• v roce 1960 nastoupila do vydavatelství Supraphon, kde pracovala až do roku 1998

• pamatuje cenzurní zásahy státu i snahy odposlouchávat zaměstnance v 70. letech

• nikdy nevstoupila do KSČ, i když by jí to přineslo zajímavější pracovní pozici

Dětství prožila v protektorátní Praze, nálety a běhání do krytů v ní zanechaly strach z určitých zvuků dodnes. Odmalička až do chvíle, kdy založila rodinu, zpívala v Kühnově sboru, vážná hudba a koncerty patřily neodmyslitelně k jejímu životu. Toužila se hudbě věnovat i nadále, a tak vystudovala hudební vědu. Nestala se však recenzentkou, jak si představovala, ale nastoupila do hudebního vydavatelství Supraphon, kde pracovala po celý svůj život. Zde zažila různé formy cenzury, ničení cenzurovaných gramodesek či tlak na vstup do KSČ, který odmítala, i když věděla, že by jí to přineslo kariérní výhody. Na druhou stranu zde poznala i skvělé kolegy a rodinnou atmosféru.

Babička byla Němka, dědeček Čech

Hana Pechová, rozená Tvrdá, se narodila 14. června 1937 v Praze do rodiny lékaře Otakara Tvrdého a jeho ženy Marty, která pracovala jako učitelka. Oba rodiče pocházeli z Mostu. Otec se jako vojenský lékař ve třicátých letech dostal do Prahy, kam se pak s manželkou přestěhovali.

Prarodiče z obou stran zůstali v Mostě, avšak po Hitlerově nástupu k moci, kdy se Most stal součástí Říše, matčini rodiče odešli do Prahy. Otcovi rodiče se vystěhovali k příbuzným do Zlonic u Loun. Maminčini rodiče už v Praze zůstali, otcovi rodiče se po válce vrátili do Mostu.

Nutno dodat, že otec Hany Pechové Otakar Tvrdý pocházel ze smíšeného manželství. Jeho maminka byla Němka a tatínek Čech. Hana zná z vyprávění rodičů, jak se žilo v Mostě před válkou. „Češi a Němci tam žili v poklidu vedle sebe a nijak si nepřekáželi. Divadla, školy a kulturu měli svoje jak Němci, tak Češi. Byli k sobě tolerantní, i když Němci prý byli trochu bohatší, protože častěji vlastnili továrny nebo manufaktury,“ vypráví Hana Pechová. Její tatínek chodil do německé obecné školy, ale pak nastoupil do českého gymnázia, kam chodila i jeho budoucí žena Marta. „Táta byl tedy bilingvní. Jeho maminka, rozená Lorencová, také uměla česky, ale zdědili jsme po ní hodně germanismů v jazyce,“ vypráví Hana Pechová. K babičce Štěpánce z matčiny strany měla blíže už proto, že žila v Praze a starala se o ni do její smrti. Dožila se čtyřiadevadesáti let.

Válka

Za války byla československá armáda rozpuštěna a tatínek pamětnice, do té doby vojenský lékař, musel změnit zaměstnání. Pracoval pro nemocenskou pojišťovnu jako kontrolor nemocných. „Je pravda, že za války se hodně simulovalo, někdy nemocenská mohla pomoci od trestů a deportací, ale i s tím tatínek dokázal pracovat tak, aby nikomu neublížil,“ říká pamětnice.

Otec poslouchal zakázané londýnské rozhlasové zpravodajství, panoval strach, že děti něco prořeknou, měly zákaz bavit se s německými dětmi. „Také je zvláštní, že jsem nikdy neviděla nikoho s židovskou hvězdou. Zřejmě ještě než jsem začala rozum brát, byli všichni Židé pryč,“ říká Hana Pechová.

Bydleli v Dejvicích v ulici U Dejvického rybníčku, a v roce 1943 začala chodit do první třídy na Hanspaulku. Ve třetí třídě, v posledním roce války, se už ale skoro neučili, protože Němci ze školy udělali lazaret. „Chodili jsme často do krytu, měla jsem k tomu účelu připravený kufřík a v něm medvídka a všechno, co ‚medvídek‘ potřebuje k přežití,“ vzpomíná Hana Pechová.

Vzpomíná na třídní učitelku Krejčovou, která byla shodou okolností snachou Jaroslava Krejčího, protektorátního předsedy vlády. „Byla to báječná učitelka, moderní a progresivní ve výuce. Vím jen, že s manželem emigrovali a v cizině udělali vědeckou kariéru,“ vypráví pamětnice. Jaroslav Krejčí ml. s manželkou emigroval v roce 1968 do Velké Británie.

V době Pražského povstání bylo Haně Pechové osm let. Vzpomíná, že 5. května pršelo, stavěli barikádu a pak vítali Rudou armádu. „Válka byla především neustálý strach. Takže když přijede kdokoli, kdo vás osvobodí, vítáte ho s otevřenou náručí,“ říká Hana Pechová. Strachu z náletů se nezbavila do dnešních dní: „Vzpomínám na pozdější léta, kdy jsme byli na dovolené v Řecku, kde se cvičily stíhačky tak, že nalétávaly nad pláž. Pro děti to byla úžasná podívaná, ale pro mě to byla čirá hrůza.“

Kühnův dětský sbor za války

Hana byla muzikální dítě a hudba byla neodmyslitelnou součástí jejího života. Od svých pěti let až do doby, kdy založila rodinu, zpívala v Kühnově sboru. Měli koncerty, vystoupení v divadlech, včetně Národního divadla, kde byl poloprofesionální sbor součástí představení.

Jen za války takřka nevystupovali, s výjimkou koncertu v Rudolfinu dne 20. dubna. „Bylo to vystoupení k Hitlerovým narozeninám. Jako dítě jsem si to samozřejmě neuvědomovala. Zpívali jsme české lidové písně, a to víte, že to jistě nebyla dobrovolná akce Jana Kühna. Kdyby to neudělal, kdo ví, jak by skončil,“ říká Hana Pechová. Vzpomíná také, jak Kühnův sbor na konci války zkoušel u manželů Kühnových v bytě na první poválečnou operu, která se hrála ve Státní opeře, i na rok 1946, kdy jeli na turné do válkou zdevastovaného Polska. „Spali jsme ve vlaku a víc než sbor jsme vypadali jako z nalezince. Bylo po válce, nebylo skoro co na sebe. Ale my jsme byli skromní, za odměnu jsme jeli další rok do Polska ke studenému Baltu a byli jsme šťastní, že jsme u moře,“ vypráví Hana Pechová.

Po válce

Po válce otec nastoupil do výzkumného ústavu a měl také soukromou civilní ordinaci v Bubenči. Po znárodnění po roce 1948, kdy komunisté převzali moc, o soukromou praxi přišel.

Hana Pechová prožila všechny školské reformy, které jí po válce značně komplikovaly život. Vychodila pět let obecné školy, pak přestoupila na devítiletou školu. „Nikdo se nás na nic neptal, rovnou nás rozstrkali do škol, kam jsme museli přejít. Já ke sv. Gothardovi, což byla výborná škola se skvělými kantory. Mimochodem, měli jsme skvělého ruštináře. Až s odstupem času mi došlo, že to musel být emigrant, který utekl z Ruska před bolševiky. Naučil nás skvěle rusky.“ Poté v roce 1952 pamětnice nastoupila na dívčí humanitní gymnázium ve Vodičkově ulici. Po roce ale gymnázia zrušili a učitelé i žáci byli přesunuti k devítileté škole v Braníku, čímž se vytvořila jedenáctiletá střední škola. Hana odmaturovala v roce 1955.

Vzpomíná, že měla chodit do Pionýra, ale snažila se z této povinnosti vykroutit i s odkazem na to, že kvůli Kühnovu sboru na to nemá čas. Zkoušky mívali až třikrát týdně.

Rok 1948: jako by se nic nestalo

V únoru 1948, kdy došlo ke komunistickému puči, měla zákaz chodit ven, protože rodiče o ni měli strach. Pamětnice vzpomíná, že otec se v období první republiky hlásil k levicové inteligenci, ale po únoru 1948 se u nich o politických záležitostech nemluvilo anebo to šlo mimo ni. „Do roku 1950 se o komunistickém převratu nemluvilo ani ve škole. Jako by se nic nestalo. Například informace o procesu s Miladou Horákovou se ke mně dostaly, ale jeho význam jsem pochopila až později, zprostředkovaně. Velkou roli hraje věk. Mně bylo tehdy jedenáct až třináct let, manžel byl o osm let starší a už byl mezi studenty, kteří šli v roce 1948 na Pražský hrad, zatímco já jsem netušila, co se děje.“

Maturita ve svazáckém

Hana Pechová odmaturovala v roce 1955 ve svazáckém stejnokroji, které byly povinné. „Vzpomínám si, že na střední škole nás nahnali do Svazu mládeže automaticky a nikoho se na nic neptali. Vzbouřili jsme se ale kvůli focení na maturitní tablo, kde jsme měli mít také svazácké uniformy. Měli jsme od maminek na maturitu připravené slavnostní oblečení, ale to nám zakázali, a tak jsme se v něm chtěli aspoň vyfotit. Nakonec nám to tedy blahosklonně povolili,“ vypráví Hana Pechová.

Rodina a vysoká škola

Pro Hanu bylo další směřování jasné. Chtěla se nějakým způsobem věnovat hudbě, a proto se přihlásila na Filozoficko-historickou fakultu Univerzity Karlovy, obor hudební věda. „Měla jsem tehdy naprosto naivní představu, že až dostuduji, budu chodit po koncertech a psát recenze do respektovaných časopisů a budou mi za to dobře platit. Nevím, jak jsem na tuto představu přišla, byl to velký omyl,“ směje se pamětnice. Na školu ale nedá dopustit, zejména kvůli některým profesorům, například Petru Ebenovi. „Jinak bych ta studia přirovnala spíš ke gymnáziu. Nebyla tam taková svoboda, jakou jsem na vysoké škole čekala. Nebylo možné vybírat si přednášky a kurzy a samozřejmě ani povinnému marxismu-leninismu jsme se nevyhnuli.“

Konec v Kühnově pěveckém sboru

V roce 1958, ještě před dokončením školy, se pamětnice vdala, narodil se jí syn, promovala v roce 1960. Po svatbě se také rozloučila s Kühnovým rozhlasovým sborem, protože již na něj nezbýval čas. Zkoušeli třikrát týdně a v létě měli měsíc soustředění, přičemž jezdili po republice a koncertovali. V zimě společně jezdili i na hory. Velice ráda na Jana Kühna vzpomíná. Strávila v jeho sboru celé dětství a mládí. „Byl velice přísný, zapálený, ale spravedlivý. Šlo mu o dokonalost.“ Účinkující dostávali honoráře za vystoupení v divadle. Haně bylo šestnáct let, když byla v roce 1953 měnová reforma, a tak si pamatuje přesně, jak zasáhla do jejich honorářů. „Před reformou jsme dostávali čtyřicet korun za představení, a kdo zpíval sólo, tak dalších čtyřicet korun. Po reformě jsme ale dostávali pouhých osm korun za představení,“ vypráví Hana Pechová. Po smrti sbormistra Jana Kühna v roce 1958 převzal sbor Jiří Chvála. Pamětnice vzpomíná, že se sbor zprofesionalizoval a vyžadovalo se, aby měli členové hudební vzdělání. „Já jsem studovala hudební vědu, což by mi bylo uznáno, ale už jsem měla rodinu a nezvládala bych to. Ještě jsem absolvovala zájezdy do Vídně a Německa, ale pak jsem kvůli vlastní rodině musela skončit,“ vypráví pamětnice.

Supraphon a cenzura

Po promocích v roce 1960 nastoupila do Supraphonu, kde se uvolnilo místo v kulturně-osvětovém odboru. „Šlo v podstatě o propagaci desek a publikací, které Supraphon vydával. Měla jsem ale na starosti vážnou hudbu, nikoli pop.“

Vzpomíná na cenzuru, kterou v komunistickém Československu v letech 1953–1966 zaštiťovala Hlavní správa tiskového dozoru (HSTD). „Supraphon měla na starosti nějaká soudružka Daumová a ta kontrolovala všechno, co mělo jít do tiskárny. Cokoli bylo napsané, se k ní muselo odnést. Žádná tiskárna by vám nevytiskla nic, pokud by to nemělo razítko od HSTD. Ale když už jste na to měli ten štempl, tak už nikdo nedumal nad tím, co je v textu napsáno,“ vysvětluje Hana Pechová.

O zaměstnancích HSTD si myslela své: „Byli opravdu nevzdělaní, se základním či středoškolským vzděláním, vysokoškolsky vzdělaných tam bylo minimum. A tito lidé cenzurovali materiály. Například vymysleli, že místo slova „jazz“, což jim evokovalo imperialistický Západ, se bude používat „hudba černého lidu“.

V první polovině šedesátých let se stupňoval tlak kulturních pracovníků na zrušení cenzury v zájmu tvůrčí svobody. HSTD zanikla v roce 1966, avšak byla zřízena Ústřední publikační správa. Cenzura tedy s výjimkou roku 1968 nezanikla, nutná byla autocenzura, a pokud například po vydání textu ideologická komise KSČ shledala závady, měla pravomoc zjednat nápravu, která pro podnik znamenala finanční ztrátu a spoustu dalších nepříjemností.

Likvidace alb s hlasem Václava Vosky

Hana Pechová například vzpomíná, jak se v sedmdesátých letech likvidovaly již hotové vinylové desky. „Dělo se tam strašné zvěrstvo, protože v sedmdesátých letech se likvidovaly skvěle nahrané, namluvené Bible Václavem Voskou. Bylo to umělecké dílo. A víte, jak se to likvidovalo? Vrtákem se do desek dělaly díry, aby se to nedalo přehrát. To bylo podle mě zvěrstvo. Předjímalo to, že lidé by alba s namluvenou Biblí poslouchali. Číst to je otrava, ale když to máte v uměleckém přednesu, vnímáte to úplně jinak,“ vypráví Hana Pechová.

Vzpomíná například i na desky Waldemara Matušky, který po vydání alba Jsem svým pánem v roce 1986 emigroval. „Pamatuji, že desky už snad byly i v obchodě a narychlo se prodávaly, než se musely stáhnout.“ Supraphon je musel nechat zlikvidovat a titul vyšel znovu až v roce 1997.

Jak ale Hana Pechová zdůrazňuje, měla na starosti vážnou hudbu, kde tolik omezení nebylo. „Omezení ve vážné, klasické hudbě byla hlavně v tom, že interpreti nesměli vyjíždět do zahraničí nebo že byly kvóty na nákup a prodej desek ze zemí RVHP, které se měly dodržovat, i když technicky zdaleka nedosahovaly takových kvalit jako nahrávky Supraphonu. Například nahrávky ze Sovětského svazu neměly technickou úroveň, jakou by si zasloužily. U nás se dělaly nádherné nahrávky, měli jsme skvělé techniky, zvukaře – ‚sluchaře‘, kteří měli dokonalý sluch, dávali si opravdu záležet na všem, bylo to čisté. Nahrávka s vážnou hudbou se natáčela třeba čtrnáct dní. Tolik času tomu věnovat již dneska není možné. Proto jsme měli taky spoustu mezinárodních cen,“ vypráví Hana Pechová. Zmiňuje ale například i problémy s výrobou obalů. „Často vydání desky vázlo na výrobě obalů, protože papír byl nedostatkové zboží, na požadovaný papír se čekalo dlouho. Dneska se na křídovém papíře dělá kdejaký leták, dříve to mělo jinou hodnotu.“

Rok 1968: uvízli v Jugoslávii

Hana Pechová nikdy nevstoupila do KSČ. Pražské jaro vnímala tak, že jde o spory uvnitř komunistické strany. V srpnu 1968 byli na cestě z dovolené v Jugoslávii, když se dozvěděli o vpádu sovětských vojsk a spřátelených armád do Československa. „Uvízli jsme v Lublani, kde nás ubytovali na studentských kolejích, dostali jsme jídlo a čekali jsme, jak se situace bude vyvíjet,“ vypráví Hana Pechová. Po pár dnech se vypravili domů. O rok později, na výročí okupace, se účastnili demonstrací, které byly rozehnány slzným plynem.

Normalizace: šéf si nás nahrával na magnetofon

Prověrky v Supraphonu pamětnice nezažila, protože tou dobou byla na mateřské dovolené. Do komunistické strany ji soudruzi sice lákali, ale vymlouvala se na nedostatek času. Měla rodinu a navíc se starala o nemocnou maminku. Do strany nevstoupila, ani když jí nabídli místo umělecké náměstkyně, kde bylo členství v KSČ podmínkou. „Byli kariéristé, kteří se neskrývali s tím, že chtěli pracovat na určitém místě, a proto jsou ve straně. Ti byli podle mě lepší než ti, kteří se přetvařovali, že opravdu věří KSČ,“ říká pamětnice.

V první polovině sedmdesátých let ale zažila v práci něco pro ni nepřijatelného. Jak říká, byla to nejistá doba, nevědělo se, kdo je na jaké straně a co od koho čekat. „My jsme měli kancelář v Jindřišské ulici, svým způsobem jsme byli dislokovaní. A pak se jednou stalo, že když vedoucí odešel z kanceláře, všimla jsem si, že tam něco cvrká. Bylo to nahrávací zařízení. Nahrával si, co si v kanceláři povídáme. Byl to absolutně nevzdělaný chlap a já jsem si řekla, že s takovým člověkem nemůžu pracovat,“ vypráví Hana Pechová. Ředitel měl pro ni naštěstí pochopení a nabídl jí práci vedoucí gramofonového klubu, kam přešla v roce 1973.

„Práce to byla administrativní, ale jinak to tam bylo skvělé. Byli jsme mimo hlavní podnikové dění, kde se v té době vedoucí různě měnili, my jsme ale byli takzvaně za větrem, panovala tam přátelská, rodinná atmosféra,“ vypráví pamětnice. Až po deseti letech, v roce 1983, se vrátila „na podnik“, do výzkumu trhu. Jak říká, šlo v podstatě o marketing.

Po revoluci v roce 1989

Pod tlakem sametové revoluce v Supraphonu rezignoval na svou funkci generální ředitel Jan Kvídera, který byl do funkce v osmdesátých letech dosazen režimem. V roce 1990 pak začal Supraphon zeštíhlovat. Oddělilo se nakladatelství a vydavatelství knih a not, odloučila se výroba gramofonových desek v Loděnicích a stejně tak prodejny desek. Svou činnost skončil také Gramofonový klub, který deset let vedla Hana Pechová. O dva roky později byl Supraphon postupně privatizován a  vznikla akciová společnost Supraphon. 

V roce 1993 se většinovým akcionářem vydavatelství Supraphon stala společnost Bonton a.s., která zároveň vlastnila nakladatelství Albatros, Bonton film, Bonton Music, Rádio Bonton a další společnosti působící v oblasti kultury. Bonton vlastnil Supraphon až do podzimu roku 2008. „Když prostory přebíral Bonton, měla jsem na starosti vyklízení archivů. Hodně věcí se muselo zlikvidovat, vyhodit a to bylo opravdu těžké. Ničení cenzurovaných desek proti tomu nebylo nic,“ vypráví pamětnice.

Do penze ze Supraphonu odešla v roce 1998. Dodnes (2023) ale ještě pracuje, a to dva dny v týdnu jako knihovnice ve školní knihovně na Ličkově náměstí, knihovna má 5000 knih. „Člověk se musí smířit s tím, že v životě nemusí dělat vždy to, co ho baví. Ale i když dělá něco, co nebyla úplně jeho volba, měl by to dělat pořádně, jak nejlépe umí,“ říká na závěr Hana Pechová, která měla o svém povolání zpočátku také jiné představy.