Mgr. Hana Pechová

* 1937

  • „Mám jestli trošku hororový zážitek, tak to bylo v heydrichiádě. Normálně chodily prohlídky v noci a hledaly zbraně. Mně bylo pět let, oni nechodili v noci, oni chodili vždycky po ránu, kolem páté hodiny, to gestapo. Skutečně přišli, měli, tak jak je to v těch filmech, to je zajímavý, ty kožený kabáty, já si to pamatuju do dneška. Já jsem samozřejmě začala brečet, ale měli s sebou jednoho, který mluvil česky, a ten říká takovou lámanou... zřejmě to byl sudeťák: ‚Ty nebát, my dětem neubližovat.‘“

  • „Hlavní správa tiskového dozoru, HSTD. Pro Supraphon tam byla nějaká soudružka Daumová. Bylo to tak, že cokoli bylo napsané, jste tam museli odnést. Nikdo, žádná tiskárna by vám nevytiskla ani půl stránky ničeho, pokud to nemělo razítko od HSTD. U nás to bylo písmeno F hvězdička a nějaké číslo. To se takhle odneslo do tiskárny. Když už to mělo ten štempl, tak na druhou stranu už nikdo nedumal nad tím, co je v textu napsáno.“

  • „Dělo se tam strašné zvěrstvo, protože v sedmdesátých letech se likvidovaly [desky] fyzicky. Likvidovaly se Bible. Skvěle nahrané. Byla jsem sice nekřtěná, ale Bible je Bible. Bylo to umělecké dílo. Byla to skvěle namluvená alba. Víte, jak se to likvidovalo? Vrtákem se do toho dělaly díry, aby se to nedalo přehrát. To bylo podle mě zvěrstvo, protože to bylo nádherně namluvené. Mezi námi, ono to předjímalo, že by to lidé poslouchali. Číst to je otrava, ale když to máte v uměleckém přednesu, vnímáte to úplně jinak.“

  • „Tak jsme to projeli a teď jsme vyjeli a najednou vyskočil chlap se samopalem, voják, zastavil nás. Oni hledali, já nevím, co jim to řekli, hledali papíry. Hledali nějaké tiskoviny, zřejmě předpokládali, že budeme mít. My jsme to neměli, ani rádio jsme neměli, i když v Rakousku nám nějaký Rakušan nabízel, my jsme říkali, že my to nepotřebujeme. No takže když tam vyskočil, to měly děti stažíno.“

  • „To byla právě taková ta nejistá doba, kdy tady byl jeden náměstek, tady byl vedoucí odboru, jeden měl svou partu, druhý měl svou partu. Ale ti seděli v ulici Palackého. My jsme seděli v Jindřišské ulici, svým způsobem dislokovaní. A pak se jednou stalo, že když vedoucí odešel z kanceláře, já koukám, že tam něco cvrká. A on si nás nahrával. To byla taková ta doba na pomezí dvaasedmdesátého roku, když to ještě nebylo tak moc vyostřené. On byl absolutně nevzdělaný chlap a já jsem řekla, že s takovým člověkem nemůžu pracovat. A tím pádem jsem se dostala do toho [gramofonového] klubu, v roce 1973. Bylo to dislokované pracoviště s velice specifickou činností, včetně toho, že holky vozily [dopisy] na poštu. Byli jsme mimo hlavní podnikové dění, kde se vedoucí různě měnili. My jsme byli takzvaně za větrem.“

  • „Když vyhráli nad těma Rusákama naši, v tom šedesátým devátým roce, a náš Michal, kterýmu bylo tehdy deset let, tak tadyhle s Vojtou, který bydlel naproti, napsali na silnici křídou ty 4:3 a 2:0, tak to bylo pěkný, no kluci, no… My tady měli v suterénu paní, která byla v nějakým tom uličním výboru, soudružka, jako že nás udávala. To bylo taky, proč měl ten Michal takový problém dostat se na tu školu… Vždycky nejhorší jsou ty lidi, co jsou tady v tom… Pravda je, že my jsme Štrougalovy sady neničili před tím Aeroflotem, ale prostě jelo se těma autama, troubilo se, vlajkama, byl to takovej… když se na to dneska dívám, takovej malej odpor.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 08.11.2018

    (audio)
    délka: 01:30:26
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 06.06.2023

    (audio)
    délka: 02:48:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Cenzura? Do vinylových desek se dělaly vrtákem díry, aby se nedaly přehrát

Hana Pechová, 60. léta
Hana Pechová, 60. léta
zdroj: pametnice

Hana Pechová, rozená Tvrdá, se narodila 14. června 1937 v Praze do rodiny vojenského lékaře Otakara Tvrdého a jeho ženy Marty, učitelky z povolání. Oba rodiče pocházeli z Mostu, otec z česko-německé rodiny. Hana Pechová vzpomíná na dětství, které prožila v protektorátní Praze, na Kühnův pěvecký sbor, ve kterém účinkovala celé dětství až do dospělosti. Hudba byla důležitou součástí jejího života. Vystudovala hudební vědu na Univerzitě Karlově v Praze, kterou absolvovala v roce 1960. V té době byla již dva roky vdaná a měla rodinu. Po škole nastoupila do vydavatelství Supraphon, kde pracovala až do roku 1998. V Supraphonu začínala jako referentka kulturně-osvětového odboru (propagace), poté působila jako vedoucí gramofonového klubu a v osmdesátých letech přešla do marketingu. Vzpomíná na cenzurní zásahy státu i na snahy odposlouchávat zaměstnance v sedmdesátých letech. Nikdy nevstoupila do KSČ, i když by jí to přineslo vyšší pracovní pozici. V roce 2023 žila v Praze.