Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Přemysl Pekárek (* 1943)

• narozen 31. března 1943 v Ostravě v dělnické rodině se sokolskými tradicemi

• jeho strýc byl v koncentračním táboře s Josefem Čapkem a opisoval tam jeho básně

• z politických důvodů nebyl přijat na vysokou školu, po maturitě pracoval jako horník

• fáral s politickými vězni, československými letci v Anglii, kněžími a profesory

• výměnou za vstup do KSČ mohl vystudovat Vysokou školu báňskou v Ostravě

• při politických prověrkách po roce 1968 byl z KSČ vyloučen a zbaven vedoucí funkce

• až do důchodu pracoval na Dole Petr Bezruč a stal se renomovaným důlním odborníkem

• jeho bratrem byl spisovatel a novinář Svatopluk Pekárek, který nesměl za normalizace publikovat

„S odbojářem, důstojníkem československé armády v Anglii, který se podílel na přípravách na atentát na Heydricha, Vladimírem Maděrou, jsem na šachtě ucpával slinami vývrty po dynamitu. Když jsem roku 1990 viděl v televizi, že byl rehabilitován, měl jsem velkou radost a vzpomněl jsem si na to. Dodnes před ním a dalšími nevinnými lidmi, které komunisté zavírali do vězení a i ve velmi pokročilém věku je posílali na nejtěžší práci v dolech, smekám. Mám na ně ty nejlepší vzpomínky,“ říká Přemysl Pekárek.

Narodil se 31. března 1943 v Ostravě. Jeho otec Jaroslav Pekárek byl strojním zámečníkem a pracoval v ostravských dolech Ignát a Ludvík. Matka Emílie Dombrovská pocházela z rodiny ostravského hutníka. Byla v domácnosti a později pečovala o těžce nemocného otce. Měl o šest let staršího bratra Svatopluka. Rodina žila v šachetním bytě ve Slezské Ostravě. Otec byl bývalý sokol, vlastenec a také hokejový rozhodčí. Syny vedl ke vzdělání a k sokolským tradicím. Neměl rád komunisty a pamětník doma roky slýchával předpovědi brzkého konce komunistického režimu, které se nevyplnily.

O strýci Josefovi a o Josefu Čapkovi

Výraznou postavou rodiny byl nejstarší bratr jeho otce Josef Pekárek. Jako sokolského funkcionáře ho hned na začátku nacistické okupace v roce 1939 zatklo gestapo a strávil téměř šest let v koncentračním táboře. V Sachsenhausenu byl jeho spoluvězněm malíř a spisovatel Josef Čapek. Josef Pekárek uměl dobře německy, a byl proto přidělen do technické kanceláře, kde tajně opisoval Čapkovy básně. Díky němu a dalším statečným lidem se podařilo z koncentračního tábora propašovat Čapkovy texty i obrázky a předat je jeho manželce. Sbírka nazvaná „Básně z koncentračního tábora“ vyšla v roce 1946. Společně s reprodukcemi jeho olejomaleb byly později vydány také v knize „Oheň a touha“.

Autoři doslovu této knihy se podrobně zmiňují o Josefu Pekárkovi z Ostravy a jeho výrazné zásluze o zachování Čapkových textů z koncentračního tábora. „Strýc mi vyprávěl, jak Josef Čapek ve vězení psal a kreslil. Protože měl přístup k německému psacímu stroji, tajně jeho texty opisoval. Řízením osudu se podařilo dostat je ven. Strýc vzpomínal i na další výjimečné spoluvězně, třeba na ostravského hospodského a hudebníka Valu, který složil písničku Ostravo, černá, anebo na malíře Josefa Dobeše,“ říká Přemysl Pekárek. Do koncentračního tábora v Sachsenhausenu se později několikrát podíval a pátral po místech, která mu strýc popsal. Hledal jeho kancelář i místo na appellplatzu.

Josef Pekárek byl prý přesvědčený, že Josef Čapek nezemřel v lágru v Bergen-Belsenu, jak uvádějí umělcovi životopisci, ale během pochodu smrti ze Sachsenhausenu směrem na severozápad Německa. „Vždycky říkal: ‚Nevěř tomu, že Josef Čapek zemřel v Bergen-Belsenu,‘“ říká pamětník. Podrobnosti z jeho vyprávění si už ale nepamatuje. Dodává, že strýcova dcera poskytla všechny informace Muzeu bratří Čapků v Malých Svatoňovicích. Tělo Josefa Čapka se nikdy nenašlo.

Ze studentské lavice na ražbu

Pamětníkův otec si přál, aby se starší syn stal lékařem, a z mladšího chlapce chtěl mít inženýra. Svatopluk se po krátkém období, kdy musel také pracovat v dolech, dostal na filozofii a historii na pražské Univerzitě Karlově. Přemysl, který absolvoval jedenáctiletku na Hladnově ve Slezské Ostravě, to štěstí neměl. „Hlásil jsem se na strojařinu do Prahy a do Liberce. Dostal jsem odpověď, že není žádoucí, aby lidé takového kádrového profilu jako já dosáhli vysokoškolského vzdělání,“ vzpomíná. V pouhých sedmnácti letech proto nastoupil jako takzvaný vozač na Dole Trojice, který byl zanedlouho připojen k Dolu Petr Bezruč.

„Ze školní lavice jsem šel rovnou na ražbu. Bylo to tvrdé. Nikdo se neptal, jestli stačím. Musel jsem držet metrákové hajcmany, které se používaly na zpevnění nových chodeb. Od sbíječky jsem měl opuchlé ruce. Maminka mi je hladila a plakala. Postupně jsem se ale vytrénoval a otužil,“ vypráví pamětník. Pomohlo mu, že byl v dobré společnosti. V roce 1960 byla velká amnestie a mnoho bývalých politických vězňů následně skončilo v dolech. „Dělal jsem tam s bývalými příslušníky cizinecké legie, vysokoškolskými profesory, učiteli, kněžími nebo bývalými československými válečnými letci z Anglie. Byli to většinou starší chlapi, vzdělaní, zkušení. Když byla chvilka času, vykládali, co všechno prožili. Pro takové ucho, jako jsem tenkrát byl, to byla velká škola. Byla tam neskutečná společnost,“ vypráví Přemysl Pekárek.

„Šulání“ slin s Vladimírem Maděrou

Dobře si pamatuje například na Vladimíra Maděru, odbojáře a důstojníka československé exilové armády v Anglii, který byl roku 1951 zatčen a komunistickým prokurátorem Karlem Vašem odsouzen za spiknutí. Po třech letech kriminálu našel místo jen v ostravských dolech, kde pracoval patnáct let. „Vyprávěl mi i o tom, co všechno v zahraničí prodělal a jak se podílel na přípravách na atentát na Reinharda Heydricha. Poté, co si poranil páteř, když při cvičném seskoku zůstal viset někde na stromě, vypadl z výběru na akce v protektorátu. Výsadkářům pak zajišťoval vybavení. Říkával, že neví, jestli to jeho zranění bylo tenkrát štěstí, nebo smůla.“

Jeho kolegou v dole byl třeba i Josef Ščerba, bývalý československý válečný letec v Anglii, který pocházel z Karvinska. „Na šachtě dělal mechanika. Měl jsem ho velice rád a stýkal jsem se s ním i mimo práci. Jednou jsme spolu byli na léčebném havířském pobytu v Jugoslávii. Byl to moudrý a okouzlující člověk,“ říká pamětník. Neuvěřitelné příhody prý vykládali bývalí příslušníci cizinecké legie. „Ale nebyli tam jen političtí, ale také vrahové. Pamatuji si na jednoho, který zabil souseda sekyrkou, protože bil dítě,“ vzpomíná Přemysl Pekárek.

Kvůli studiu vstoupil navzdory otci do KSČ

Přestože si na těžkou práci začal zvykat, nedovedl si představit, že by ji měl dělat celý život. Měl také ambice něco dokázat, a proto se po roce hlásil na Vysokou školu báňskou. Odpověď však byla opět zamítavá. Poté si ho zavolal předseda závodního výboru KSČ. „Řekl mi: ‚Vstoupíš do strany a dám ti doporučení ke studiu. Jinak tady zhebneš,‘“ vypráví pamětník. Zprvu se bránil. Tatínek ho prý varoval, že jestli mezi „ně“ půjde, vlastnoručně ho zabije. Předseda komunistické strany mu prý řekl, ať se na tátu vykašle a myslí na sebe. A tak si dal Přemysl Pekárek říct a podepsal kandidátskou přihlášku. Příspěvky chodil platit hotově do kanceláře, aby otec z výplatní pásky nepoznal, že mu je šachta strhává z výplaty.

„Tatínek se to později stejně dozvěděl, byl jsem černou ovcí rodiny. Nadával mi také bratr a tvrdě mi to později vyčetla i moje dcera. Vím, že to nebylo správné, ale tehdy jsem opravdu neviděl jiné řešení. Komunisty jsem dál neměl v lásce. Příští rok jsem byl přijat jako stipendista na Vysokou školu báňskou. Chodil jsem na denní studium, zůstával jsem zaměstnancem šachty a o víkendech jsem si mohl fárat a přivydělávat si,“ popisuje pamětník. Byl dobrým studentem a během vysoké školy se dostal i na stáž do Essenu v západním Německu.

Vyhodili mě na hodinu

V roce 1968 dělal jako důlní inženýr vedoucího těžebního úseku. Když 21. srpna začala okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, měl noční směnu. „Dispečer mi volal: ‚Vykašli se na celé hornictví a honem fárej nahoru, obsazují nás Ivani!‘ Myslel jsem si, že tam má flašku. Vyjel jsem nahoru, a na rondelu před šachtou se už otáčely sovětské tanky. Bylo to hrozné. Pamatuji si, že když jsem přišel domů, maminka plakala.“ 

Při politických prověrkách na začátku normalizace Přemysl Pekárek neprošel. „Byl jsem vyhozen z KSČ a na hodinu jsem letěl i z vedoucí funkce. Nevěděl jsem, co mám dělat. Bratr mi poradil, ať chodím dál do práce, i kdybych tam měl jenom sedět na schodech, jinak že mě vyhodí úplně. Tak jsem to tak dělal,“ vzpomíná. Nakonec dostal sice podřadnější, ale dobrou práci požárního technika při Hlavní báňské záchranné stanici. „Kontroloval jsem požární vybavení rekreačních středisek, kterých měly šachty plno. Byl jsem už tehdy ženatý, měli jsme malé dítě. Tak jsem se třeba cestou na Ostravici zastavil pro rodinu, zkontroloval jsem, co bylo potřeba, a zároveň jsme si udělali výlet. Byl to nejlepší trest v mém životě,“ říká.

Represe vůči bratrovi

Na jeho bratra Svatopluka, nadějného spisovatele a novináře, ale dopadly normalizační represe tvrdě. Předtím pracoval v redakci Literárních novin nebo Studentských listů, přispíval například do Hostu do domu, Plamene, ostravského Červeného květu a vyšly mu i jeho prozaické prvotiny. Na jaře 1968 byl jedním ze zakladatelů Společnosti pro lidská práva a šéfredaktorem jejího týdeníku Občanské noviny. Pamětník má dodnes schované odznaky této společnosti, které mu bratr poslal. V roce 1968 jeden také nosil do práce na klopě kabátu, což mu komunisté vyčetli při prověrkách. O Svatopluka se intenzivně zajímala StB a skončil na seznamu zakázaných autorů. V sedmdesátých a osmdesátých letech publikoval jen pod pseudonymy nebo cizími jmény. Zemřel v roce 1996. „Chudák bratr, byl to těžký cukrovkář, a komunisté mu pořádně přiložili,“ říká Přemysl Pekárek.

Pamětník o práci nepřišel a ani jako požární technik nenosil domů malou výplatu. Pravidelně totiž sloužil jako báňský záchranář a zasahoval u požárů a výbuchů. „Bůh mě asi měl rád, protože se mi nikdy nic nestalo. A záchranářské služby byly velmi dobře placené. Záchranáři měli své heslo: ‚Vaše neštěstí je naše hobby.‘ Ale byla to samozřejmě nadsázka,“ vysvětluje. Asi po dvou letech si na něho vedení šachty vzpomnělo a povolalo ho zpátky do důlního provozu.

Na Dole Petr Bezruč zůstal téměř čtyřicet let. Vystřídal různé pozice a od poloviny sedmdesátých let až do důchodu pracoval na přípravě výroby. Byl zodpovědný za plánování těžby a bezpečnost nových důlních chodeb. Po zahájení útlumu ostravských šachet se podílel na likvidaci mnoha důlních děl. V oboru patřil k uznávaným odborníkům. Spolupracoval s Vysokou školou báňskou nebo s hornickým muzeem v Ostravě-Petřkovicích. „Havířina je velká věda a jsem hrdý na to, že jsem se ji naučil,“ říká Přemysl Pekárek.

Komunisté byli jako rakovina

Tak jako mnozí další lidé, kteří v dolech pracovali, poznal, že v drsném a nebezpečném prostředí vznikají silné a solidární vztahy. „Horší je vědomí, že i tam byli estébáci, donašeči a provokatéři. Ještě teď se bojím ty lidi jmenovat, protože mnozí jsou pořád u vesla a někteří jsou milionáři,“ říká. Vzpomíná také na situaci z mládí, kdy na šachtě naměřil vysoké procento výbušného plynu, ale vedoucí závodu mu začal nadávat, že chce sabotovat výrobu.

Pamětník říká, že pro jeho rodinu byl komunismus jako rakovina. „Zhatili všechny naše cíle. Nechtěl jsem být havířem, ale nic jiného mi nezbylo. Bratra vyhodili z práce. Mého bratrance Oldřicha Pekárka a jeho ženu v padesátých letech na několik let zavřeli a jejich děti dali do dětských domovů. Nebyli to žádní gauneři. Měli lékárnu ve Fulneku a něco na ně narafičili. Bratrovi mé babičky, který byl umělecký klempíř, vzali firmu a udělali z něho žebráka. Jejího druhého bratra Josefa Dombrovského popravili v roce 1949 v Polsku.“ O tragické smrti strýce, který se po válce nevrátil ze zajetí, se rodina dozvěděla až téměř po šedesáti letech. Popraven zastřelením měl být 6. ledna 1949 v Krakově. Podrobnosti se jim ale nepodařilo zjistit. Pamětník ví jen to, že strýc měl být odsouzen v procesu s generálem, který se jmenoval podobně jako on.

Přemysl Pekárek žije v bývalém šachetním bytě těsně vedle areálu Dolu Petr Bezruč ve Slezské Ostravě, kde těžba skončila v roce 1992. Odchod do důchodu oplakal.