“Já jsem chtěla jít taky ke zpovědi a k tomu přijímání a tam mně ten kněz řekl, že nemůžu, jelikož mám za manžela evengelíka. Že můžu jedině tehdy, když bychom udělali katolickou svatbu. Já jsem říkala: ‚Heleďte se, celý život jsme žili takhle. Moje tchyně taky byla katolička a tchán byl evangelík, taky spolu tak žili. Takže já žádnou svatbu nebo žádné oddavky dělat nebudu. Já prostě na tu zpověď nebudu chodit a k tomu přijímání. Ale prostě zůstaneme nadosmrti táta evangelík a já katolička.’ A tak jsme zůstali do konce.”
“Oni to nabídli tomu družstvu, oni [to] nenechali, až je zabrali, oni to tomu družstvu, ta pole, nabídli. A teď jim je nabídli někdy v lednu, aby si to vzali, že už jako hospodařit nebudou, že budou jako zaměstnanci. A ona se platila nějaká zemědělská daň. Jenomže oni vůbec nehospodařili, ale tu daň na nich chtěli zaplatit. A to byla docela velká částka. A na tu my jsme neměli vůbec, abychom ji zaplatili, no tak jsme měli dluh. Tak pak u nás byla prostě taková prohlídka, tam rabovali.”
“Za války – jak to vypadalo za války? Měli jsme tam Němce z Besarábie, tam vystěhovali ty Besarábce. A právě naše rodina, která bydlela – ta Pelantova – v tom statku, tak v té době nehospodařila a měla pole v pachtu, pronajatá. A oni, když ti Besarábci sem přicházeli, tak je neměli kam ubytovat, tak oni všechny tyhle statky, kde se nehospodařilo, tak se museli vystěhovat. A tam dali ty Besarábce. A Besarábci na těch statcích hospodařili. To bylo celou válku.”
Narodila se 17. listopadu 1927 v Mělnickém Vtelně nedaleko Mělníka. V roce 1950 se vdala za Čestmíra Pelanta, jehož rodině dříve patřil vtelnický statek č.p. 17. Sám Čestmír na statku hospodařil od roku 1945, kdy z něj odešli tzv. národní hosté – v tomto případě Němci z Besarábie, kterým Pelantovi za války museli statek přenechat. V roce 1948 byla Pelantovým vyměřena vysoká pozemková daň, kterou nebyli schopni splatit, o rok později statek zabralo místní jednotné zemědělské družstvo. Pelantovi v obytné části dál žili, Květa v družstvu našla zaměstnání. Čestmíra však odtamtud vyhodili, takže za prací dojížděl do národního podniku TOS Mělník. Manželé zblízka přihlíželi chátrání svého bývalého majetku, jejich dvě dcery se až jako velké dozvěděly, že statek, na kterém vyrostly, původně jejich rodině celý patřil. Po revoluci Pelantovi za zkolektivizovaný majetek získali finanční náhradu a akcie stavební společnosti, jejichž hodnota však v následujících letech prudce klesla. Květa Pelantová na statku žila až do svého stáří.