Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Pelikánová (* 1929)

• narozena roku 1929 ve Zlíně

• otec Josef Augusta se roku 1942 zapojil do odbojové činnosti

• otec se stal příslušníkem 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky

• roku 1944 zažila pamětnice bombardování Zlína

• v roce 1945 se odstěhovala s rodiči do Březové nad Svitavou

V rámci projektu Paměť národa na cestách ve Zlíně přišla zavzpomínat Jiřina Pelikánová na svého otce Josefa Augustu, příslušníka 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky.

Válka. To je tak dávno, že už to snad ani není pravda

„Myslím, že je třeba zavzpomínat, protože to byly hrozně zlé doby a dnes si to člověk ani neumí uvědomit, co číhalo na lidi za nebezpečí,“ říká o období druhé světové války pamětnice. Narodila se v roce 1929 a události, o kterých hovoří, ji zastihly ve věku třinácti let. „Tatínek se jmenoval Josef Augusta a moc nebýval doma. Maminka říkala, že má práci.“ Byl zaměstnán jako mistr v továrně u Baťů, kde se zřejmě někdy v roce 1942 zakládala odbojová buňka, pro kterou Josef pracoval.

Rodina nejspíš bydlela poblíž soudu nebo nějaké věznice ve Zlíně, protože Jiřina vzpomíná: „Denně do soudního domu sváželo gestapo lidi. Pořád to tam práskalo, a tak jsem věděla, že se tam děje něco špatného. Celé dny a noci, auto za autem,“ vzpomíná. Jedno z nejhorších období bylo po atentátu na Heydricha. „Měli popravit každého desátého člověka, tak si na to vzpomínám, byla to hrůza.“

V době druhé světové války měli lidé jídlo na příděl. Rodiče dokázali jídlo sehnat i za cenu, že tatínek vzal oblečení a šel do hor vyměnit ho za jídlo – většinou máslo nebo dobrý chleba. Ze Slušovic se zase vozila zelenina. Na chleba se mazal medík, umělý med, nejčastěji však povidla. „Chleba byl černej, máslo moc nebylo, spíš margarín nebo povidla. Nebo jsme do cukru máčeli chleba. Nebylo jídlo, nebylo maso nebo vajíčka,“ vypočítává. Jiřina trpěla nedostatek vitaminů a na zádech se jí dělaly vředy, které jí chirurg musel řezat. Strava byla ubohá.

Bylo to riziko a od tatínka velmi odvážné

„Tatínek dělal mistra u Bati. V té továrně byli všichni proti Němcům, ale nikdo se neodvážil nic prozradit,“ říká. Továrna naplno fungovala i v době války. Možná ještě i víc, protože boty byly třeba pro vojáky. „Až po válce jsem se dověděla, že byl táta v odboji,“ přiznává. Josef byl členem 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky. To byla největší vojenská jednotka vedoucí partyzánský boj proti německým okupačním silám. Působili v Moravskoslezských Beskydech.

„Táta měl prý připravený provaz, kdyby náhodou přišlo gestapo, že by utekl po balkonech a nenechal se chytit.“ Josefova činnost spočívala v tom, že když se dověděl o někom, kdo byl zatčen, okamžitě další, kterým by hrozilo zatčení, odváděl do hor, kde se v lesích partyzáni ukrývali. „Otec dělal spojku mezi Zlínem a horami. Maminka to všechno věděla, ale já jsem nesměla vědět nic,“ vzpomíná. Až mnohem později se pak dověděla, že otec pomáhal zajišťovat i zbraně. „Táhlo tady nějaké maďarské vojsko, a protože potřebovali jíst, vyměnili zbraně za jídlo,“říká.

Lidé v horách byli vystavováni velkému nebezpečí tím, že schovávali partyzány a další lidi. „Vzpomínám si, jak otec vyprávěl o jednom muži, který už to nemohl psychicky vydržet a chtěl se jít udat ve Zlíně. Tak ho schovali v horách v díře a přikryli ho sudem. Byl by řekl všechno,“ líčí. Před koncem války také partyzáni podnikali záškodnickou práci. Nutili například Němce, aby jim vydávali zbraně.

Američané to vzali šmahem

11. listopadu 1944 nastalo bombardování Zlína. „Vzpomínám, jak jsem utekla dozadu na Kudlov. Tam jsme byli ve sklepě. Cítila jsem, jak se zem chvěla. Rodiče s nemocnou sestrou zůstali doma. Byli ve sklepě, to asi bylo špatně, ale naštěstí nás to nezasáhlo,“ vzpomíná. Když vyšli lidé z krytů, viděli, jak hoří továrny – hlavně papírny hořely. „Nebylo spojení, nikdo nic nevěděl. Pak jsme se dověděli, že bomba zasáhla kryt u nádraží, kde se schovávali lidé, kteří přicestovali vlakem do Zlína,“ říká. Lidé už věděli, že když jsou letadla vysoko, letí na Ostravu, když byla nízko, letěla na Zlín.

Po válce do pohraničí

„Táta byl rodákem z pohraničí, tak jsme ze Zlína na konci války odešli,“ říká pamětnice. Rodina dostala možnost koupit dům v Březové nad Svitavou, rodiče dům spláceli dvacet let. „Otec pracoval u  pojišťovny. Opravovaly se domy a on jezdil po okolí. Zjišťoval, kde je třeba něco opravit. Pak to předložil a daly se na to peníze. Sjednával s lidmi smlouvy, co potřebují,“ dodává. Jiřina vystudovala gymnázium a zdravotní školu. Jako zdravotní sestra pracovala v Brně a v Praze.