„Tenkrát se tam při bombardování zničila spousta domů a moc lidí zahynulo při bombardování za války. A když potom bylo to bombardování jedenáctého listopadu, tak vzpomínám, že maminka řekla, jedna z nás stonala, tak zůstali doma a já jsem ještě s jednou utekla dozadu na Kudlov. A tam jsme si vlezly do sklepa na nějaký uhlí. Úplně jsem cítila, jak se hýbe pod náma zem, jak tady začli bombardovat. Táta s maminkou a s tou nemocnou sestrou zůstali doma, byli ve sklepě. Naštěstí nás to nezasáhlo. Přitom tam, jak je nádraží, byl kryt a lidi, co přijeli vlakem na nádraží, se tam schovali. Tenkrát tam spadla bomba a všichni zahynuli. A my, když jsme potom vyšly ven ze sklepa, viděly jsme, že hoří, kouří továrny. A to hořely hlavně papírny. No nebylo spojení, nikdo nic nevěděl. Byla to hrůza, protože to bylo první bombardování, a myslím taky poslední, protože to bylo ve čtyřiačtyřicátém. Brno bylo také bombardováno, těžce a nevím... tenkrát to tady Američani vzali šmahem. Bylo to před obědem, v jedenáct hodin, to si pamatuju, protože ty letadla, co letěly… Bylo to zvláštní, protože když letěly letadla nahoru nad Ostravu, tak letěly hodně vysoko. A když letěly moc nízko, tak to bylo prostě sem.“