„My jsme tenkrát uvažovali o tom, že utečeme do Dánska, z Kielu do Dánska je to kousek. A když jsme poslouchali rádio, tak Němci, protože neuměli česky, tak jsme jim říkali, že posloucháme Prahu, a my jsme chytali Londýn. A pak to prasklo, jeden hoch z jiné skupiny to udal, dostalo se to před soud a dva byli odtransportovaní do Osvětimi z té naší skupiny.“
„Představte si, v bytě cedulka ‚večeři máš připravenou, si jí ohřej‘ a jinak byl rozbitý byt, ty lidi byli mrtví a jen ten lísteček a ten oběd byl připravený na plotně. Představte si, člověku bylo devatenáct let, tak toho o životě moc nevěděl.“
„Na konci války jsem byl v Libni. To bylo, když bylo pražské povstání, tak se tam stavěla barikáda, tam, co bylo dříve policejní ředitelství. My jsme byli ubytováni naproti libeňskému zámečku ve škole. To bylo současně hasičské středisko Pod zámečkem a tam jsme se také cvičili, aby se nám nezkrátily žíly. A my jsme pomáhali stavět barikádu v Libni, dnes je to ulice Zenklova, tenkrát se jmenovala Primátorská třída. A Němci prorazili z Vysočan od horního libeňského náměstí a před těma tankama hnali naše lidi a nutili je ty barikády rozebrat. My jsme neměli zbraně, akorát jsem ukořistil revolver, měli jsme asi dva revolvery. Jinak jsme se stáhli a utekli jsme od toho, protože tam nebyla obrana, Němci šli pořád dopředu. A pak nás vybrali a postavili do řady. A revolvery se pak schovaly, protože Němci to tam obsadili, když tu barikádu prorazili... Pak jsme byli přeřazeni jako organizovaná jednotka, jako pražský strážný prapor. A pak jsme sloužili nějaký čas jako pomocná stáž, já jsem třeba hlídal Invalidovnu. Jsem tam stál s flintičkou a hlídal jsem Invalidovnu a nevím proč. A ještě jsme nebyli demobilizovaný, ještě jsme byli jako organizovaná jednotka.“
„My jsme koukali, jak nad námi lítají bombardéry, mysleli jsme si, že se nám nemůže nic stát. A vedle mne spadla zápalná, šestihranná bomba, nevybuchla, tak jsem se podruhé narodil.“
„My jsme měli, jak se říkalo, grupy, jedna, dva, tři to jsme byli samí študáci. Z mojí třídy jsme tam měli jeden, dva, tři… jeden byl v Narviku, s tím jsem si psal, jeden byl v Dortmundu, byli jsme takhle roztrkaní a my jsme byli v Kielu.“
„My jsme měli jedno veliké nasazení v létě v Hamburku (roku 1943) a to bylo strašidelné. To jsem tam byl ještě s kamarádem Žížou, který pak žil v Austrálii. A my jsme tam byli nasazení, to bylo poledne a nebylo vůbec vidět. Hořely ty naftové nádrže, bylo vedro a z těch domů stály jenom obvodové zdi a komíny, protože komíny nesměly být stavebně propojeny se zdivem. A všechno hořelo a to je zážitek a odsuzuji válku, to je hrozné.“
„Když potom byl Stalingrad a Němci tam dostali na frak a některým těm Němcům tam padli synové a příbuzní, tak potom úplně otočili a byli také proti tomu režimu. Předtím to aspoň hráli, že jsou pro to a takhle, a potom to byli a byli s námi na stejné notě, protože věděli, že my s nima nehrajeme, že my jsme odtažití, že my to vidíme tak, že je to nucený. Tak to byl zážitek pro moje budoucí žití.“
„My jsme byli uvědomělí asi tak, že jsme říkali, nám se nemůže nic stát, když jsme viděli ty trosky a tohle, my jsme sem nechtěli, my jsme sem přišli nuceně. Tam byly také takové skupiny lidí, kteří se dobrovolně přihlásili, ale s těmi jsme my nehráli, to byl pro nás lidský odpad.“
„A my jsme vlítli do krytu, kde byly Němky s děckama ušmudlanejma a peřinama, a schovali jsme se tam před bombardováním a říkali jsme si: ‚Tak vy jste tohle chtěli?‘ …To si musí člověk znovu přehrát před očima.“
„Důležité bylo, že jsme dostávali z domova zásilky, to máma dala do vlaku třeba půlku husy v sádle a já to druhý den dostal, to byl přímý vlak, který jel z Prahy až do Kielu. A já jsem si to potom tam na nádraží vyzvedl. To bylo jednou za čas a všichni se na to vrhli, protože se to dalo do placu.“
„Protože jsme to byli většinou študáci, tak jsme se cítili tak trošinku více méně nahoře. Byli tam Poláci, byli tam zajatci a s těmi jsme nemohli navázat spojení. Oni vykládali třeba vagóny, my jsme měli jinou práci, ale jsme jim házeli kedlubny pod vagóny nebo chleba, my jsme jídlo měli, ale oni na tom byli opravdu špatně.“
Viktor Pelzel se narodil roku 1923. Dětství strávil v Praze, jeho tatínek byl zámečník, maminka pracovala jako švadlena. Viktor Pelzel vystudoval pražské gymnázium a odmaturoval v červnu roku 1942. O prázdninách krátce pracoval v ČKD v Praze 9. Do trvalého pracovního poměru ho však nevzali, protože ročník 1923 měl být nuceně nasazen do Německa. V září roku 1942 byl Viktor Pelzel v Břehové ulici v Praze 1 na tehdejším okresním pracovním úřadě zařazen na nucené práce do Německa. Z Masarykova nádraží byl spolu s ostatními kamarády odtransportován v policejně střeženém vagonu přes Hamburk do Kielu. V Hamburku chlapce rozřadili do skupin. Viktor Pelzel byl zařazen do oddílu protipožární ochrany tzv. Luftschutzu, která měla na starosti odklízecí a hasicí práce při náletech. Nucené nasazení jim skončilo koncem roku 1943, kdy je vystřídala skupina chlapců z Ostravy. Poté následovalo přeložení Viktora Pelzela do Prahy, kde byl nasazen do útvaru protipožární ochrany v Praze 8. Dne 5. května 1945 se zúčastnil odzbrojování jednotlivých vojáků wehrmachtu v Libni, kde také pomáhal stavět barikády. Dne 9. května 1945 byl jako organizovaná jednotka převelen do Strážního praporu č. II, pplk Kolínský, a konal strážní službu v zákopech u Invalidovny v Praze 8 v Karlíně. Služba Viktoru Pelzelovi skončila až 17. června 1945, kdy byl raněn na ruce. 1. října 1945 byl povolán k výkonu základní vojenské služby do záložní školy v Litoměřicích, kterou po prvním roce ukončil jako podporučík. Zkoušky absolvoval v Terezíně. Druhý rok si odsloužil v Pardubicích.
