„To byste musel žít v té době. Tehdy když mladý kluk nebyl voják, tak nebyl chlap, ale kripl. Ale vojáka si ostatní vážili a on si taky vážil sám sebe. To si mysleli chlapci i děvčata. U odvodů byla zvláštní radost, zvláště na vesnici kluci na žebřiňácích jeli k tomu odvodu. To byla prostě sláva, ne jako dneska. Tehdy byl vztah k vlasti úplně jinej, zvláště nás, co jsme se narodili ještě za Rakouska. Většina z nás šla na vojnu dobrovolně. Snad toužili i po takový tý prestiži u děvčat a tak. Dneska už jsem starej, ale být mladší, šel bych na vojnu zas.“
„Já bych strašně rád, aby tady ten náš lid odnaučil závisti. Já když jsem se v roce 1993 vrátil, tak jsem poznal, že nejenom lidi, který mě neznaj, ale i moji bývalí kamarádi jsou strašně závistiví. A i kdybych měl jen o korunu víc než oni, tak mi ji strašně závidí. Přál bych si, aby tohle v dalších generacích vymizelo, aby se lidi měli skutečně rádi a aby se lidi snažili něčeho dosáhnout, ale poctivou prací, ne podfukem. To je tu hodně zakořeněný, že to bude ještě několik generací trvat, než se to vytříbí. Já věřím, že se to zlepší a Češi budou konečně takový, jaký jsem si přál, aby byli. Ta situace se zlepšuje velmi pomalu, ale zlepšuje se!“
„Když přišli Němci, tak jsme se s ženou chystali, že se vezmeme. Já jsem se jako rotmistr letectva nesměl ženit dřív než v osmadvaceti letech. To bylo prostě takový nařízení. A tolik mi bylo zrovna, když přišli Němci. Snoubenka mi tehdy řekla: ,Já vím, že chceš jít ven, že tady mezi Němcema nemůžeš zůstat, ale já se chci jmenovat Peřinová.‘ Tak jsme honem chystali svatbu. Během týdne jsem to vyřídil. Vojenský farář mi řekl, že bych musel mít tři týdny ohlášky a že musím chodit na katechismus a tak dále. Tak jsem šel na radnici, kde pracoval můj přítel, který mi řekl: ,Tady musíš mít taky tři neděle ohlášení, ale já tam dám zpáteční datum. A přijdi v sobotu.‘ Sobota byla za pět dní. Tak já jsem se oženil v sobotu v jedenáct hodin a v pondělí ve dvě hodiny jsem odjížděl.“
„Doprovázeli jsme bombardéry, a když jsme se vraceli, tak nás napadlo asi sedmadvacet letadel. Za mnou se posadili čtyři. Ani nevím, jak se tam dostali. Ať jsem dělal, co jsem dělal, tak jsem pořád viděl jenom svítící střely. Byl to hroznej houf světýlek a byly všude. Nevěděl jsem už, co mám dělat. Udělal jsem prudký a hodně nebezpečný manévr, ale konečně se to podařilo. Letoun jsem skoro postavil na hlavu. Málem jsem vyletěl z kabiny. Tohle je hrozně nepříjemnej manévr i tělesně. Nemůžete vůbec dýchat a je vám špatně. To nečekali a to bylo moje štěstí. Letěl jsem kolmo k vodě. V týhle rychlosti bylo letadlo fakticky neovladatelný. Na chvíli jsem i ztratil vědomí. Dodnes si myslím, že jsem to přečkal jen zázrakem. To byl taky můj poslední skutečný boj.“
„Bylo 11. dubna 1949. Přijel ke mně kamarád z Valašského Meziříčí. On byl sportovní pilot a měl jednoho sokola, což je malý sportovní letadýlko. Oficiálně bylo spolu s dalšími jedenácti posláno do Egypta, ale nad Jugoslávií je zastihla bouře a všechny se roztřískaly na padrť. Mýmu kamarádovi se to povedlo ještě před tou bouří otočit a letěl zpátky do Valašského Meziříčí. Právě 11. dubna dostal telegram, aby s tím letadlem přeletěl do Chocně. Přímo se mě zeptal: ,Franto, mám tu letadlo s plnou nádrží. Nechcete přeletět přes hranice?‘ Povídám mu na to: ,Ježišmarja, kde ten stroj máš?‘ Dohodli jsme se, že druhý den ve čtyři hodiny ráno odstartuje z Meziříčí, přistane na svém poli v Kelči. Já jsem to místo přesně znal, protože se tam jednou konal letecký den. Řekl, že když tam s manželkou budeme, že můžeme letět. On sám, že si za hranice netroufá, tak abych převzal řízení. Tak jsem to odpilotoval a podařilo se nám to. Bylo velmi špatný počasí, pršelo, ale to bylo naše štěstí, protože nás nemohli pronásledovat. Přistáli jsme v Německu, velmi blízko ruské zóny.“
Generál František Peřina, opravdové stíhací eso mezi piloty z 2. světové války, se narodil 8. dubna roku 1911 v Morkůvkách u Břeclavi. Díky svému nadání a píli se brzy zařadil mezi nejlepší stíhače tehdejšího Československa. Stal se legendárním pilotem druhé světové války přezdívaným Generál nebe. Svou leteckou kariéru zahájil v Prostějově, kde v roce 1929 nastoupil do pilotní školy a později absolvoval dvouletou Školu pro odborný dorost letectva Vojenského leteckého učiliště. František Peřina nejen skvěle reprezentoval svou vlast na předválečném mezinárodním olympijském leteckém mítinku ve Švýcarsku v Curychu v roce 1937, ale vyhrál i řadu dalších závodů v akrobacii či ve střelbě. Brzy o něj projevila zájem armáda, do které vstoupil. Vysněná kariéra špičkového letce se začala naplňovat. Podobně jako mnoho dalších československých letců po okupaci Čech a Moravy odešel přes Polsko do Francie. Těsně před útěkem do zahraničí se ještě oženil. Přes Polsko se dostal do Francie. Ve francouzské letce dostal z bezpečnostních důvodů v případě zajetí přezdívku Rinope. Hned od počátku bojů s Luftwaffe, ve kterých Peřina zaznamenal své největší úspěchy, byly ve francouzském tisku publikovány desítky článků, které mluvily o hrdinovi jménem Rinope. Dosáhl obrovské popularity. František Peřina se ve Francii účastnil celé řady leteckých bojů, německé letectvo připravil celkem o devatenáct strojů. Poté se jednotka přesunula přes Alžír do Anglie, kde byla z francouzských letců, kteří se sem dostali přes Alžír, vytvořena 312. čs. stíhací squadrona, ke které byl přidělen také František Peřina. V Liverpoolu působili letci jako doprovody lodních konvojů a pak bombardérů nad francouzské a německé území. V době, kdy proběhla invaze do Francie, pracoval František Peřina jako styčný důstojník na velitelství stíhacího letectva, odkud byly řízeny bojové akce. Vrátil se do Československa, již v dubnu roku 1949 emigroval do Německa a dále do Anglie, kde se vrátil do služeb RAF. Poté byli dopraveni do Anglie. V padesátých letech se pak přestěhoval do Kanady a USA. V roce 1990 byl rehabilitován v Anglii, o rok později proběhla rehabilitace v Československu. Do České republiky se vrátil až v roce 1993. Ve vlasti se mu následně konečně dostalo plného uznání - prezident Václav Havel mu propůjčil státní vyznamenání - Řád bílého lva za vynikající bojovou činnost, prezident Václav Klaus mu při příležitosti jeho 95. narozenin v dubnu 2006 udělil čestnou plaketu. Kromě toho získal pan Peřina řadu dalších domácích i zahraničních ocenění, například nejvyšší francouzské vyznamenání - Řád čestné legie. Dvacátého prvního dubna 2006 byl převezen k hospitalizaci do pražské Ústřední vojenské nemocnice, kde 6. května 2006 zemřel. Jeho manželka Anna Peřinová-Klimešová, během války vězněná nacisty, zemřela jen o pár týdnů dříve.
