Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

generál v. v. František Peřina (* 1911  †︎ 2006)

• opravdové stíhací eso mezi piloty z 2. světové války, stal se legendárním pilotem druhé světové války přezdívaným Generál nebe

• narozen 8. dubna roku 1911 v Morkůvkách u Břeclavi

• zařadil se mezi nejlepší stíhače tehdejšího Československa

• svou vlast skvěle reprezentoval v roce 1937 na mezinárodním olympijském leteckém mítinku v Curychu

• po okupaci Čech a Moravy odešel přes Polsko do Francie

• ve Francii dosáhl ohromné popularity

• účastnil se celé řady leteckých bojů, německé letectvo připravil celkem o devatenáct strojů

• po obsazení Francie se přes Alžír dostal do Anglie, účastnil se bojů o Anglii

• v dubnu roku 1949 emigroval do Německa a dále do Anglie, kde se vrátil do služeb RAF

• v padesátých letech se pak přestěhoval do Kanady a USA

• v roce 1990 byl rehabilitován v Anglii, o rok později proběhla rehabilitace v Československu

• do České republiky se vrátil až v roce 1993

• získal celou řadu domácích i zahraničních ocenění a vyznamenání: Řád bílého lva za vynikající bojovou činnost, nejvyšší francouzské vyznamenání Řád čestné legie a mnohá další

• zemřel 6. května 2006

• jeho manželka Anna Peřinová-Klimešová, během války vězněná nacisty, zemřela jen o pár týdnů dříve

• o pamětníkovi byla napsána kniha: František FAJTL: Generál nebe, Praha 2002

Generál František Peřina, opravdové stíhací eso mezi piloty z 2. světové války, zahájil svou leteckou kariéru v Prostějově. Díky svému výjimečnému nadání a neutuchající píli se brzy zařadil mezi nejlepší stíhače tehdejšího Československa, proslavil se jako akrobatický letec na mítinku ve Švýcarsku a především se stal legendárním pilotem druhé světové války přezdívaným Generál nebe. Mluví o sobě s neskrývanou pýchou. Nutno však dodat, že měl a má být na co hrdý.

Český válečný hrdina se narodil 8. dubna roku 1911 v Morkůvkách u Břeclavi. Když byly malému Františkovi necelé čtyři roky, začala první světová válka a jeho otec narukoval na frontu. Matka potom Františka a jeho o čtyři roky staršího bratra vychovávala sama a zároveň se starala o malé hospodářství. Za války se rodina potýkala s těžkými ekonomickými problémy: „Zvláště v roce 1917, když přišli vojáci a sebrali veškerou úrodu pro císařskou armádu, tak jsme skutečně žili hladem.“

František Peřina o sobě říká: „Já jsem byl malej nezbednej kluk jako každej vesnickej klučina.“ Jeho slova dokazuje i to, že jeho nejoblíbenější zábavou byla již od dětství výroba různých dělobuchů a honitba: „Já jsem už od mládí, a vlastně i jako děcko, ani nevím proč, měl zájem o zbraně a tak. Táta přinesl po válce střelnej prach. Říkal, že to má na trhání pařezů. My jsme vždycky trošku ukradli a dělali jsme takový malý děla z železných trubek. Používali jsme je jako dělobuchy nebo tak. Dneska už vím, že to bylo hrozně nebezpečný. Ale já už jsem prostě odmala měl vztah ke zbraním. Rád jsem měl taky honitbu. Dodneška si vzpomínám, když jsem střelil prvního srnce, to mi bylo deset let. Tehdy jsem se začal cítit myslivcem a myslivcem jsem dodnes.“ Když František ukončil docházku na základní a měšťanské škole, vyučil se soustružníkem kovů a nástrojařem, protože byl vždy manuálně zručný. Velmi brzy však začal tíhnout k letectví, které ho přitahovalo téměř magickou silou. Ze všeho nejvíc ho fascinovala akrobacie: „Když mi bylo osmnáct let, viděl jsem akrobacii na leteckém dnu. Když jsem viděl toho letce, jak se prohání v oblacích, tak jsem si řekl: ,Tohle je moje příští zaměstnání!‘ A pak se to stalo. To bylo v roce 1929.“ Brzy nastoupil František do pilotní školy.

Generál Peřina vroucně popisuje svůj vztah k létání: „Jakmile jednou přičichnete k letectví, tak vám to vleze pod kůži a už se toho nikdy nezbavíte. To je něco tak krásnýho, zvlášť pro mladýho kluka. Když vidíte tu zem, jak pod vámi ubíhá. To se nedá vysvětlit, pokud něco takovýho sám neprožijete. Mě to teda chytlo pořádně…“ Peřina absolvoval dvouletou Školu pro odborný dorost letectva Vojenského leteckého učiliště v Prostějově, kde se naučil základy leteckého umění. Po ukončení školy chtěl v létání rozhodně pokračovat: „To už tak člověk cítí, že se chce dostat někam dál. Pak, když jsem měl možnost vstoupit do akrobatické školy a když jsem poznal, že mě to skutečně baví a že nic jiného už dělat nechci, tak jsem se snažil co nejvíc zdokonalit, až mi moji velitelé dali možnost vycvičit se na jednoho z nejlepších letců u nás vůbec.“ Logickým vyústěním tak byl vstup do armády. Generál Peřina zdůrazňuje, že klíčovým okamžikem bylo, když své velitele přesvědčil, aby mu umožnili absolvování důkladného leteckého výcviku: „To všechno záleží na tom, jestli ve vás velitelé vidí člověka, kterej to může dotáhnout výš než někteří běžní piloti. Moji velitelé to poznali, tak mi dali příležitost výcviku. Ať už to bylo v akrobacii nebo ve střelbě. Prostě jsem měl tu příležitost.“

Dle slov generála Peřiny se navíc vojákům v době první republiky dostávalo vysoké společenské prestiže: „To byste musel žít v té době. Tehdy když mladý kluk nebyl voják, tak nebyl chlap, ale kripl. Ale vojáka si ostatní vážili a on si taky vážil sám sebe. To si mysleli chlapci i děvčata. U odvodů byla zvláštní radost, zvláště na vesnici kluci na žebřiňácích jeli k tomu odvodu. To byla prostě sláva, ne jako dneska. Tehdy byl vztah k vlasti úplně jinej, zvláště nás, co jsme se narodili ještě za Rakouska. Většina z nás šla na vojnu dobrovolně. Snad toužili i po takový tý prestiži u děvčat a tak. Dneska už jsem starej, ale být mladší, šel bych na vojnu zas.“

Velkou inspirací byl pro pana Peřinu známý akrobatický letec František Novák, který svým uměním proslavil naši vlast v celé předválečné Evropě a byl příkladem a vzorem nastupující mladé generaci nejen u nás, ale i v zahraničí. Jeho jméno bylo vyslovováno s úctou všemi, kteří měli příležitost spatřit vrcholné letecké umění tohoto skromného reprezentanta své vlasti. František Peřina se nejen jemu, ale i dalším našim špičkovým letcům chtěl alespoň vyrovnat: „To byli světově uznávaný chlapi, kterým jsem já chtěl být alespoň rovnej. Myslím, že se mi to poměrně povedlo.“ Zásadní roli hrála u generála Peřiny také touha po neustálém zdokonalování: „Když děláte akrobacii, tak neustále přemýšlíte o tom, jak se zdokonalit, co jde ještě udělat líp.“

František Peřina nejen skvěle reprezentoval Československo na mezinárodním olympijském leteckém mítinku ve švýcarském Curychu v roce 1937, ale vyhrál i celou řadu dalších závodů v akrobacii či ve střelbě. Vysněná kariéra špičkového letce se začala naplňovat.

Podobně jako někteří další českoslovenští letci po okupaci Čech a Moravy odešel přes Polsko do Francie. Těsně před útěkem do zahraničí se ještě oženil. „Když přišli Němci, tak jsme se s ženou chystali, že se vezmeme. Já jsem se jako rotmistr letectva nesměl ženit dřív než v osmadvaceti letech. To bylo prostě takový nařízení. A tolik mi bylo zrovna, když přišli Němci. Snoubenka mi tehdy řekla: ,Já vím, že chceš jít ven, že tady mezi Němcema nemůžeš zůstat, ale já se chci jmenovat Peřinová.‘ Tak jsme honem chystali svatbu. Během týdne jsem to vyřídil. Vojenský farář mi řekl, že bych musel mít tři týdny ohlášky a že musím chodit na katechismus a tak dále. Tak jsem šel na radnici, kde pracoval můj přítel, který mi řekl: ,Tady musíš mít taky tři neděle ohlášení, ale já tam dám zpáteční datum. A přijdi v sobotu.‘ Sobota byla za pět dní.“

Krátce po sňatku utekl za hranice: „V jedenáct hodin v sobotu jsem se oženil a v pondělí ve dvě hodiny jsem odjížděl vlakem z Olomouce do Ostravy a poté do Bohumína.“ V Bohumíně, který tehdy již náležel Polsku, se dostal do vězení, odkud mu pomohl tajný policista, který byl původně účetní desátník u letky v Olomouci, kde před válkou sloužil také František Peřina. Také mu pomohl vyřídit potřebné dokumenty, aby mohl odcestovat do Krakova, kde se již shromažďovali českoslovenští vojáci. Jeho cesta pokračovala lodí do Francie.

Vojáci se dostali do nezáviděníhodné situace. Doma byli prohlášeni za dezertéry, protože československá armáda tehdy ještě nebyla rozpuštěna. Kromě Francie se navíc ostatní státy zdráhaly československé vojáky přijmout. Země kohouta přijala nakonec československé vojáky do cizineckých legií, jejichž složení bylo podle slov pana Peřiny velmi různorodé: „Tam brali kdekoho. Bylo jedno, jestli je vrah, politickej utečenec nebo dezertér. Jim to bylo jedno. Ale oni nám taky slíbili, že pokud vypukne válka, tak nás hned přeřadí do řádného francouzského letectva.“

Československé vojáky, kteří se rozhodli pro útěk do zahraničí, spojovala víra, že budou mít příležitost se zapojit do osvobozování své vlasti: „To bylo zajímavý, když jsme odcházeli z republiky do exilu, tak jsme všichni věřili, že bude válka. Každej z nás o tom byl přesvědčenej. Pro nás to byla jediná příležitost, jak svou vlast dostat zpátky. (…) To si nedokážete představit naši radost, když byla vyhlášena válka.“ Letci podstoupili rychlý výcvik, který spočíval především v přeškolení na francouzské typy leteckých strojů. Prvního listopadu již vojáci narukovali na frontu.

František Peřina měl tehdy tu výhodu, že do Francie přicházel jako již známý letec: „Já jsem měl tu výhodu, že v roce 1937 jsem v Curychu závodil proti francouzskému družstvu, čili oni mě znali a já znal je. Byl jsem přidělen ke stejným pilotům, se kterými jsem se tenkrát ve Švýcarsku setkal.“ Byl přidělen na letiště [Svím]. Dodnes vzpomíná na krásné přivítání, jehož se mu tehdy dostalo: „Přivítali mě úžasně. Stáli tam nastoupený a už z dálky na mě řvali. To jsem věděl, že jsem doma. Já jsem tam měl moc krásnej život.“ Ve francouzské letce dostal z bezpečnostních důvodů v případě zajetí přezdívku „Rinope“, která ho již za několik týdnů proslavila po celé Francii. Hned od počátku bojů s Luftwaffe, ve kterých pan Peřina zaznamenal své největší úspěchy, byly ve francouzském tisku publikovány desítky článků, které mluvily o hrdinovi jménem Rinope. Dosáhl obrovské popularity. Novináři oslavovali nového hrdinu: „V novinách byly takový obrovský titulky jako ,Kapitán Akard a četař Rinope‘. Dodneška mě tam spoustu lidí ještě pamatuje.“

František Peřina se ve Francii účastnil celé řady leteckých bojů, německé letectvo připravil celkem o devatenáct strojů. „Já jsem z toho měl takovou legraci. Jako myslivec jsem si říkal, že je to jako honba na jeleny. Prostě kdo s koho – budu lepší já, nebo on? Opravdu, tak jsem o tom uvažoval. Když dneska někomu řeknu, že jsem měl válku rád, tak se zděsí. Ve válce byla pořád nějaká akce, pořád bylo co dělat, pořád bylo napětí. A to mě bavilo.“ Francouzské vojsko však začalo v roce 1940 překotně ustupovat před rychle se pohybujícími německými jednotkami.

Generál Peřina se dostal do těžké situace, vzpomíná však, že Francouzi mu ochotně pomohli: „Důkazem, že mě i obyčejní Francouzi opravdu znali, je jedna příhoda. Sám jsem se pustil do šedesáti messerschmittů 110 nad Remeší. Samozřejmě jsem byl sestřelenej. Ale já jsem taky jednoho sestřelil. Podařilo se mi přistát, ale Francie už ustupovala, vlaky byly tehdy již zastavený a já se musel dostat za svou jednotkou, ale ani jsem nevěděl, kde zrovna je. Ptal jsem se na nádraží, co mám dělat, a slyšel mě jeden strojvůdce. Ač neměl povolení odjet z nádraží, tak odpojil lokomotivu a 60 km mě odvezl sám! Na svoje riziko! Bylo mu jedno, že nesmí a že by za to mohl být potrestán. Dovezl mě až tam, kde věděl, že jsou letci. Vysadil mě a odjel zpátky. Bohužel jsem zjistil, že to jsou Poláci. Pak jsem jezdil vlakem sem a tam po Francii. Nakonec jsem svou jednotku našel až po čtrnácti dnech…“

Po mnohých peripetiích se konečně dostal do Afriky. V Casablance se postupně začaly shromažďovat francouzské jednotky. Pomocí lodí se přepravily až do Anglie. František Peřina popisuje markantní rozdíly, které jako nově příchozí vnímal mezi francouzským a anglickým obyvatelstvem: „Rozdíl byl už ve vzhledu lidí. Ve Francii bylo všechno takový ležérní, vojáci, dá se říct, neupravení. To asi odráží způsob francouzského života. Kdežto když jsme přistáli v Anglii, tak nás vítali, sestřičky nás obletovaly. Všichni byli pořád čistí a skvěle upravení. Vítali nás skoro jako hrdiny. Vstup z Francie do Anglie byl asi jako když přijdete z lágru do prezidentského paláce.“

Ke kladnému přijetí jistě přispěla i dobrá pověst československých letců: „Pověst jsme měli skutečně dobrou. My už jsme měli výcvik z domova, mnoho nás již bojovalo ve Francii. Takže když jsme přišli do Anglie, tak s námi přišla i úžasná pověst. V pozdějších letech války (když vypustím Mnichov), tak se k nám Anglie zachovala velmi dobře.“ Sám pan Peřina mluví s neskrývanou hrdostí o tom, že byl tehdy již legendou v pravém slova smyslu: „V té době jsem byl už tak známej, že mě nikdo nemusel představovat. Každej věděl, že jsem Rinope. Ve Francii nebyl nikdo tak známý jako já.“ V Británii byla z francouzských letců, kteří se sem dostali přes Alžír, vytvořena 312. čs. stíhací squadrona, ke které byl přidělen také František Peřina.

V Anglii se pan Peřina krátce účastnil bitvy o Británii. Brzy byl však převezen do nemocnice s akutním zánětem slepého střeva. Po vyléčení se společně se svou letkou přesunul do Liverpoolu, kde letci působili jako doprovody lodních konvojů a pak bombardérů nad francouzské a německé území. Tehdy zažil František Peřina jeden z nejtěžších bojů ve svém životě: „Doprovázeli jsme bombardéry, a když jsme se vraceli, tak nás napadlo asi sedmadvacet letadel. Za mnou se posadili čtyři. Ani nevím, jak se tam dostali. Ať jsem dělal, co jsem dělal, tak jsem pořád viděl jenom svítící střely. Byl to hroznej houf světýlek a byly všude. Nevěděl jsem už, co mám dělat. Udělal jsem prudký a hodně nebezpečný manévr, ale konečně se to podařilo. Letoun jsem skoro postavil na hlavu. Málem jsem vyletěl z kabiny. Tohle je hrozně nepříjemnej manévr i tělesně. Nemůžete vůbec dýchat a je vám špatně. To nečekali a to bylo moje štěstí. Letěl jsem kolmo k vodě. V týhle rychlosti bylo letadlo fakticky neovladatelný. Na chvíli jsem i ztratil vědomí. Dodnes si myslím, že jsem to přečkal jen zázrakem. To byl taky můj poslední skutečný boj.“

V době, kdy probíhala invaze do Francie, pracoval František Peřina jako styčný důstojník na velitelství stíhacího letectva, odkud byly řízeny bojové akce. Tehdy se setkal na společném obědě s anglickým králem Jindřichem V., Churchillem a celou řadou významných generálů. Poslední dny války, které prožil v Londýně, v něm zanechaly hluboký dojem: „Všechno to bylo hrozně náhlé. Zprávy šly jedna za druhou. Už jsme věděli, že každou ne minutu, ale vteřinu musí být konec. To byste musel zažít. Já jsem šel večer na Piccadilly. To byl ohromný dav jásajícího lidu. Holky vyhazovaly nohy do vzduchu a bylo jim úplně jedno, jestli je jim vidět zadek nebo ne. Byla to legrace a bylo to krásný.“

Návrat do rodné země byl pro Františka Peřinu hořko-kyselý. Místo slibovaného zajištěného postavení ho čekala nejistota: „Když se blížil konec války, tak se mě můj bejvalej velitel perutě v Olomouci, podplukovník Liška, ptal: ,Budeš se po válce vracet domů?‘ Povídám na to, že samozřejmě. A on mě upozornil: ,Budeš zklamanej! Když jsme se vraceli, tak nám každej sliboval, že dostaneme trafiku, ale všecko bylo obsazený.‘ Liška byl legionář z první světové války. To stejný se pak stalo i s námi. Když jsme se vrátili, tak už žádný slušnější místo nebylo.“ Byt mu byl v Olomouci, kam byl přeložen, přidělen až pod nátlakem revolveru. Celkově byl z domácí situace a především z jednání místních lidí velmi rozladěn a zklamán: „Dostal jsem se do mnoha zvláštních situací. Lituju těch lidí, co tu žili. Když přijedete odněkud ze zahraničí, ač to bylo tehdy po válce, a posuzujete jednání těch lidí v zahraničí a tady, tak to bylo strašný. To stejný se mi stalo, když jsem se pak v roce 1993 znovu vrátil z emigrace. Kdybych tu nechtěl umřít, tak bych se vrátil do Ameriky hned. Ale vydržel jsem to a teď jsem vlastně rád, že jsem tady.“ Jako zvlášť nesmyslná mu připadala vynucovaná komunistická rétorika. Se situací se nedokázal smířit a odmítal se podřídit něčemu, čemu nevěřil. Za údajné drzé vystupování a veřejné nošení prvků anglické uniformy byl zbaven služby. Pravděpodobně jen díky úplné náhodě se nedostal do vězení.

Přibližně rok po komunistickém puči se rozhodl pro emigraci. Je snad více než typické, že do zahraničí se mu podařilo emigrovat sportovním letounem: „Bylo 11. dubna 1949. Přijel ke mně kamarád z Valašského Meziříčí. On byl sportovní pilot a měl jednoho sokola, což je malý sportovní letadýlko. Oficiálně bylo spolu s dalšími jedenácti posláno do Egypta, ale nad Jugoslávií je zastihla bouře a všechny se roztřískaly na padrť. Mýmu kamarádovi se to povedlo ještě před tou bouří otočit a letěl zpátky do Valašského Meziříčí. Právě 11. dubna dostal telegram, aby s tím letadlem přeletěl do Chocně. Přímo se mě zeptal: ,Franto, mám tu letadlo s plnou nádrží. Nechcete přeletět přes hranice?‘ Povídám mu na to: ,Ježišmarja, kde ten stroj máš?‘ Dohodli jsme se, že druhý den ve čtyři hodiny ráno odstartuje z Meziříčí, přistane na svém poli v Kelči. Já jsem to místo přesně znal, protože se tam jednou konal letecký den. Řekl, že když tam s manželkou budeme, že můžeme letět. On sám, že si za hranice netroufá, tak abych převzal řízení. Tak jsem to odpilotoval a podařilo se nám to. Bylo velmi špatný počasí, pršelo, ale to bylo naše štěstí, protože nás nemohli pronásledovat. Přistáli jsme v Německu, velmi blízko ruské zóny.“ Cesta byla velmi dobrodružná. Část cesty vůbec netušili, kde se nachází. Z bezpečnostních důvodů si totiž nevzali žádné mapy, aby v případě, že budou dopadeni, mohli tvrdit, že se ztratili. Manželka pana Peřiny si vzala jen malou mapku, kterou vytrhla z vlakového jízdního řádu, díky které se zorientovali. Přistáli v malé vesničce v americké zóně.

Z Pasova se dostali do Mnichova, kde byla Peřinova manželka, která při přistání utrpěla poměrně vážná zranění na noze a na rukou, ošetřena. Ještě v Německu podepsal František Peřina novou smlouvu do RAF. Poté byli dopraveni do Anglie. V padesátých letech se Peřinovi přestěhovali do Kanady a USA.

Generál Peřina během natáčení s úsměvem vyprávěl, že i po mnoha letech si ho někteří pamětníci ve Francii stále pamatují: „Stále ještě patřím do svazu leteckých es. Esem je jmenován letec, který má alespoň pět sestřelených letounů. Asi před pěti lety jsme měli v Paříži oběd. Potřeboval jsem na francouzskou medaili palmové listy, protože jsem je zapomněl doma. Těmi se označoval počet stejných vyznamenání. Šel jsem do jednoho malýho obchodu a chtěl jsem osm palmiček, protože já mám osm válečných křížů. Prodávala tam taková stařenka. Podívala se na mě a říká: ,Vy chcete osm palmiček? Během války, jak jsem četla v novinách, tak jenom čtyři letci měli osm palem na medaili.‘ A pak mi je vyjmenovala. Když si ta obyčejná babička pamatovala, že nějakej Rinope měl osm palmiček, tak to už je skutečně něco. To vás skutečně potěší.“

V roce 1990 byl rehabilitován v Anglii, o rok později proběhla rehabilitace v Československu. Do České republiky se vrátil až v roce 1993. Ve vlasti se mu následně konečně dostalo plného uznání – prezident Václav Havel mu propůjčil státní vyznamenání – Řád bílého lva za vynikající bojovou činnost, v dubnu 2006 mu prezident Václav Klaus při příležitosti jeho 95. narozenin udělil čestnou plaketu. Kromě toho získal Peřina řadu dalších domácích i zahraničních ocenění, například nejvyšší francouzské vyznamenání Řád čestné legie.

„V roce 1993 jsem se vrátil do České republiky a žiju zde už deset let. Já jsem sem vlastně přijel umřít, protože už jsem měl ten věk. Ale já nemůžu umřít! Už je mi 92 let a pořád mě ještě svatý Petr nahoře nechce,“ posteskl si během rozhovoru František Peřina. Dvacátého prvního dubna 2006 byl převezen k hospitalizaci do pražské Ústřední vojenské nemocnice. Šestého května 2006 zemřel na následky chronického onemocnění a celkového vyčerpání organismu. Jeho manželka Anna Peřinová-Klimešová, během války vězněná nacisty, zemřela jen o pár týdnů dříve. O osudech generála Peřiny a jeho manželky byla napsána vzpomínková kniha.

Na závěr několik vět, ve kterých mluví pamětník o nás a o pocitech, které prožíval, když se v roce 1993 vrátil do vlasti: „Já bych strašně rád, aby tady ten náš lid odnaučil závisti. Já když jsem se v roce 1993 vrátil, tak jsem poznal, že nejenom lidi, který mě neznaj, ale i moji bývalí kamarádi jsou strašně závistiví. A i kdybych měl jen o korunu víc než oni, tak mi ji strašně závidí. Přál bych si, aby tohle v dalších generacích vymizelo, aby se lidi měli skutečně rádi a aby se lidi snažili něčeho dosáhnout, ale poctivou prací, ne podfukem. To je tu hodně zakořeněný, že to bude ještě několik generací trvat, než se to vytříbí. Já věřím, že se to zlepší a Češi budou konečně takový, jaký jsem si přál, aby byli. Ta situace se zlepšuje velmi pomalu, ale zlepšuje se!“