Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Otto Peschka (* 1933)

• narodil se 30. května 1933 v Děčíně v německo-české rodině

• vyrůstal v německém jazykovém i kulturním prostředí, česky se naučil až po válce

• otec byl v roce 1942 odveden do armády, do Československa se už nikdy nevrátil, se svou manželkou se setkal až v roce 1960

• Peschkovi jen díky náhodě nespadali do odsunu

• Otto Peschka se pod tlakem okolností naučil za tři měsice česky

• vystudoval střední výtvarnou školu

• celý profesní život pracoval v reklamě

Otto Peschka se narodil 30. května roku 1933 rodičům Ottovi a Věře, rozené Vikové. Ačkoliv byla jeho matka Češka a ponechala si i úředně českou národnost, doma se hovořilo pouze německy. Otto Peschka má o dva roky starší sestru Věru. Rodiče provozovali obchod, koloniál, v Kamenické ulici v Děčíně. Ve stejném domě rodina bydlela. „Já mám svůj mateřskej jazyk vlastně otcovskej. Já jsem ještě do konce války, to je do mejch dvanácti let, neuměl slovo česky. Dneska se mně někdo může divit, jak jsem takhle mohl neumět česky.“ Ze svého dětství si pamatuje pouze na dva chlapce z okolí, kteří kromě němčiny ovládali i češtinu. Byla to rarita. Jazyková znalost jednoho z nich se projevila kuriózním způsobem. „Zpíval jsem dobře, tak mě vzali do pěveckého sboru Hitlerjugend. Tam jsme měli v Podmoklech veřejný vystoupení v divadle a zpívali jsme tam sborově a teď najednou měl jeden kluk sólo, to měl nacvičený, a představte si: v uniformě Hitlerjugend – a on vám zpíval česky Utíkej, Káčo, utíkej! Nějaký nacionalistický nepřátelství neexistovalo, aspoň v mém dohledu.“

Peschka vstoupil v deseti letech do Hitlerjugend, jak bylo běžné v dané době v daném regionu.„Od deseti let se očekávalo automaticky, že to děcko se do toho Hitlerjugend přihlásí. Neznal jsem jedinýho kluka nebo holku, kdo by si byl dovolil tam nejít, ale abych to ještě upřesnil, oni k tomu tenkrát měli úplně jinou propagandu [než komunisté pro své mládežnické organizace]. Oni uměli ty děti podchytit, ten jejich zájem. To už začalo třeba těma uniformama, oni měli pořád nějaký srazy na veřejnosti. Já si pamatuju, když jsem si to [uniformu] poprvé navlíkl na sebe, tak jsem si připadal šíleně důležitej.“

Otec

Jeho otce čekal stejný osud jako mnoho jeho německých krajanů – i přes svůj věk, na vojáka již pokročilejší, byl odveden do Wehrmachtu. Během války svou rodinu několikrát navštívil v rámci své dovolené, ale setkat se s nimi po jejím skončení mu nebylo osudem dopřáno. „Byl odvedenej do německý armády, a sice do Francie. Tam byl prakticky skoro po celou válku v tý okupační armádě. Oni na frontu dávali hlavně mladší ročníky, hlavně do toho Ruska. Tím pádem se frontě vyhnul, ale stejně to nebyl žádnej med. Tam byli ti maquis, partyzáni, dobře organizovaný, dobře vyzbrojený, a to bylo ještě nebezpečnější pro ty německý vojáky než ta fronta, protože na frontě jste věděla – nepřítel je támhle. Kdežto ti partyzáni, o nich nevíte, z který strany na vás zákeřně zaútočí. Nerozeznáte je od civilních obyvatel, protože jsou stejně v civilu. On nám vyprávěl potom až po válce, že byli někde v lese dělat nějakej zátah na partyzány, potkali tam jeptišku, v blízkosti kláštera. To berete jako samozřejmost, ale on to byl francouzskej partyzán! To si jeden bdělej Němec všiml, že má na sobě pánský boty. A pod tím hábitem měl samopal.“ Otto Peschku st. zastihl konec války na území Francie, odsud odešel do Hesenska a pokusil se dostat za svou rodinou do Československa. Bylo to v době, kdy bylo celé Německo zaplaveno uprchlíky z východních oblastí, navrátilci z války apod. V poválečném zmatku hledal Peschka starší svou rodinu, zjistil sice, že nebyla zahrnuta do odsunu, ale dostat se zpátky do Československa již nebylo možné – atmosféra v zemi rozhodně nebyla příznivá pro bývalého vojáka Wehrmachtu. „Čekal potom, že my půjdeme tam [do Německa]. Ale to už pak nebylo možné, po tom čtyřicátém osmém byly uzavřený hranice, tak vůbec nepřipadalo v úvahu, aby nás pustili odejít. Maminka, když oddřela všechnu práci pro komunismus a už měla blízko do důchodu, v tom šedesátém roce, pak teprve jí povolili rovnou vystěhování, ne návštěvu (!), a samozřejmě s tou typickou komunistickou farizejskou praktikou, že musela podepsat, že se dobrovolně vzdává všech finančních nároků.“Otto Peschka se se svým otcem, poprvé od skončení války, setkal až na Vánoce v roce 1961: „To se nedá popsat. To se nedá popsat. To jste naměkko.“

Uprchlíci ze Slezska

Před postupující Rudou armádou prchaly davy lidí ze Slezska na říšské území. Zástupy uprchlíků přinášely s sebou beznaděj, hlad a staly se pro Ottu Peschku jistým ztělesněním válečných hrůz. Kromě toho také uprchlíci šířili děsivé zprávy a vojácích Rudé armády. „My jsme měli všichni z Rusů strach, protože tomu [jejich příchodu do Děčína] předcházely ty obrovský uprchlický kolony z východu, ze Slezska, Němci prchali, hlavně ženy a děti, muži byli na frontách. To byl na ně hroznej pohled. Kdo byl z venkova, tak měl ten povoz, taženej buďto vyhublou krávou nebo jedním vyhublým koněm, na něm vrchovatě naložený to, co si vzali s sebou, peřiny, na tom ještě malý děcka. Těch nám bylo strašně líto. Kdo neměl povozy, to byli lidi z města, ti jeli vlakem. To zase byly na nádraží narvaný vlaky k nedejchání, k nehnutí, do toho pláč a křik těch malejch dětí. Tam stála taková vlaková souprava, tak nás právě od toho Hitlerjugend naveleli, že tam máme pomáhat roznášet čaj. Potraviny se jim dávat nemohly, nebylo z čeho při tom přídělovým systému, tak aspoň ty sestry od Červenýho kříže vařily čaj ve velkých kotlích. Ten čaj byl slazenej cukerínem, protože ani ten cukr nebyl. To bylo jediný, co oni mohli dostat jako stravu na tý cestě, bůhví odkud a bůhví kam. Tohle byla taková první předzvěst konce války. (…) Je zajímavý, že byla jediná fronta, ruská, kde civilní obyvatelstvo před tou frontou prchalo. Jinak přece byly fronty v Africe, ve Francii, v Itálii, tam postupovali Spojenci. Nikde lidé neprchali, zůstávali klidně doma, protože se ti vojáci jakžtakž všude chovali civilizovaně, ale před Rusama prostě utíkali z každý vesnice, tam zůstala mrtvá zem.“

Válka a propaganda

Peschka opakovaně zdůrazňoval účinnost německé propagandy. Nešlo pouze o nábor dětí do Hitlerjugend, ale o celkové líčení příčin války. „Jestli jde o atmosféru, my Němci, my jsme tenkrát pociťovali celou tu válku jako celosvětový protiněmecký bezpráví. To vzniklo tím, že jsme byli obelhávaní. Jak Němci přepadli Polsko, tak to Goebbels otočil, že jsme tam jako šli zachránit trpící německý občany. Pamatuju si přesně, jak to bylo vždycky v těch filmových žurnálech, kina byly tenkrát narvaný, to byla jediná kultura, lehce dostupná. Tam ukazovali přeplněný věznice, takový zamřížovaný cely... Dneska je mi jasný, že to bylo naaranžovaný. To byla prostě jedna lež na druhou.“

Atmosféru poválečného Děčína charakterizuje: „My jsme nevěděli, co teď bude. To je, jako když vám končí život. To se nedá popsat. Taková beznaděj, najednou takový vzduchoprázdno. To jsme poznali až po válce, co ten nacismus byl. To vám dneska málokdo uvěří.“

Konec války, mír nejistý

V Děčíně zažil Peschka na konci války bombardování spojeneckým letectvem. Den nebo dva po konci války přišla do města Rudá armáda. Obyvatelé Děčína měli z Rusů podvědomý strach, od uprchlíků ze Slezska, kteří tudy na konci války procházeli, se dozvídali děsuplné zkazky: „… že znásilňovali, že kradli lidem cenný věci, měli jsme z nich strach. Ta pravda byla úplně jiná, to bylo velice zvláštní. Rusové [k nám přišli hned první den po konci války], protože jsme bydleli na výpadovce, Kamenická ulice. Kolem našich oken všechno to vojsko táhlo. Přišla tam [k nám do obchodu] skupina, asi šest nebo osm vojáků tý první frontový linie, celí zaprášení, špinaví, ověšený vším možným, samopalama, municí... Tak se tam rozhlíželi a teď jsme měli strach, co bude dál. Pro jistotu s maminkou byla v obchodě i babička, i teta Gusta, starý ženy. Abych to zkrátil: byl mezi nima ještě úplně mladej kluk, školou povinnej, nápadně mladej. To jsem si pak všímal, že to u těch Rusů bylo dost ve zvyku… Tomu klukovi dala teta Gusta krajíc namazanej sádlem. Koukala se na něj jako vychovatelka. Rusové nic neudělali, protože nám najednou zmizeli z očí. Pak jsem je našel: oni byli nedaleko, u nás dole v Děčíně bylo obrovský nákladový nádraží, tam oni je nahnali, celou tu jejich armádu. Tam oni dostávali drezuru. Tam přes to [nádraží] vedla taková dřevěná lávka pro pěší, tam já jsem se zvědavě na to koukal, co oni dělaj . Oni tam z toho měli udělanej cvičák, místo aby chlastali a naplno prožívali konec války, to svoje vítězství, na což měli plný právo, tak si představte, že oni vám dostávali drezuru jak cvičený koně v cirkusu. Zpívali, pochodovali, křížem krážem. Každej útvar zpíval něco jinýho, teď se to mísilo dohromady, to bylo k neposlouchání. Hlavně že byla činnost, to oni potřebovali, zaměstnat je, aby se neflákali – oni museli mít od Stalina nařízeno, ta jejich armáda, že se nesmí nikde dozvídat [o] západní civilizaci. Už bylo dost na tom, že poznali, že Němci maj hodinky a oni ne. Viděl jsem, že se někteří chlubili, že měli na obou pažích takhle hodinky, od zápěstí až k ramenům. Tohle muselo bejt Stalinovi trnem ve voku. Až teprve v komunismu mě ty důvody napadly, tenkrát jsem to vůbec nemohl pochopit.“

„To nebyli lidé postižení něčím nespravedlivým, o těch je známo, že jsou pokorní...“

Rudá armáda se ve městě chovala pokojně a klidně, a tak děčínští Němci doufali, že už se jim nic zlého nemůže stát. Byli sice poražení, ale k ctnostem vítěze patří velkorysost k poraženým... „Mysleli jsme, že to nebezpečí je zažehnaný, ale kdepak! Teď přišlo to nejhorší: teď tam přišli ti čeští zlatokopové. To byla kapitola dějin sama za sebe! Ti teprve se chovali jako verbež, jako zvěř! To byl dobytek: znásilňování …, to snad ještě překonali ty Rusy, a to nebyla už žádná válka. Takhle se tam jeli obohacovat tyhle typy lidí, co pak žili mezi náma. Já jsem pak v Brně potkal jednoho, byl to úplně normální důchodce. Nevědět toto a nemít tu vlastní zkušenost, jak se chovali, tak bych s ním mohl klidně sedět u piva v hospodě a třeba i s ním [kamarádit]. To je to strašný, když člověk toto domyslí, co je v těch lidech za zvěrstvo skrytý, když k tomu dostane příležitost. (…) To ještě nebylo to nejhorší – nejhorší bylo, že spousta lidí, který byli ti nejslušnější, tohleto nesnesli a brali si za to život. To se dotklo i naší rodiny, bohužel. To jsme se dennodenně dozvídali. Naproti nám bydlela paní, jmenovala se Teichmannová, její manžel byl taky na frontě, to byli všichni muži v tý době. To si ti zlatokopové tam mohli řádit o to víc. Ta paní Teichmannová, ona se utopila. Přivázala si takhle dvě tříletý děcka a skočila s nima z železničního mostu do Labe. To byla fantastická rodina, my jsme to pak všichni obrečeli. V jednom baráku, tam se zase oběsily všechny partaje na půdních trámech. Každej den nějaká sebevražda, to jsme se dozvídali pořád. Až to došlo na naši rodinu: znásilnili maminku, přišli tam dva takový raubíři s pistolema… Moji sestru taky obtěžovali, přímo na úřadě. Byla to hrozná doba. … Pak došla řada na naši babičku – babička bydlela nad náma, sestra tam šla, měla svůj klíč a babičku nenašla. Místo ní našla naši mámu v kuchyni u sporáku na zemi, kohoutek s plynem otevřenej. Myslela si, že je mrtvá, plyn utíkal naplno. Naštěstí byla teprve v bezvědomí, tak [sestra] duchapřítomně otevřela všechny okna dokořán, odtáhla ji po tom linoleu pod okno a plyn zavřela. No a pak šla hledat babičku. To byl velkej třípokojovej byt. Babičku našla až v rohovým pokoji oběšenou na balkonových dveřích. Té už pomoci nebylo. Takováhle byla tenkrát doba.“

Bylo to vyhnání a byl to zločin

Úředně organizovanému exodu Němců z českých zemí předcházel takzvaný divoký odsun. Česká lůza a jiné skupiny obyvatelstva se mstily na svých německých spoluobčanech:„Potom došlo na ten odsun. Samozřejmě ten divokej. To jsme byli šokovaní, to nikdo nečekal. Přišel komisař na koni, auta po válce nebyly, zastavil u nás, my jsme byli zrovna uprostřed tý Kamenický ulice. Teď vyvolával, že všichni musej tehdy a tehdy, hnedka ráno, stát venku připravený na odsun do Německa a že si s sebou můžem vzít každej jenom patnáct kilo. Už jenom výběr těch věcí, co si do těch patnácti kilo vzít, jestli radši ještě jedny rezervní boty, nebo kazajku, to je zoufalý, protože oboje se vám do toho nevešlo. Já si pamatuju, že maminka na mě působila šílenou apatií, ani nebyla schopná takhle uvažovat. Věruška, moje sestra, ta byla tak duchapřítomná, já jsem ji obdivoval. Ona během těch několika tejdnů, co jsme tady prodělali, najednou tak nápadně dospěla.“ Rodina si sbalila svůj majetek do vozíku a s hrůzou čekala, co je na cestě čeká. Neměli v podstatě žádnou naději ani důvod doufat, že si v Německu vytvoří nový domov. Z filmových žurnálů věděli, že z německých měst jsou ruiny, že je všechno rozbombardované.„Pak jsme stáli venku, připravený, jak bylo nařízený. Seděli jsme na okraji toho vozíku a čekali jsme, až bude pokyn. Tak jsme čekali a najednou šel okolo jeden českej komisař, ti byli označení tím, že měli trikoloru. Zadíval se na maminku a povídal jí: Nejste vy Věruška Viková? No, a teď se poznali, oni spolu chodili do stejný třídy gymnázia ve Vysokém Mýtě, na druhém konci Čech. Taková šílená náhoda! Vyptával se, co tam dělá, tak mu maminka stručně řekla, že se už ve třicátém roce provdala za našeho otce, Němce, a že se tam tím pádem ocitla. Ještě mu řekla, že národnost si ponechala českou. On jí říkal: Víš co? Tak běžte všichni domů, já se za tebe na tom národním výboru zaručím, že seš Češka, a na žádnej odsun nemusíte. To nám, hlavně mamince, spadl obrovskej balvan ze srdce. To bylo příšerný, ta nevědomost, že jsme nevěděli, do čeho jdete.“

Rodinu v tíživé situaci podpořili maminčini bratři. Jeden z nich, Jaroslav Vik, právník, přijel hned po válce do Děčína. Domluvili se, že každý z nich se ujme jednoho z členů rodiny Peschkovy, popř. najde mu nový domov u někoho z dalších příbuzných. Otto Peschka odjel se strýcem Ladislavem, který se později stal salesiánem, do Vysokého Mýta. Sestra se dostala na statek do Skřivan a maminka se odstěhovala ke svému vzdálenému příbuznému, který vlastnil mlýn nedaleko Dobrušky. Celá rodina byla rozptýlená, nikdy už nežili spolu pohromadě.

Nová identita

Peschka neuměl vůbec česky, a tak byl cestou do nového domova nucen uchýlit se k malé lsti, aby někdo náhodou nepoznal, že je Němec: „To byla poměrně dlouhá cesta z Děčína do Vysokého Mýta. Musel jsem s kapesníkem předstírat, jako že mě bolej zuby, aby se někdo z cestujících nezačal vyptávat, aby poznali, že nemám chuť do řeči.“ Musel se naučit česky, aby mohl nastoupit do školy. Zvládl to za tři měsíce. První prázdniny po válce jel pomáhat při žních na statek svých příbuzných do Skřivan, kde se setkal s jednou Němkou, která ho upozornila na nedostatky v jeho němčině. Sám Peschka říká, že tím, jak se češtinu učil pod velkým tlakem, vytlačil svůj mateřský jazyk. Podle svých slov dnes rozumí všemu v německém jazyce, ale ztratil schopnost plynule a samostatně se vyjadřovat.

Krátce po nástupu do české školy se stal nepříjemný incident: učitelka našla ve třídě pravítko, na němž byl křídou nakreslen hákový kříž. Nikdo z žáků se k „autorství“ nepřiznal, a proto učitelka obrátila svůj hněv proti Peschkovi, jedinému Němci ve třídě. Před všemi spolužáky ho surově ztloukla. „Právě v týhle vyhecovaný době to bylo politicky nebezpečný, proto já jsem to hned doma řekl babičce a proto druhej den šla s velikejma starostma do školy, protože tu učitelku znala, tak věděla, že to nebude lehký. [Babička] jí řekla, co jsem v posledních měsících zažil, [aby si učitelka uvědomila], jestli bych já měl myšlenky na takový blbý provokace s hákovým křížem. Já jsem měl jiný starosti. Od ní [učitelky] to byla vyloženě využitá příležitost, jak si mohla na mně, dvanáctiletým klukovi, před celou třídou demonstrativně vybít tu svoji národnostní nenávist, jinak se to nedalo nazvat.“

V roce 1949 zahájil Peschka studia na střední uměleckoprůmyslové škole. Na AVU nebyl přijat z politických důvodů – měl otce na Západě. Celý svůj profesní život působil jako výtvarník v propagačních odděleních různých podniků.

Otto Peschka o sobě hovoří jako o bývalém Němci. Dnes sám sebe považuje především za Evropana.