Miloš Petera

* 1937  †︎ 2024

  • „Měl jsem jeden velice nepříjemný zážitek, protože první dny po okupaci byly po městě rozestavěné tanky, samozřejmě s hlídkami, které měly samopaly. My jsme jeden ten večer byli v kině, promítal se nějaký hit, kino bylo vyprodané. Kolem osmé hodiny se vyvalil dav těch lidí z kina a ty hlídky u polského tanku si to vysvětlily jako nějaký útok na ně a začala střelba do vzduchu, upozorňuji, výstražná střelba do vzduchu. Jenže lidé začali ječet, dav se dal na útěk, běželi jsme do takových úzkých uliček, kam jsme věděli, že by ten tank nemohl a že se tam ztratíme v tom bludišti, když jsme místní. Moje slečna Marcela utíkala taky, ovšem dostal se jí podpatek mezi kostky a bota se jí vyzula. A dav běžel dál, a ona se vracela. Já jsem říkal: ‚Proboha, nevracej se pro tu botu, je to nebezpečné!‘ Nemohl jsem ji zastavit, vrátila se zpátky pro tu botu, naštěstí se nic nestalo. Takže taková byla asi atmosféra, ty hlídky s nasazenými bajonety chodily po ulicích, byla atmosféra strachu a obav, takže ty ulice byly víceméně vylidněné, večer už lidí moc nechodilo.“

  • „Byl jsem předvolán, co tím zamýšlím, tím, co chci vystavit v Orlické galerii v Rychnově. Měl jsem se dostavit na krajské byro. Tak jsem se dostavil, ale vypadal jsem silně provokativně, protože jsem chodil ustrojený celý v černém, což je dnes móda, ale tehdy nebyla, v letech šedesát tři čtyři. K tomu jsem nosil anglický černý deštník a černý plnovous, to bylo špatně tenkrát. Takto jsem se dostavil na vrátnici byra, kde byl nějaký milicionář, a ten si mě dlouhou dobu podezřívavě prohlížel, co chci. Já jsem říkal, že jsem pozván k soudruhu Šilutkovi, on říkal: ‚Tak čekej, soudruhu, zeptám se.‘ Vytočil to a zavolal nahoru a tam se ozvalo, že není čas, že musím počkat, až budu přijat. Milicionář mě z vrátnice vykázal, protože jsem se svým zjevem vůbec nehodil, říkal, ať si jdu sednout do parku. Tak jsem si sedl do parku a jim se to zas nelíbilo, že je to provokace, že sedím v růžích s černým deštníkem, celý v černém před byrem. To byla také hrůza, po nějaké době si mě zavolali dovnitř a on měl před sebou ty fotografie a to byly ty mé propálené pelesti a požadované věci, strukturální písky a dřevíčka a podobné věci. On nad tím byl nešťastný a říkal: ‚Soudruhu, proč mi to děláš? Co to je?! Co tomu řekne pracující třída? To je hrůza!‘“

  • „A teď jsme potřebovali zpěváka. Ale kdopak tenkrát uměl do swingu anglické texty? Tak jsme vyhlásili jakýsi konkurz a dlouho nic a najednou přišla krásná holka, slámové vlasy do půl zad. A ona tam vyšila ty anglické texty a zpívala úplně fantasticky. Brali jsme ji hned, samozřejmě. Byla to Evička Bojanovská, která tehdy chodila v Brně tuším na obchodní akademii a k nám byla angažovaná jako zpěvačka a byla to pozdější Eva Pilarová. My jsme měli zkoušky naší kapely každou středu odpoledne v mezinárodním varieté Rozmarýn, tuším, že je tam dodnes. Neměli jsme to přímo v sále, ale nahoře v kancelářích, kde byly boxy, tam jsme měli nahrávky. A tak jsme zkoušeli a po nějakém čase tam přišel takový nenápadný pán na naši zkoušku. A to my jsme hráli takové hity, jako bylo O Cangaceiro s těmi rumba koulemi nebo Třešňový květ s tím trubkovým sólem, ještě se to teď někdy hraje. A ten nenápadný pán tam vzadu v té tmě postával a poslouchal nás a sebral nám Evičku! Byl to Erik Knirsch, šéfdirigent Českého rozhlasu v Brně, a Evička začala svou kariéru.“

  • „Nahoře v Sochorově kolonii bydlela rodina Netíkova. Jejich syn Václav Netík v roce 1939 utekl přes Polsko do zahraničí, a jak to tenkrát chodilo, složitou cestou se dostal až do Anglie, stal se pilotem RAF a lítal v bombardéru Wellington jako člen posádky bombardovat německá města. Při jednom náletu na Essen byl sestřelen a zahynul, bylo mu dvacet tři nebo dvacet čtyři let. Má to vazbu, byla to rodina vlastenců a jeho tatínek, když už věděl, že jeho syn v roce čtyřicet jedna nebo dva zemřel při tom bojovém letu, právě ten tatínek byl v partě, která šla dobývat ty hitlerjugenďáky na tom 5. květnu. Nějak se dostávali zezadu do budovy, ale ti fanatikové na to přišli, že tam na ně někdo zezadu leze, a pan Netík dostal dávku přes nohy samopalem nebo kulometem, prostě byl zraněný. Já jsem koukal štěrbinou zacloněných oken, maminka říkala, že se během revoluce musí zatáhnout závěsy, aby nebylo vidět do bytu, a viděl jsem, že vzadu na druhé straně silnice jdou dva muži, kteří mají bílé pásky s červeným křížem. Nesli nosítka, který byly přikrytý bílým prostěradlem, a na prostěradle byly velké krvavé fleky. To byl právě ten pan Netík, otec toho syna, který byl sestřelený nad tím Německem.“

  • „Byla válka a kolem vojáci wehrmachtu, SS, Hitlerjugend, to se tam vše kolem mě pohybovalo v té době. Moje první kreslířské pokusy v náčrtníkách byly odznaky zbraní wehrmachtu a já už měl skoro všechny kromě jednoho, a to sice Luftwaffe. A tak jsem byl z toho nešťastný, že tu Luftwaffe nemám, a zrovna jsem šel s maminkou do kina. Tam v hale toho kina stál německý poručík Luftwaffe, já jsem se mamince vytrhl z ruky a šel jsem se zblízka dívat na opasek toho poručíka. Před ostatními Čechy to byl šílený trapas, že se české dítě utrhlo k německému důstojníkovi, takže maminka mě popadla, strhla mě za ruku zpátky. Německý důstojník se ovšem ohradil, že když má české dítě zájem o německého vojáka, tak ho od něj nemá takhle odtrhávat.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hradec Králové, 20.01.2022

    (audio)
    délka: 02:41:24
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
  • 2

    Hradec Králové, 25.01.2022

    (audio)
    délka: 03:00:26
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vystavoval v západní Evropě. Komunisti ho nepustili ani na vernisáž

U Labe v Hradci Králové, 1962
U Labe v Hradci Králové, 1962
zdroj: Archiv Miloš Petery

Miloš Petera se narodil 1. listopadu 1937 v Hradci Králové do rodiny prvorepublikového četníka. Před začátkem války se s rodiči přestěhovali do Dvora Králové nad Labem. Starala se o něj babička a rád si maloval. Tatínek za války musel sloužit u pořádkové služby v koncentračním táboře Terezín. Po válce tatínka povýšili do velitelského sboru v Herlíkovicích, ale komunisté ho po několika menších štacích odveleli do důchodu. Pamětník šel studovat do Brna uměleckoprůmyslovou školu. Na studiích hrál v kapele s Evou Pilarovou a po škole nastoupil do designérského studia podniku Juta 1. Z vojny se dostal na modrou knížku, v roce 1967 se oženil a v roce 1969 přišel o práci po prověrkách za psaní protiokupačních hesel. V roce 1973 začal prodávat své malby na Západ skrze ART Centrum Praha. V roce 1981 získal registraci u Českého fondu výtvarného umění. Vystavoval sám i s dalšími umělci v ČSR i v zahraničí. V letech 1990 až 2003 byl členem předsednictva Unie výtvarných umělců. Dostal několik ocenění za celoživotní dílo, v roce 2022 žil a maloval ve Dvoře Králové nad Labem. Zemřel 10. října roku 2024.