Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloš Petera (* 1937)

• narodil se 1. listopadu 1937 v Hradci Králové

• tatínek byl poručíkem u prvorepublikového četnictva

• před válkou se rodina vrátila do Dvora Králové nad Labem, odkud rodiče pocházeli

• tatínek musel za války sloužit jako pořádková služba v koncentračním táboře Terezín

• po roce 1948 komunisté poslali tatínka do penze

• pamětník vystudoval uměleckoprůmyslovou školu v Brně

• začal pracovat v podniku Juta 1 ve Dvoře Králové nad Labem

• dostal modrou knížku ze zdravotních důvodů a vyhnul se vojně

• od roku 1959 vystavoval své malby bez legitimace Svazu výtvarných umělců

• v roce 1969 vyhozen z práce za psaní protiokupačních hesel

• v roce 1973 začal spolupracovat s ART Centrem Praha a prodávat malby do zahraničí

• od roku 1981 byl registrovaný u Českého fondu výtvarného umění

• v letech 1990 až 2003 působil jako člen předsednictva Unie výtvarných umělců

• v roce 2022 žil ve Dvoře Králové nad Labem

Když byl Miloš Petera malý chlapec, nesmírně vzhlížel ke svému tatínkovi, prvorepublikovému četníkovi. Vážil si ho, i když ve válečných letech musel pod velením nacistů hlídkovat v koncentračním táboře Terezín. Namísto pochopení pro vynucený a bolestný úděl se však tatínek po komunistickém převratu v roce 1948 dočkal propuštění z policejní služby a zemřel jako dělník na následky zranění v továrně.

Pamětník odmalička nacházel klid při malování a to ho provázelo celým uměleckým životem. Uměleckoprůmyslovou školu vystudoval i přes hrozbu vyloučení z politických důvodů a mnoho let se marně snažil vstoupit do Svazu československých výtvarných umělců. Při prověrkách v roce 1969 zjistil, že ho natáčela Státní bezpečnost (StB) při psaní protiokupačních hesel, a s manželkou oba přišli o zaměstnání.

Několik let chudoby skončilo, až když Miloš Petera začal za totality prodávat svá díla do západní Evropy prostřednictvím ART Centra Praha. Jakou hodnotu měly jeho obrazy v zahraničí, se nedozvěděl. Ze zvědavosti se tedy jednoho dne vydal do sídla ART Centra v Praze. V kanceláři ekonomky centra se zmínil, že by ho zajímalo, kolik peněz vlastně tehdejší režim přes ART Centrum skutečně za jeho obrazy inkasoval. „Ani se neptejte. Kdyby šly všechny peníze vám, už byste měl dávno mercedes,“ odpověděla mu ekonomka.

Nejenže Miloš Petera dostával jen zlomek skutečné hodnoty svých obrazů, ale až do pádu komunistického režimu v listopadu 1989 nemohl navštívit žádnou ze svých zahraničních vernisáží. Funkcionáři KSČ se báli, že by emigroval. Kvůli odmítnutí spolupráce s StB si vysloužil mnohaletý dohled a uznání se mu dostalo až po sametové revoluci, když začal sbírat úspěchy a ocenění za celoživotní dílo doma i v zahraničí.

Prvorepubliková idyla se chýlila ke konci 

Miloš Petera se narodil 1. listopadu 1937 v Hradci Králové. Tatínek byl četnickým strážmistrem ve Dvoře Králové nad Labem a maminka do otěhotnění pracovala jako účetní u hraběte Sweert-Šporka v hospitálu na Kuksu. Seznámili se na maškarním plese v Hankově domě ve Dvoře Králové, kde se také po svatbě usadili u babičky Jirkové. Bydlení se jim však zdálo pro založení rodiny malé, a tak se tatínek nechal převelet do Hořiněvsi, kde bydleli v podnájmu u krejčího Holmana, když se pamětník narodil. Kvůli hrozbě války se rodina vrátila do Dvora Králové v roce 1938.

Pamětníkova maminka Marie, rozená Jirková, vyrůstala v neúplné rodině s bratrem Janem. Její tatínek se totiž nevrátil z první světové války, a jeho žena tak zůstala sama na obě děti. Pracovala u továrníka Sochora do doby, než v roce 1928 dostala od státu trafiku, jelikož Masarykovo Československo podporovalo vdovy po padlých vojácích z války. 

Milošův tatínek Václav měl pět sourozenců a jeho rodiče bydleli na statku č. p. 3 v Nízké Srbské na Machovsku, nedaleko polských hranic. Rod Peterových žil na Machovsku více než tři sta let, dědeček byl uznávaný hospodář a jeho statek měl pevný řád. Miloš tam jezdil s rodiči každý rok v době žní. Zatímco byli rodiče na poli, trávil čas s babičkou a obdivoval krásu venkova. Všechno mu kazil jen všudypřítomný zápach, protože na dvoře byla velká kupa hnoje. „Strýc Jozef mi vysvětloval, že je to zdravá vůně venkova,“ vzpomínal Miloš.

Peterovi si zřejmě přáli jako první dítě holčičku, Miloš se totiž od svých vrstevníků vzhledově lišil. „Já jsem se až do svých šesti let jevil jako holka, protože mě naši strojili do dívčích šatů. Nosil jsem sukýnky, bílé kozačky, kožíšek, nosil jsem dlouhé vlásky, což tenkrát bylo výstřední, aby kluk nosil dlouhé vlasy na ramena,“ popisoval pamětník.

Válku vnímal dětským pohledem

Ve Dvoře Králové bydleli Peterovi mezi čtvrtěmi Sochorky a Mandlovky. Miloš, stejně jako mnoho dalších dětí, byl odmalička fanouškem Rychlých šípů. Děti z obou čtvrtí spolu válčily, pamětník bydlel blíž k „Sochorákům“ a chtěl se k nim přidat. Chlapeček v sukni s dlouhými vlásky se ale nehodil na zastrašení nepřítele, a tak se domů vždy brzy vracel s pláčem a celý potlučený. Tam ho s otevřenou náručí čekala babička a často ho usadila ke stolu a připravila mu papíry a pastelky. Tak se Miloš poněkud vzdaloval od ostatních dětí, ale probouzel v sobě tvořivost a bylo mu tak zkrátka dobře.

Stejně jako ostatní chlapce jeho věku ho zajímala armádní technika a odznaky vojenských hodností. Miloše fascinovala hlavně letadla, nakreslil asi dvě stě padesát modelů. Hodnosti znaly děti jen nacistické a Miloš namaloval všechny různé šarže, ale stále mu chyběl odznak letectva Luftwaffe. „Zrovna jsem šel s maminkou do kina. Tam v hale toho kina stál německý poručík Luftwaffe, já jsem se mamince vytrhl z ruky a šel jsem se zblízka dívat na opasek toho poručíka. Před ostatními Čechy to byl šílený trapas, že se české dítě utrhlo k německému důstojníkovi. Takže maminka mě popadla a strhla mě za ruku zpátky. Německý důstojník se ovšem ohradil, že když má české dítě zájem o německého vojáka, tak ho od něj nemá takhle odtrhávat,“ vzpomínal Miloš na příhodu z Protektorátu Čechy a Morava.

Válka byla přitom stále ve své první polovině. Z válečných vzpomínek utkvěly Milošovi v paměti dvě zásadní události, první byl atentát na zastupujícího říšského protektora, SS Obergruppenführera Reinharda Heydricha, který odstartoval masivní čistky na českém obyvatelstvu. Miloš si vybavoval všudypřítomný strach, ve kterém tehdy Češi žili, a také krvavě rudé plakáty na nárožích se jmény lidí a často celých rodin popravených na odplatu po atentátu na Reinharda Heydricha.

Druhým takovým zážitkem byl odboj obyvatel Dvora Králové na konci války. Ačkoliv poslední dny války strávil pamětník doma s angínou a nemohl si vyprošovat odznaky od sovětských vojáků, z okna domu viděl události, které příjezdu osvoboditelů předcházely. Budova školy v nedaleko od jejich domu byla baštou Hitlerjugend, zfanatizovaných mladíků ochotných položit život v boji. Právě ve škole a jejím okolí proběhly první střety mezi nacisty a odbojáři ve Dvoře Králové a Miloš sledoval, jak na konci jejich ulice probíhali zdravotníci s raněnými a padlými odbojáři.

Tatínka vyhodili od policie

Pro tatínka byla válka těžkým obdobím. S ostatními českými četníky sloužil jako pořádková služba v koncentračním táboře Terezín. Miloš nebyl dost starý, aby vnímal, o co jde, ale vídal tatínka, jak se každý týden vracel unavený a zanedbaný. „Vždy chtěl, aby byla připravená lahev rumu, tatínek se vykoupal, oholil a mamince a babičce začal vyprávět hrůzné zážitky z Terezína. My děti jsme musely jít spát, nesměly jsme to poslouchat,“ vzpomínal Miloš Petera. 

V roce 1943 se Peterovým narodila kýžená holčička a Miloš tak měl sestru Jitku. Ve stejném roce nastoupil do obecné školy ve Dvoře Králové. První dva roky, než skončila válka, se musel učit německy. Od prvních okamžiků vynikal ve výtvarné výchově a také v dalších předmětech patřil k třídním premiantům.

Tatínek Václav se po válce dočkal uznání, když byl jmenován do velitelského sboru výcvikového tábora jednotek ministerstva vnitra v Herlíkovicích. K postu náležel rodinný domek, do kterého se rodina nastěhovala. Tatínka Václava a další četníky ale také nasazoval Sbor národní bezpečnosti v jižních Čechách do bojů s banderovci, kteří se na podzim 1947 snažili přejít do Rakouska. „Tam se opravdu střílelo ostrými. Maminka, vždy když tatínek odjížděl na Šumavu, byla strašně nešťastná, nevěděla, jestli se ještě někdy vrátí,“ vyprávěl pamětník.

K tatínkovi Miloš nesmírně vzhlížel a sám se viděl jednou v uniformě, ale jeho snění skončilo v roce 1948 s nástupem komunistů k moci. Po nějaké době tatínkovi přišel dopis o přeložení, a tak se rodina stěhovala zpět do Dvora Králové.

Ačkoliv se Milošovi ve škole dařilo, rodina procházela těžkým obdobím. Babičce Marii po dvaceti letech komunisté sebrali trafiku, stejně tak tatínkovi rodiče přišli v roce 1949 o všechny pozemky a část statku, zůstala jim jen obytná část. Rodina ale držela pohromadě, hlavně tatínkova sestra Růžena s oblibou svolávala celé příbuzenstvo na bývalý statek na křtiny, pohřby, svatby i posvícení. Tatínka od návratu z Herlíkovic vedení přesouvalo po okolních vesnicích.

Posledním místem jeho služby se stala Bílá Třemešná, vesnice u Dvora Králové, než mu přišel počátkem léta 1953 rozkaz k odchodu do výslužby. On ale zdaleka neměl důchodový věk, a tak si hledal jiné zaměstnání. Ztrátou váženého postavení nesmírně trpěl nejen on, ale i Miloš, kterému se před očima ztrácel jeho vzor. Maminka tatínkovi přešila uniformu a on nastoupil do sušárny v továrně Tiba Zálabí.

Po kapele s Evou Pilarovou se vrátil k malbě

Na konci základní školy si Miloš měl vybrat, kam bude pokračovat. Učitel ve škole přesvědčil maminku s babičkou, že nejlepší pro něho bude uměleckoprůmyslová škola v Brně. Doma se to však dozvěděl tatínek a rozčílil se, že být malířem není řádné zaměstnání a Miloše to neuživí. Sám měl jako policista řadu výhod a bonusů, ze kterých těžila celá rodina. Miloš nicméně uspěl u talentových zkoušek a mohl nastoupit na studia do Brna.

Jelikož měli se spolužáky hluboko do kapsy, rozhodli se založit kapelu. Problémovým obsazením byl zpěv a kapela hledala, až našla drobnou blondýnku Evou Bojanovskou, později provdanou Pilarovou. Zkušebnu měli v horním patře mezinárodního varieté Rozmarýn v Brně a zkoušeli každou středu. „Po nějakém čase přišel na naši zkoušku takový nenápadný pán,“ vyprávěl Miloš. „A ten nenápadný pán tam vzadu ve tmě postával a poslouchal nás a sebral nám Evičku! Byl to Erik Knirsch, šéfdirigent Českého rozhlasu v Brně, a Evička začala svou kariéru,“ dodal pamětník. Éra studentské kapely tím však v roce 1954 skončila.

Miloš sice byl ve škole problémový, ale také rostl jako umělec. Absolvoval hodiny u Karla Jílka či Emanuela Hrbka, zasloužilých brněnských umělců. Školu nakonec v roce 1957 zdárně absolvoval a stejně jako ostatní studenti dostal umístěnku na pracoviště s nedostatkem lidí. Ta jeho vedla na česko-polské pomezí, ale Miloš chtěl být více ve městě a blíže ke Dvoru Králové. Hledal proto v Podkrkonoší pracovní místo v oboru a nakonec nastoupil do designérského ateliéru závodu Juta 1, kde navrhoval vzory koberců. 

V říjnu 1957 narukoval na vojnu k 258. protiletadlovému pluku v Brně-Židenicích. Nejprve se uplatnil jako písař a později byl asistentem náčelníka štábu, nakonec se ale i v uniformě vrátil za malířský stojan. Přišel za ním slovenský politruk, který slyšel, že dobře maluje, a požádal ho o obraz pro družební posádku v Moskvě. Jako jeden z prvních dostal pamětník povolenku, aby si dojel domů pro malířské potřeby.  

„Měl jsem vymyslet téma, a tak jsem vymyslel Palba zprava. To znamenalo, že v zákopu je zalehlé kulometné družstvo. Jen se to kluci na rotě dozvěděli, hned se chtěli také zapojit. Žadonili, abych je vzal jako model. Tak jsem čtyři ty kluky sebral i s kulometem a na štábu si ho roztáhli. Váleli se kolem něj, dva tři měsíce jen nasávali pivo a já jsem maloval Palbu zprava,“ vzpomínal se smíchem Miloš Petera.

Pamětník již před nástupem na střední školu prodělal infekční žloutenku a od té doby byl závislý na dietě, kterou mu armádní kuchyně nemohla zajistit. Na začátku roku 1958 armádu opustil, žil doma ve Dvoře Králové a doufal v modrou knížku. Čekal nakonec dlouhé tři roky, kdy nevěděl, jestli se nebude muset do přijímače vrátit. Modrou knížku nicméně dostal a na vojnu se již vrátit nemusel.

Vstup mezi umělce mu zůstal zapovězený

Miloš Petera se spřátelil s výtvarníky Miroslavem Šecem, Františkem Herdou, Zorou Vrbatovou a Aloisem Schmidtem. Po čase scházení se rozhodli vytvořit uměleckou skupinu a pojmenovali ji podle první chystané výstavy Skupina mladých 59. Skupinu jako mecenáš podporoval Stanislav Měšťan, nadšenec pro výtvarné umění s kontakty na umělce v hlavním městě. Výstavu společně otevřeli 17. prosince 1959 ve výstavní síni Staré radnice ve Dvoře Králové. „Protože jsme nebyli organizovaní ve Svazu výtvarných umělců, jediné možné vystoupení bylo pod hlavičkou Revolučního odborového hnutí jako výtvarný kroužek Juty 1. Tak to tehdy prošlo,“ vysvětloval pamětník.

Stanislav Měšťan pozval svého přítele, mezinárodně uznávaného sochaře Ladislava Zívra. Ten přislíbil, že dva nejtalentovanější autory pozve k sobě do ateliéru. Pozvání do Štikova u Nové Paky nakonec dostali Miloš Petera s Františkem Herdou. Od té doby se mezi Milošem Peterou a Ladislavem Zívrem vytvořilo mnohaleté přátelství. V roce 1963 se pamětník seznámil s Marcelou Volfovou, která přišla do závodu Juty 1 jako jedna ze studentek na praxi. Mladý umělec si ji získal a začali spolu chodit. V roce 1967 se vzali v Hradci Králové. Marcela se nastěhovala do jeho bytu v domě rodičů. Byt sloužil také jako ateliér a pamětník našel nový prostor na městských hradbách v historickém centru Dvora Králové. 

V ateliéru dál tvořil ve víře, že jeho abstraktní, modernistická díla nakonec někdo docení. Svaz českých výtvarných umělců se ovšem neochvějně držel komunistické linie funkcionalistického přístupu k umění a pamětníkova tvorba se západními vlivy byla svazáckým funkcionářům trnem v oku. Podle nich jeho tvorbu příliš ovlivňovaly západní informelní vlivy, tvořil frontáže a asambláže, zatímco trend nastolený v Československu požadoval díla oslavující socialismus a pracující lid.

Miloš Petera se dokonce v polovině šedesátých let drze přihlásil na výstavu Rychnov 63, kde jednotlivé svazové pobočky vystavovaly díla svých umělců. U oficiálních výstav všechno podléhalo tvrdé cenzuře a pamětník si od krajského cenzora místo povolení vystavovat vysloužil předvolání do jeho kanceláře na krajském komunistickém výboru.

Svým vzhledem pobuřoval už milicionáře na vrátnici, nicméně dostal se až do kanceláře krajského cenzora, od kterého si vyslechl tvrdou kritiku svých děl. „Soudruhu, proč mi tohle děláš? Co to je? Co tomuhle řekne pracující třída? To je hrůza! Netahej mně to do Východočeského kraje. Jdi si s tím někam jinam, třeba do Prahy,“ vytkl mu cenzor. Pamětník mu na to odpověděl, že tam už to bylo, čímž přetekl pohár cenzorovy trpělivosti. Miloš Petera dostal zákaz se výstavy účastnit a jeho šance na přijetí do Svazu českých výtvarných umělců se ještě zmenšily.

Smutek z normalizace rozvířilo narození syna

Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 skončilo uvolněné období, kdy dostávali moderní umělci více příležitostí. Všudypřítomné tanky a cizinci se samopaly budili velký respekt. Vcelku rychle potlačili všechny náznaky odporu a umístili hlídky na strategických místech. Ve Dvoře Králové se jednalo o polské vojáky, kteří byli špatně informovaní a netušili, odkud by mohlo přijít nebezpečí.

Došlo tak k nedorozumění, když manželé Peterovi jednoho večera opouštěli v davu dalších diváků městské kino. Dav proudící z kina před polskou hlídku na chvíli vyvolal mezi vojáky zmatek. Domnívali se, že dav lidí míjejících stanoviště s tankem se chystá k útoku, a spustili výstražnou střelbu do vzduchu. Střelba vyvolala mezi lidmi paniku a všichni se dali na útěk.

Miloš a Marcela Peterovi se pokoušeli uniknout úzkými uličkami, kam by nevjel tank a cizí vojáci je dobře neznali. „Moje slečna Marcela utíkala taky, ovšem dostal se jí podpatek mezi kostky a bota se jí vyzula. Dav běžel dál, ale ona se vracela. Já jsem říkal: ‚Proboha, nevracej se pro tu botu, je to nebezpečné!‘ Ale nemohl jsem ji zastavit, vrátila se pro botu zpátky,“ popisoval pamětník okamžiky strachu.

Zklamání, které invaze vyvolala, Miloš Petera ventiloval s kolegou Miroslavem Šecem skrze psaní nápisů odsuzujících okupaci na domy po Dvoře Králové. Navíc s kolegy organizovali v podniku stávku. Brzy se jim to stalo osudným. Během následných prověrek zjistili, že je při psaní protiokupačních nápisů natáčeli agenti Státní bezpečnosti. Pamětník tak dostal výpověď a o práci přišla i jeho žena Marcela.

V listopadu roku 1970 se Miloši Peterovi podařilo najít si práci v královéhradeckém Adalbertinu. Jeho pracovní náplň však spočívala hlavně v tvorbě cedulí a praporů s prorežimními hesly, srpy a kladivy. V květnu 1971 se manželům Peterovým narodil syn Jáchym. Pamětník tak měl zodpovědnost za obživu rodiny. V roce 1972  zariskoval a začal se živit jako umělec na volné noze. V Teplicích nad Metují a Náchodě se mu podařilo sjednat dlouhodobou spolupráci se státními statky.

Navzdory dohledu StB prorazil na Západě

V polovině sedmdesátých let si pamětník dělal autoškolu u rodinného kamaráda Vladimíra Šnajdra, jehož otec sloužil s tatínkem Václavem u četnictva. Z Vladimíra Šnajdra se ale vyklubal spolupracovník StB a zřejmě nedopatřením přivedl Miloše Peteru do tajné kanceláře Státní bezpečnosti v Trutnově. Tam ho oslovil muž v uniformě, že Státní bezpečnost hledá lidi s vizuální pamětí a výtvarný umělec by se jí hodil. On ale spolupráci odmítl, čímž si zajistil mnohaletý dohled StB.

S přijetím mezi skutečné umělce-profesionály Miloši Peterovi pomohl František Herda, který se znal s doktorem Josefem Konečným, v Praze. Ten pracoval na vysoké pozici v Českém fondu výtvarných umění. František Herda dohodl setkání a soukromé žirování, tedy určité posouzení konkrétních děl, u sebe v bytě na sídlišti v Kobylisích. Pamětník trnul hrůzou, jelikož předložená díla opět neodpovídala svazovým požadavkům, ale vyslechl si kladný verdikt. „Ono to naprosto neodpovídá současným požadavkům a trendu současné společnosti. Ale ty jsi mladý, perspektivní a my musíme těmto lidem dát příležitost. Takže já tě zítra doporučím,“ dozvěděl se překvapený pamětník.

Miloš Petera tak vstoupil oficiálně mezi umělce, ovšem krajská pobočka Svazu českých výtvarných umělců si nadále hledala příležitosti, jak mu zabránit ve vystavování ve východních Čechách. Satisfakcí mu byl úspěch, který díky spolupráci s ART Centrem Praha přicházel ze zahraničí. Jeho obrazy koupila galerie v Curychu, vystavoval ve Finsku, Maďarsku i NDR. Pamětník inkasoval bony a jeho rodina se živila i šatila v tuzexu. Marcela sehnala místo ve Výzkumném ústavu textilního zušlechťování ve Dvoře Králové. Rodina žila opět důstojně a měla dostatek peněz, alespoň na poměry v Československu. 

Ve stáří se dočkal uznání

Ve Svazu českých výtvarných umělců měl Miloš Petera nejnižší úroveň členství a musel si ho nechat opakovaně schvalovat. Pro další z mnoha souhlasů s členstvím vyrazil do Prahy v listopadu 1989. A místo rutinní návštěvy ústředního výboru svazu se ocitl na Václavském náměstí. „Byl jsem ve třísettisícovém davu, který cinkal klíči a volal: ‚Bylo toho dost!‘ Úžasná atmosféra, úplně mrazilo v zádech, taková spontánnost,“ vzpomínal pamětník na revoluční dny. 

S pádem režimu a transformací státních institucí se Svaz českých výtvarných umělců transformoval do Unie výtvarných umělců a Miloš Petera se stal na třináct let jejím členem. V roce 1991 se některá jeho díla objevila na výstavách v Hannoveru a Brémách. V následujícím roce se prvně vypravil na svou výstavu do zahraničí, konkrétně do Švédska. Ve stejném roce musel v důsledku restitučních vyrovnání opustit svůj dlouholetý ateliér ve Dvoře Králové.  

Miloše Peteru oslovila kvůli spolupráci v roce 1996 společnost Telecom. Tehdejší přední operátor se rozhodl shromáždit sbírku umění a prostřednictvím svého výtvarného experta Josefa Horáka kontaktoval vybrané umělce. Josef Horák si takto domluvil u pamětníka návštěvu a rovnou odkoupil čtyři jeho střední plátna. Následovalo slavnostní odhalení a pak každoroční adventní setkání jedenadevadesáti umělců. 

V roce 2006 se Miloši Peterovi dostalo pocty v podobě slavnostního ceremoniálu Pocta umělci za celoživotní dílo v sídle Parlamentu České republiky a v roce 2010 obdržel za své dílo medaili švýcarského nakladatelství Hüebners Verlag. V roce 2012 se dočkal uznání od svého domovského města, když převzal ocenění Dvora Králové nad Labem za celoživotní dílo v oblasti výtvarné činnosti, a také se stal Osobností roku.

I v dalších letech vystavoval ve městech Východních Čech, v zahraničí ve Frankfurtu nad Mohanem, Curychu, Helsinkách, Hannoveru, Brémách, Budapešti, Varšavě, Halmstadu, Lausanne a Kladsku. I v pokročilém věku se udržoval ve výborné formě díky hraní tenisu a se sportem musel přestat až kvůli problémům s ramenem v době koronavirové pandemie. V roce 2022 Miloš Petera žil a maloval ve Dvoře Králové nad Labem.