Jaromír Petlach

„Rozoráváme meze, to byla velká ‚hurá, sláva‘. Začaly fungovat Slušovice. To bylo výstavní družstvo, kde byl ten předseda tady na to a kde dostali veškerý podmínky teda pro to, veškerou podporu tady pro to. A chtěli, aby to bylo všude, ať už jsou podmínky, nebo nejsou podmínky. Všude aby byla družstva. Aby to bylo jednotný. No tak chodili zvlášť. Protože místní funkcionáři neměli na to ty vědomosti, jak někoho přesvědčovat. To měli takový zvláštní jako komisaře. Chodili sem z Brna. Ti byli vyškoleni. Navštěvovali jednotlivé ty zemědělce tady, kde si je dali svolat, tady jsme seděli u toho. A tady nás přesvědčovali, jak to bude všecko. Když budete sami, budete mít velký dodávky. Bude se vám to těžko dělat. Dívejte se, tam Slušovice, družstvo, budete všechno společně, budete se mít výborně. Stroje budou dělat tady a bude to všechno výborný tady. Jenomže ono to nebylo tak jednoduchý. Každý tady měl kousek toho svýho pola a byl skutečně zvyklý hospodařit tady na tom. A teď vás přesvědčovali, abychom to dali dohromady. No tak dáme dohromady. Trvalo to rok, nevím, jestli to byl sedmapadesátý, nebo osmapadesátý rok. Ale přece jenom potom ty sedláky začali… byl prostě takový nátlak. Prostě to bylo… každej už se strachem prostě tady na to... vyhrožovali. A všelijaký ty možný možnosti. No a ti lidi přeci jenom starší už tady taky začali váhat, začali být nejistí, začali tady toto. A teď ti první, co tam byli, ti družstevníci, ti prakticky neměli nic, ale přihlásili se jako do družstva, jakože budou družstevníci a že už budou tady taky a že už budou dělat u tohoto (pozn. aut.: v družstvu). A teď ti sedláci čekali jeden na druhýho, kdo to podepíše. Vždycky donesli tady toto podepsat… tady, že založíte družstvo. A tak začali tady taky, otec taky… jsme tady seděli a váhal tady na to, bylo to skutečně tedy na to… Potom už to začalo, někdo… kde ty tlaky byly velký skutečně, potom toho, ale nepamatuju si přesně, i vzali a odvezli do Brna, nevím, jestli to byl… nebo kdo to byl… to byly teda skutečně, tam už o něco šlo, to nebylo jednoduchý. Jeden po druhým, obyčejně, i když s těžkým srdcem… vidím otce, jak se mu ruka třepala a… ‚podepsat družstvu!‘… to je, jak kdyby podepsal rozsudek smrti.“

„Asi tak koncem září přišla velká pohroma, byla mobilizace (pozn. aut.: 23. září 1938). Mobilizace všech mužů do čtyřiceti let. Tehdy byly normálně jako odvody, jako ještě donedávna. A každý se... byla o něm evidence. Otec byl taky voják, měl vojenskou knížku. A tehdy ta mobilizace, myslím generál Syrový tehdy to vyhlásil, to bylo vyhlášeno, mně se zdá večer. A bylo to vyhlášený, každý ten voják nebo ten záložní voják do čtyřiceti let. A otcovi bylo… protože on se narodil 1900, tak mu bylo těch třicet osm let, tak musel taky narukovat. My jsme měli doma koně. Sestra měla tři roky, ona byla o devět let mladší jak já. A matka zůstala sama. Tak mně nezbylo nic jiného, obec mně dala potvrzení, že otec musel narukovat a já že budu uvolněný ze školy. Tak jsem zůstal ze školy doma a normálně jsme ještě seli. No a jak práce při zemědělství. Matka měla tam dobytek. Bylo toho až nad hlavu. Naštěstí. No naštěstí a naneštěstí to netrvalo tak dlouho. Protože ty politický události šly tak daleko, tady ty dohody vůdce a tady s těma… s Francií a s Anglií, to šlo tak rychle, že se domluvili, že jim postoupíme to pohraničí. No a že už prostě to směřovalo k tomu. Takže to bylo už dopředu domluvený. Nedalo se nic dělat. My ještě v té škole jsme si ještě… protože to byla taková bouřlivá doba tady a každý byl… každý měl snahu nějak se toho zúčastnit a nějak bojovat proti těm Němcům a tady toto, nedáme se! Tak byly takový nášivky: NEDÁME SE! A budeme nějak bojovat. My jsme v té třídě udělali takový výbor a starostu jsme tam zvolili, že jako budeme něco podnikat, nějak v podzemí, nějaké ty… A jako mladí kluci patnáct, čtrnáct, patnáct let, tak to bylo zlý, tak učitelé nás mírnili tady v tomto, protože viděli, jak to spěje, kam to… že veškerý tady ty naše snahy pomoct, bojovat proti tomu, že jsou marný. Protože to nebyla šance vůbec něco jako… i když to odhodlání tehdy bylo v celém tom národě, že tehdy… tehdy skutečně byli všichni odhodlaní dát to poslední, aby se nějak to ubránilo, ta republika…“

„No a ty koně, protože už byli nadbytečný. A byli ustájení, každý je měl doma. Bylo potřeba krmení na to, bylo potřeba na to obsluhu, a tady to se muselo všechno platit. Takže se ten počet omezoval. No protože otec už byl poměrně… byli tam mladší. Tak se tady nechaly jenom nějaké ty páry. Tak se usneslo představenstvo, že jako naše koně půjdou pryč. Měli jsme dva. Tak jak co pryč? To není jenom – někdo přijde a naložil… Otec, bylo domluvený s jatkama, otec jedno ráno se vypravil, vzal, nakšíroval koně, my jsme se s nimi rozloučili a otec je vzal… a šel pěšky do Brna. S oběma koni došel na jatka, tam je jako předal tady na to, no, a vrátil se potom domů. No, bylo nám smutno po nich, přirozeně, to byla součást naší rodiny. A tak to nakonec dopadlo, nedalo se nic dělat, to byla daň kolektivizaci.“