Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Vojtěch Petr (* 1948)

• narozen 11. května 1948 v Praze

• v 60. letech absolvoval gymnázium v Evropské (tehdy Žukovově) ulici

• v letech 1966 až 1969 studoval Strojní fakultu ČVUT (přerušeno)

• roku 1969 se účastnil oslav vítězství československých hokejistů nad Ruskem

• vojnu odsloužil na vojenském letišti ve Kbelích

• pět let pracoval v Ústavu fyziky pevných látek v Cukrovarnické

• po revoluci vyučoval slévárenství na ČVUT

Šakalí léta

Vojtěch Petr se narodil na pražském ostrově Štvanice 11. května 1948 jako „pravý Pražák křtěný Vltavou“. Do svých pěti let bydlel spolu s rodiči a starším bratrem v pražském Podolí, poté se přestěhovali do Dejvic. Matka nejprve vedla školu pro hospodyně, pak byla s dětmi v domácnosti a ve Vojtěchových sedmi letech začala pracovat jako účetní. Otec byl učitelem na základní škole, gymnáziu a později se stal docentem pedagogické fakulty na katedře hudební výchovy. S rodiči měl vždy hezký vztah, i když otec měl o jeho směřování trochu jiné představy než on sám. „Měl jsem tátovi za zlé, že mě ukecal, abych šel na gympl. Chtěl jsem jít na průmyslovku,“ vzpomíná. Vojtěch nebyl na rozdíl od svého bratra studijní typ, čemuž odpovídaly i jeho výsledky na základní škole a poté gymnáziu v Evropské (tehdy Žukovově) ulici, kde vyučoval i jeho otec. „Měli jsme tam takovou trochu protekci,“ říká pamětník s humorem. I když ho učení zrovna nebavilo, na školní léta vzpomíná velmi rád, především díky kamarádům. Ve stejném domě jako on bydleli čtyři kluci, kteří všichni navštěvovali stejnou základní školu. Skamarádili se a Vojtěch s nimi udržuje dodnes kontakt. „Míťa Lapin emigroval v roce 1968, protože to byl Rus a měl strach, že Rusáci po nich půjdou, takže utekli. Teď je v Kanadě,“ zmiňuje životní příběh jednoho z nich. Také na gymnáziu měl dobrou partu přátel a vzpomíná na známé osobnosti, jako byl například Oldřich Vízner, který chodil na stejnou školu. „Zkrátka šakalí léta, to já jsem tady prožíval.“

Už jako malý se začal věnovat sportu. Chodil do Sokola a ve svých patnácti letech začal jezdit na vodu, kanoistice se dokonce nějakou dobu věnoval i závodně. „Celý život, dovolené, to byla voda, voda, voda… Děti potom začaly na vodu jezdit s námi.“

Když brali dědovi koně

Prázdniny trávili chlapci Petrovi často na venkově u prarodičů. Rodina z maminčiny strany vlastnila hospodářství v Libuni, o které však po roce 1948 přišla z důvodu znárodnění. „Děda Kavan z máminy strany, když vstupoval do družstva, těžko se s tím vším loučil. Odvedli mu krávy. Nejhorší bylo, když mu brali koně. Kůň byl vždycky člen rodiny. Když mu odváděli koně do té stáje JZD, tak to obrečel.“ Děda s babičkou pak byli oba zaměstnaní v místním jednotném zemědělském družstvu (JZD). Také rodiče Vojtěchova tatínka pocházeli z venkova. Dědeček vlastnil statek v Újezdě, který byl ale také po nástupu komunismu znárodněn. Tátu nechali pracovat, protože byl učitel, ale jeho starší bratr musel místo původně plánovaného převzetí statku nastoupit do fabriky. Po roce 1989 se statek s přilehlými pozemky rodině vrátil, ale protože nikdo z rodiny neměl čas se o statek starat, rozhodli se ho přednostně prodat nájemci, který na statku několik let hospodařil a pomohl rodině s restitucí.  

Vojáci se nás ptali, kde jsou

V roce 1966 Vojtěch úspěšně odmaturoval a začal studovat na Strojní fakultě ČVUT. „Začali jsme si užívat uvolnění, nádhera,“ vzpomíná. Jako člen Socialistického svazu mládeže založil spolu s kamarády rallye klub v Praze 6, kde měli vinárnu, v níž se s přáteli scházeli. Čím více si užíval studentský život, tím méně ho bavilo studium samotné. „Přestal jsem se věnovat studování a skončilo to tak, že jsem vejšku pověsil na hřebíček ve třeťáku.“

Na invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 21. srpna 1968 si pamatuje přesně, protože se zrovna vracel s rodinou z dovolené v NDR přes Lužické Srbsko. „Srbové říkali: ‚Tam vaša grenca, tam samý ruský voják.‘ A my jsme furt nevěděli, co nám chtějí říct. A oni tam byli přichystaní, že k nám vtrhnou.“ Dvacátého srpna dorazili domů, vybalili věci – a v noci už slyšeli hukot letadel. „Někdy ve tři hodiny v noci nám telefonoval můj brácha, který bydlel v tý době už na Suchdole, ženatej, a říkal: ‚Obsazují nás Rusáci. Slyšíte to? Hrůza.‘“

Ráno už byli vojáci všude. „Po Žukovově ulici jezdily tanky, obrněné transportéry, koukali jsme na to z okna. Stály všude, i na Kulaťáku.“ Ačkoliv pamětník s invazí nesouhlasil, vůči vojákům zlost necítil. „Snažili jsme se s těmi vojáky mluvit. Věděli jsme, že v tom jsou nevinně, že v tom jsou jiní páni, kteří to udělali. Ti vojáci, těch nám bylo i líto. Oni se nás ptali, kde to jsou, kam je poslali, co tady vlastně dělají.“

Srpnová invaze byla pro něj šok. „Do té doby jsme na Rusy pohlíželi jako na osvoboditele, kteří nás na konci války osvobodili a byli to naši největší kamarádi. Byl to šok. Jak nám tohle mohli udělat?“ Podle něj Češi po srpnu 1968 zásadně přehodnotili vztah k dnešnímu Rusku. „Je to velmoc, která si nebere žádné servítky a zabere toho, koho si zamane.“ 

Jako student pomáhal tisknout letáky, dával je vojákům a dělal si z nich spolu s kamarády legraci. „Prožívali jsme to jako mladí lidé, chvíli jsme si dělali legraci, chvíli z toho bylo smutno.“ Vzpomíná také na rok 1969, kdy českoslovenští hokejisté porazili sovětský tým. Tehdy dojel s kamarády na Václavské náměstí, kde byly tzv. Štrougalovy sady. „Dřív tam lidi chodili protestovat proti Rusákům, tak aby se tam nemohli shromažďovat, tak tam vysázeli nějaké túje nebo co. My jsme tomu říkali Štrougalovy sady, protože to vymyslel Štrougal.“ Túje vytrhali, mávali tam, skandovali a po chvíli se přesunuli po Václavském náměstí dolů k Aeroflotu. „Tam byla hromada dlažebních kostek, tak ty kostky lítaly do výlohy Aeroflotu. Tak jsme vymlátili Aeroflot.“

Vojnu jsem měl parádní 

Po půl roce, kdy Vojtěch předčasně ukončil své studium a pracoval jako automechanik, dostal povolávací rozkaz na vojnu. Tatínek kamaráda, který byl voják, mu zajistil umístění na vojenském letišti ve Kbelích, kde dělal leteckého mechanika. „Vojnu jsem měl parádní, měl jsem to blízko domů, takže pohodička.“ Na vojně si získal i díky svému vyššímu věku respekt, dělal zástupce velitele čety a pracoval u vrtulníků. „I jsme se svezli, lítali jsme každou chvíli.“

Po dvou letech vojny se už do autodružstva nevrátil a nastoupil do Ústavu fyziky pevných látek v Cukrovarnické, kde pět let pracoval v laboratoři v oblasti technologií kovu. Jeho šéf ho motivoval k dalšímu studiu, a tak začal dálkově studovat Báňskou univerzitu v Ostravě. V ústavu se seznámil se Zdeňkou Ryskovou, kterou si vzal v roce 1976 za ženu. Protože však potřeboval pro rodinu zajistit bydlení, rozhodl se změnit práci. Ve slévárnách ČKD mu totiž nabídli byt, pokud k nim nastoupí. Studia po změně práce nezanechal, jen změnil obor a nakonec promoval jako technolog-slévač. Ve slévárně pracoval až do roku 1991 a zastával různé vedoucí funkce. V roce 1978 se jim narodil syn Václav a o dva roky později dcera Alena. 

Užíval jsem si před rokem 1989 i po něm

I přes život v totalitním režimu se mu podle jeho slov dařilo dobře. „Dostal jsem byt, měl jsem dobré peníze.“ Změny, které přinesla sametová revoluce v listopadu roku 1989, ale pamětník přivítal. „Po roce 1989 jsme si užívali. Byl jsem rád, že to padlo, ale socialismus jsem osobně prožíval celkem v klidu.“ 

Na sametovou revoluci vzpomíná jako na období plné euforie. „Manifestovali jsme, blbli jsme, bylo to velké nadšení.“ Protože ale měli dvě malé děti, manifestací se tak často neúčastnil. „Manželka to prožívala daleko víc než já – já jsem často hlídal děti a ona chodila na ty manifestace – ta musela být u všeho; ještě se dvěma kamarádkama.“ Litoval jen jedné věci: „Že se nám tohle nepovedlo v tom roce 1968. To bychom dneska byli asi úplně někde jinde.“

Revoluční rok 1989 přinesl velké změny, mimo jiné v možnostech cestovat do zahraničí. „Když jsem chtěl jet na svatební cestu do Jugoslávie v roce 1976, tak jsem musel ve fabrice požádat komunistický výbor, aby mi to schválili, pak jsem musel na vojenskou správu, aby mi to povolili. A tohle všechno v tu ránu padlo. Opravdu jsme najednou byli svobodní.“ Přece jen ale čekal, že v politické oblasti bude změna rychlejší a výraznější. „Když se to v tom devětaosmdesátém otočilo, tak jsem si myslel, že ten náš vývoj dopředu bude trochu rychlejší. Pro mě je ta naše politická reprezentace trochu zklamání.“

Od výroby razítek přes tiskařinu až po markýzy

Změna režimu se přímo dotkla i Vojtěchovy práce. V roce 1991 totiž zavřeli slévárnu, kde pracoval. Tehdejšímu premiérovi Václavu Klausovi má za zlé, že dopustil ničení a rozkrádání průmyslu, který zde fungoval od první republiky. „Já jsem to viděl dost zblízka, jak to chodilo. To byla obrovská krádež.“

Vojtěch tak přišel o práci, kterou měl rád. Dostal ale nabídku od svého kamaráda, aby šel do jeho firmy vyrábět razítka. Po pár letech se firma spojila s největším pražským razítkářem Sedinem, kde Vojtěch pracoval jako obchodník. Po několika letech založil Sedin tiskárnu, kterou Vojtěch zařizoval a vedl vlastní tým. „Naučil jsem se tiskařinu.“ Nakonec ale dostal výpověď, protože poradil své kolegyni, jaká má práva při rozvázání pracovního poměru, a to se Sedinovi nelíbilo. „Vždy jsem měl silné sociální cítění.“ Poté pracoval jako obchodník v tiskařských firmách, než naposledy změnil obor a odešel pracovat do kamarádovy firmy, která se specializovala na prodej rolet a markýz. 

Hlavně brát všechno s optimismem 

Nyní je v důchodu, ale stále se věnuje i práci. Vrátil se ke svému oboru a vyučuje slévařinu na ČVUT. Svůj život si stále užívá, především svých sedm vnoučat. „Mám dost kamarádů, bezvadné děti a ty vnuky, takže to zázemí mám fajnový, takže v pohodě.“ I když bere všechno s optimismem, jak zní i jeho motto, i jeho zasáhly nepříjemné osobní události. Bratr, s nímž měl vždy velmi blízký vztah, zemřel v pouhých dvaašedesáti letech. „Myslím, že si naložil moc velkou káru. Já jsem oproti němu lempl a díky tomu tu ještě straším,“ dodává pamětník s ironií. Přišel také o manželku, která těžce nesla odchod dětí z domu, ve svých padesáti letech se zhroutila a od té doby byla v invalidním důchodu. „Bohužel si pak vzala život. Z toho jsem se asi rok vyhrabával, ale jak vidíte, vyhrabal jsem se.“

A co radí mladé generaci? „Všechno brát s optimismem, prát se se životem, být slušný. Mít dost kamarádů, dobrou práci, která mě baví. A samozřejmě rodinu, vybrat si dobrého partnera.“ Zároveň všem přeje, aby se dočkali důchodu a mohli si ho užívat tak jako on. „Co jsem na tomhle světě měl udělat, to jsem udělal. Už mám hotovo. Teď už dělám jenom to, co mě baví a z čeho mám radost. Už nic nemusím.“