Ing. Vojtěch Petr

* 1948

  • „To bylo v 69., když jsme vyhráli hokej nad Rusákama, no tak já jsem jenom vyběhl na ulici jásat, protože lidi vyběhli a vyhráli jsme, porazili jsme Rusáky. No a jel pošťácký auťák a řidič volal: ‚Jedu na Václavák, naskočte si!‘ Tak jsme naskákali na korbu a on s námi jel na Václavák. Tam byly u pomníku Václava pod koněm... byly tzv. Štrougalovy sady. Dřív tam lidi chodili protestovat proti Rusákům, tak aby se tam nemohli shromažďovat, tak tam vysázeli takové nějaké túje nebo co. My jsme tomu říkali ‚Štrougalovy sady‘, protože to vymyslel Štrougal. Tak ty vzaly zasvý, ty jsme vytrhali, mávali jsme tam a skandovali jsme, porazili jsme Rusáky. No a skončilo to tím, že jsme... že jsme došli dolů k Aeroflotu, tam byla hromada dlažebních kostek, tak ty kostky lítaly do výlohy Aeroflotu. Tak jsme vymlátili Aeroflot. Pak tam vyjížděli z tiskáren z Práce s ranním vydáním novin, to tam skončilo na hromadách a zapálilo se to. Takovéhle lumpárny jsme dělali, no.“

  • „My jsme byli celý srpen na tři neděle na dovolené v NDR u moře. A když jsme se vraceli přes Lužické Srbsko, tak nám ti Srbové říkali: ‚Tam vaša grenca, tam samý ruský voják.‘ A my furt nevěděli, co nám chtěj říct. A oni tam byli přichystaní, že k nám vtrhnou. A my jsme 20. tedy přijeli domů, vybalili jsme krámy z auta – a v noci hukot, slyšeli jsme letadla, na Ruzyni obrovský provoz a někdy ve tři v noci nám telefonoval můj brácha, který bydlel v tý době na Suchdole už, ženatej, a říkal: ‚Obsazují nás Rusáci. Slyšíte to? Hrůza.‘“

  • „Tak jednak ta volnost, že si člověk opravdu mohl říkat, co chtěl, dělat, co chtěl. Najednou jsme mohli cestovat, každá dovolená někde u moře, v zimě na hory do Rakouska, do Itálie, to předtím bylo nemožné. Když jsem chtěl jet na svatební cestu do Jugoslávie v 76., tak jsem musel ve fabrice požádat nějaký ten komunistický výbor, aby mi to schválili, pak jsem musel na vojenskou správu, aby mi to povolili. A tohle všechno v tu ránu padlo. Opravdu jsme najednou byli svobodní.“

  • „Máma byla jedináček, měli hospodářství asi sedm hektarů v Libuni a táta byl ze tří dětí a ti měli v Újezdě pod Troskami statek. Ten jim samozřejmě sebrali. Táta tím, že byl učitel, tak se ho to moc netklo, tak ho nechali dělat. Ale brácha jeho starší, který měl statek převzít po dědovi a vést ho dýl, tak s ním zamávali, musel jít do fabriky nějaké strojírenské do Hrádku nad Nisou, tam dělal asi pět nebo šest let. Pak měli nějaký statek, jako bolševici nebo stát, v Bílém Kostele, který krachoval – tak si zas na něj vzpomněli a vytáhli ho z fabriky a dali mu za úkol to tam postavit na nohy. On to tam teda postavil na nohy, s těma lidma se tam dal dohromady, zavedl tam pastevectví. Ale takhle s ním cvičili, čili ten to odnášel hodně. Ale já si třeba pamatuju, když děda Kavan z máminy strany... když vstupoval do družstva, tak samozřejmě se s tím vším těžko loučil. Odvedli mu krávy. Nejhorší bylo, když mu brali koně. Kůň byl vždycky člen rodiny, vždycky. Když odváděl koně do té JZD stáje, tak to obrečel.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha 6, 26.01.2021

    (audio)
    délka: 56:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Život si pořád užívám

Vojtěch Petr se synem
Vojtěch Petr se synem
zdroj: Archiv Vojtěcha Petra

Vojtěch Petr se narodil 11. května 1948 v Praze. V roce 1966 složil úspěšně maturitní zkoušku na gymnáziu v Evropské (tehdy Žukovově) ulici a začal studovat na Strojní fakultě ČVUT, studia však po třech letech zanechal. Po vojně, kterou absolvoval na vojenském letišti ve Kbelích, nastoupil do Ústavu fyziky pevných látek, kde pracoval pět let v laboratoři se zaměřením na technologie kovu. Tam také potkal svoji budoucí manželku Zdeňku Ryskovou, svatba se konala v roce 1976, společně vychovali syna Václava a dceru Alenu. Během práce začal studovat dálkově Báňskou univerzitu v Ostravě, na níž úspěšně dokončil obor slévač-technolog. Poté nastoupil do sléváren ČKD, kde zůstal až do roku 1991, kdy slévárnu zavřeli a Vojtěch začal pracovat ve firmě na výrobu razítek. Následně působil jako obchodník v různých tiskárenských firmách a nakonec ve dvou firmách zaměřených na prodej rolet a markýz. V roce 2021 žil v Praze a vyučoval slévárenství na ČVUT.