Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Peter Petras (* 1946)

• narozen v Kežmarku 16. srpna 1946 jako druhý nejmladší ze sedmi dětí

• synovec Pavla Čarnogurského, poslance Snemu Slovenskej republiky neboli nejvyššího zákonodárného sboru Slovenského štátu

• bratranec Jána Čarnogurského, disidenta, zakladatele politické strany KDH (Kresťanskodemokratické hnutie), někdejšího předsedy vlády a ministra spravedlnosti Slovenskej republiky

• vzpomíná na pocit bezmoci a hanby, když jako voják na povinné vojenské službě nesměl bojovat proti okupantům v srpnu 1968

• vzpomíná na protiokupační demonstrace v Praze v roce 1968 i v březnu 1969 (po vítězství ČSSR nad SSSR v mistrovství světa v hokeji)

• absolvoval střední pedagogickou školu v Levoči, působil jako vychovatel na internátu

• absolvoval filozofickou fakultu v Prešově, kde roku 1986 získal doktorát

• od roku 1987 nosič ve Vysokých Tatrách

• spoluorganizátor celostátní generální stávky 27. 11. 1989 za Kežmarok a okolí

• během generální stávky moderoval diskuse na náměstí v Kežmarku

• účastnil se schůzí VPN (Veřejnost proti násilí) v Bratislavě, pomáhal organizovat předání moci v Kežmarku

• od roku 1997 spravuje Rainerovu chatu, nejstarší horskou chatu ve Vysokých Tatrách, kterou na vlastní náklady opravil

• je autorem vzpomínkové knihy Tak už ma zbite, súdruh učiteľ! a Na chodníku chodník

„Když jsem se vrátil z vojny v osmašedesátém do civilu, máma mi říká: ‚Peter, však běž, všichni teď odchází. Běž i ty za hranice, běž do Kanady.‘ A já jsem tehdy řekl mámě: ‚Ale mami, já chci mít Kanadu tady,‘“ vzpomíná Peter Petras na týdny bezprostředně po okupaci v srpnu 1968. Kanada však na Slovensko nepřišla ani po invazi v srpnu 1968, ani po sametové revoluci v roce 1989, ani po rozdělení Československa a vzniku samostatného Slovenského státu roku 1993. Kdo je vlastně nepřítel?

Zelené kalhoty, tvídové sako, červená kravata a rudý vepří ksicht

Peter Petras se narodil 16. srpna 1948 v Kežmarku jakožto druhý nejmladší ze sedmi dětí. Oba jeho rodiče pocházeli ze Zamaguří, odlehlé horské oblasti na současné slovensko-polské hranici. Jeho matka Žofia, rozená Čarnogurská, byla sestrou Pavla Čarnogurského, poslance Snemu Slovenskej republiky za Hlinkovu slovenskú ľudovú stranu (HSĽS) v časech pronacistického Slovenského státu (1939–1945). Jeho otec Jakub Petras, narozený roku 1908, byl podnikatel – nejdříve majitel a spolu se svojí ženou provozovatel hospody a posléze velkoobchodník s vínem. Po dobu osmi let, do komunistického puče v únoru 1948, byl monopolním dodavatelem mešního vína pro Spišskou kapitolu.

„Živnost mu vzali a zavřeli ho, neboť ho někdo udal, že spolupracoval s banderovci. Od osmačtyřicátého ho drželi ve vyšetřovací vazbě. Když se vrátil v dvaapadesátém roce, vyprávěl neskutečné věci o výsleších. Dolámali mu žebra, zlomili mu čelist, ohluchl na jedno ucho,“ vzpomíná Peter Petras na věznění svého otce. Uvádí, že protože se k ničemu nepřiznal, odsouzen nebyl. Odsouzeni však byli všichni tři bratři jeho matky, včetně Pavla Čarnogurského, a sice za rozvracení republiky.

Během otcova věznění prováděla ŠtB přibližně každého půl roku domovní prohlídky. „Tohle jsem jednoduše nedokázal pochopit – že někdo může přijít do cizího domu a vyhazovat věci ze zásuvek, ze skříní, veškeré prádlo, hrabat se v tom, zda tam něco nenajde. Dodnes si pamatuju, jak vypadali – ten estébák měl na sobě zelené kalhoty, tvídové sako, červenou kravatu a rudý, vepří ksicht. Myslím, že jsem si to zapamatoval proto, že máma tolik plakala.“

Ani po otcově propuštění se rodině nevedlo o moc lépe – otec dostal umístěnku do železných dolů v Rudňanech. Prohlídky ŠtB pokračovaly. Čtyři roky v komunistických lágrech a práce v prostředí plném křemičitého prachu mu dle Petra Petrase natolik poškodily zdraví, že v roce 1963 zemřel.

„Vyrůstal jsem ve velmi bídných poměrech. Oblečení se dědilo z jednoho bratra na druhého, někdy jsme i hladověli. Když byl otec zavřený, neměli jsme žádný příjem, a když pak pracoval v dole, stačilo to na udržování toho nejskromnějšího života,“ uzavírá své vzpomínky na dětství. Radost mu dělal jen pobyt venku, s přáteli v přírodě.

Zklamaní občané Československa

V roce 1966 dostal povolávací rozkaz na povinnou vojenskou službu, nastoupit měl do Benešova u Prahy. Pobyt na vojně však nehodnotí špatně, dle jeho slov ho postavila do latě. Jako zdatný sportovec měl dobré výsledky, byl považován za vzorného vojáka, získal i nějaká vyznamenání. Odměnou mu byly delší vycházky i vyšší žold. „To, že jsem byl dobrý voják, nemělo s politikou nic společného,“ říká Peter Petras.

Na vojně zažil i okupaci vojsk Varšavské smlouvy. „Nastala panika. Kdo je vlastně nepřítel? Co budeme dělat? Máme bojovat proti Rusům? Nebo přijedou Němci a budeme bojovat s nimi? Co se bude dít?“ vzpomíná na osmašedesátý srpen. „Neměli jsme žádné pořádné informace, až později jsme se dověděli o šíři té okupace. Ale i to nás utvrdilo v tom, že jsme měli bojovat. Měli jsme udělat všechno pro to, abychom nezůstali zbabělci. Zklamali jsme občany Československa, protože jsme se nepostavili na jejich obranu. Co jsme to za vojáky? Měli jsme pocit, že jsme zradili ty, kteří od nás očekávali, že se za ně postavíme,“ uzavírá Peter Petras vzpomínky na vojnu.

Ušlapaní lidé

Když ho pár měsíců po okupaci propustili z vojny, přesunul se do Prahy, kde pracoval na Přidružené výrobě jako dělník. Jakožto externista, kdybychom použili současného výrazu, to byla práce pro něj finančně velmi lukrativní. 7. listopadu 1968, v den výročí Říjnové revoluce, viděl na Václavském náměstí shromážděný hlouček lidí. Jak se tento hlouček sunul po náměstí dolů, mohutněl v dav. Z davu se stala demonstrace proti srpnové okupaci.

„Tehdy se ve mně probudilo uvědomění, že mého otce tento režim zlikvidoval,“ vzpomíná Peter Petras. K protestu se přidal, až se ocitl vepředu. „Na počest Říjnové revoluce visely všude sovětské vlajky. Jednu z nich se lidé snažili strhnout, pak zapálit. Někdo ji shodil, lidé ji začali trhat. V ulici Na Příkopě už stál kordon policajtů a za nimi lidové milice. Ten kordon se rozdělil na dvě strany a začali nás bít. Milicionáři mlátili hlava nehlava. Přijel zelený anton, vozili další a další policajty, přijelo i auto s vodním dělem. Volali: ‚Rozejděte se!‘ Lidé zas volali: ‚Svině!‘ a házeli po nich kameny, převraceli telefonní budky,“ vzpomíná Peter Petras na jednu z protiokupačních demonstrací, jichž se zúčastnil. Při té další, k příležitosti vítězství ČSSR nad SSSR v zápase v ledním hokeji na Mistrovství světa 1969 zas viděl, jak lidé vypálili kancelář Aeroflotu. „Lidé přicházeli ze všech směrů. Tehdy neměli policajti šanci, lidé by je ušlapali.“

Vypořádaný člověk

O pár měsíců později seděl Peter Petras jednoho odpoledne ve výkopu a pročítal si Rudé právo. A hle – jeho bratr Milan byl k výročí Dne vítězství 9. máje vyznamenán řádem Klementa Gottwalda za výjimečné objevy v oblasti teoretické fyziky. „Byla to pro mě motivace odejít z Přidružené výroby a najít si řádné zaměstnání, přestože můj první plat u Přidružené výroby činil deset tisíc, kdežto jako vychovatel v internátu jsem pak dostával plat 900 Kčs,“ popisuje dilema Peter Petras.

Stejnou zásluhu na této změně měla dle jeho slov i manželka Zita, o které opakovaně mluví jako o osobě, jež měla na jeho život ten nejlepší vliv. „Pociťoval jsem zodpovědnost nejen za sebe, ale i za svoji rodinu. Chtěl jsem získat nějaké postavení kvůli nim, aby byli spokojeni a měli se dobře,“ vysvětluje. V roce 1970 uzavřeli se Zitou veřejný civilní sňatek, o pár dnů později potají i sňatek církevní. „Tehdy směl v pedagogických službách pracovat pouze člověk, který byl s náboženskou otázkou ‚vypořádaný‘. Stejně tak děti jsme nekřtili v Kežmarku, ale ve Spišském Štvrtku. Kdyby se to lidé dověděli, Zita by přišla o práci učitelky a já možná taky,“ vysvětluje Peter Petras.

Jako poslední otřes tohoto období zmiňuje nechvalně známé prověrky, které měly za cíl odhalit osoby kritické ke slavné bratrské pomoci ze srpna 1968 a připravit je o zaměstnání. Téměř jak u výslechu vedeném plejádou komunistů z dělnické třídy odpovídal na otázky o srpnu 1968 a jeho postoji k invazi, o původu svých rodičů i o znalosti Leninových spisů. „Takoví lidé že nám budou vládnout?“ ptal se. 

Zbytek sedmdesátých a většinu osmdesátých let popisuje jako období spíše klidné, ba i úspěšné. Se Zitou měli dvě děti, věnoval se své rodině a práci. Působil jako vychovatel na internátu, vedl a trénoval sportovní oddíly, organizoval různá sportovní utkání. Trávil čas v horách, věnoval se i lezení. V osmdesátých letech začal nosit – dopoledne učil, odpoledne vynášel na Téryho chatu.

Vaše služba vlasti se skončila: Běžte pryč

Nadcházející změny o sobě dle Petra Petrase dávaly tušit už před listopadem 1989. Stejně „jako všichni“ poslouchal Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. Vedl rozhovory jak se strýcem Pavlem Čarnogurským, který byl dle jeho vzpomínek členem tajné církve, se svým bratrancem Jánem Čarnogurským, disidentem a advokátem, jenž často zastupoval lidi pronásledované režimem z náboženských nebo politických důvodů, tak se svým bratrem Milanem, vysokoškolským učitelem. Shodli se: režim to má spočítané.  

„Když se začalo v rozhlase mluvit o tom, že se studenti, nejdříve 16. 11. v Bratislavě a pak 17. 11. v Praze, postavili režimu, že vznikla VPN (Veřejnost proti násilí), začali jsme i my něco organizovat – v Kežmarku dělali revoluci učitelé. Vylepoval jsem po Kežmarku plakáty ‚Podporujeme studenty a umělce v Bratislavě / Praze‘, ‚Ať žije Havel‘,“ vzpomíná Peter Petras na sametovou revoluci. Chodil po školách a podnicích a vybízel k účasti na celonárodní generální stávce plánované na 27. 11. 1989. Podílel se na organizaci setkání na kežmarském náměstí, kde se pak ujal úvodního slova a moderoval diskuse.

Komunismus i kapitalismus selhaly na lidech

„Vyslali mě do Bratislavy do centra VPN, abych zjistil, jak postupovat, aby to bylo podle zákona. ‚Svolejte městské zastupitelstvo, získejte většinu, ta většina navrhne odvolat primátora a dosadí svého, ten provede změny.‘ Základním motivem bylo přivést společnost k novým volbám,“ vzpomíná na proces přechodu k demokracii Peter Petras. V Kežmarku vznikla odnož KDH (Křesťanské demokratické hnutí), jehož zakladatelem byl bratranec Ján Čarnogurský. Peter Petras se však k této straně nepřidal, neboť dle něj církev a náboženství do politiky nepatří.

„Když KDH začalo v městském zastupitelství získávat většinu, stala se z toho taková spartakiáda,“ vzpomíná. V dubnu 1991 se ještě zúčastnil zakládajícího sněmu HZDS (Hnutie za demokratické Slovensko, jehož zakladatelem a předsedou byl populistický politik mafiánského ražení Vladimír Mečiar) v Martine. „Zjistil jsem, že Mečiar je snad ještě horší než ti, jichž jsme se zbavili (ze strany KDH). Porozdával svým. Obhajoval to tím, že potřebuje vytvořit buržoazii, která pak už bude vést společnost a spravovat podniky tak, aby z toho měla prospěch celá krajina. Ale stal se pravý opak,“ vzpomíná na své dojmy z prvního setkání s Mečiarem Peter Petras.

„Když po rozpadu VPN nastoupila ta politická garnitura – začalo se prosazovat HZDS, byl jsem velmi zklamaný, jakým směrem se věci ubírají. Že ta diktatura zůstala, jen se změnili lidé, kteří ji prosazují. Všechno je v lidech. Jak se lidé chovají, jaké mají postoje. I za komunismu to bylo ani ne o korupci, ale o klientelismu. Komunismus i kapitalismus selhaly na lidech,“ popisuje svoji deziluzi z demokracie Peter Petras. Odešel z městského zastupitelství a vrátil se do Tater dělat nosiče. Zklamání, které se vztahuje i na současnou (politickou) situaci a které není imunní proti dezinformační scéně, jež je v současné době na Slovensku toliko rozšířená.

Ne/adekvátní osud

V devadesátých letech vynášel Peter Petras na Téryho, Zbojnickou i Zámkovského chatu, když se v roce 1997 jednou ocitl na staré mýtině, aby si odpočinul. „Zjistil jsem, že je tu taková ruina, a vzpomněl jsem si, že sem nám vždy auto dovezlo uhlí a koks, odsud jsme dělali vynášky na vysokohorské chaty,“ popisuje Peter Petras znovuobjevení Rainerovy chaty. „Měla takový neadekvátní osud – nejstarší chata ve Vysokých Tatrách je značka, se kterou by se mělo pracovat.“ Zjistil, že ruina patří státním lesům, a podepsal smlouvu o výpůjčce. Rozhodl se chatu opravit a provozovat. „Když už jsem to měl na papíře, obeznámil jsem s tím manželku. Když sem přišla, rozplakala se. Že se sedřu, než opravím tu chatu,“ směje se Peter Petras. Za rodinné úspory, ale i za peníze vypůjčené od rodičů Zity a od přátel, chatu během roka opravili, zprovoznili, a dokonce zde vybudovali i malé muzeum nosičů. On, manželka Zita, jejich děti i jejich rodiny na chatě dodnes s provozem pomáhají.

Avšak proto, že se jedná o strategický podnik, musí se Peter Petras každých pět let ucházet o pozici chataře. Považuje to za nespravedlivé: během privatizace v devadesátých letech spousta lidí výhodně nakoupila nemovitosti v horách a teď na nich vydělává, kdežto on s rodinou opravili a zprovoznili chatu na vlastní náklady, čímž ji de facto zachránili, a stejně nemají nárok být jejími správci. V této věci se snaží získat výjimku, prozatím však neúspěšně.

Pro tatranské turisty je však Peter Petras, v klobouku a s knírem, nekompromisně odmítavým postojem ke psům na horách (natož na chatách), charismatickým úsměvem a každoročním betlémem ze sněhu v životní velikosti, s Rainerovou chatou neodmyslitelně spjat už pětadvacet let. A protože na horách se jména nosičů i chatařů pamatují vyšší desítky let, bude i tak navždy součástí tatranských dějin.