PhDr. Peter Petras

"V roce 71 se takové prověrky konaly. Mě to nesmírně zasáhlo. Přišel jsem před komisi - byl jsem tehdy na středním odborném učilišti stavebním - a všechny nepracující kádry musely jít na takzvanou prověrku - byla tam komise, kde byl takový a takový komunista a byl tam ředitel stavebního podniku. Já jsem přišel a oni se mě ptali třeba: 'Kde jste byl v osmdesátých letech? Já jsem řekl: 'Byl jsem na vojně.' - 'A co jste dělal?" - 'Nic jsem nedělal, byl jsem voják, musel jsem poslouchat rozkazy. Když mi řekli, abych to udělal, tak jsem to udělal. Kdyby mi řekli, abych to nedělal, tak bych to nedělal." - "To je pravda. Paní Kantorová tam byla a říká: 'No, ale jaké jste na to měl názory? Bylo nutné bojovat? Řekl jsem: 'Spoléhal jsem na to, že mi přikážou bojovat, nebo nebojovat'. Padaly nejrůznější otázky. Řekl jsem: 'Já jsem v té době nebyl zodpovědný sám za sebe, takže ty otázky můžete adresovat velitelství armády nebo komukoli jinému. A Kantor se ptá: 'A které Leninovy spisy jste studoval? Doslova. Říkám: 'Leninovy spisy jsem nestudoval, protože jsem je neměl kde studovat. Nestudoval jsem žádné spisy, jsem prostý pedagog, vystudoval jsem jedenáctiletku." A ona říká: 'No, tvůj otec byl přece řemeslník'. Já na to: 'A já můžu za to, jací byli moji rodiče?! Víte, když jsem se dozvěděl o té komisi, že tam byla ta Kantorová, která se chlubila, že se zná s Brežněvem, pak tam byl Lauf, který byl obyčejný zedník, pak tam byl ještě jeden, malíř, dělnická třída byla zastoupena v té komisi, a teď jsem byl kádrovaný. Eduard Šterbach, ředitel vstal a řekl: 'Víte co, nechte ho na pokoji. Pane Petráši, na shledanou, mějte se hezky." A pak se rozloučil. Že se budou ptát na nějaké nesmyslné otázky. Když jsem přišel do kanceláře, tak jsem byl tak naštvaný, že jsem normálně rozbil jednu židli o stůl, že na jaké sprosté otázky musím odpovídat, a že kdo nám bude v budoucnu vládnout, kdo nás bude řídit, takoví lidé. Říkalo se, že nám bude vládnout dělnická třída. No, jestli nám budou vládnout právě takoví lidé. Ale já jsem se s tím prostě musel smířit, pokud jsem nechtěl mít nějaké problémy."

"Na ten rok, osmašedesátý, si vzpomínám velmi dobře, protože jsem byl tehdy na vojně. Jeli jsme na Šumavu na vojenské cvičení. V Benešově jsme nastoupili do transportního vlaku a ten nás odvezl na jih. Zastavili jsme někde jako ve Voticích, protože jsme přijeli v noci, abychom ráno vyložili. Spali jsme na zemi ve vagonech, v takových dobytčácích. Teď přišel můj řidič a řekl: 'Petře, vstávej! Je válka! Já říkám: 'Proboha, jaká válka?!" - 'No, je válka! Říkám ti, že je válka! Měl tranzistorové rádio, poslouchali jsme okupační ruská vojska... Šli jsme za velitelem baterie, který spal, a já říkám: 'Soudruhu veliteli, musí být válka'. - "Co blázníte?!" - "Ano, poslouchejte. On to vyslechl a vzbudil velitele transportu, že musíme něco dělat, že je válka. Mezitím se všichni vojáci probudili. Volali na divizi do Písku a říkali: 'Ano, jsme obsazeni Rusy. Nevykládejte bojovou techniku z vlaku, protože nevíme, co se bude dít'. My už jsme ani nespali, zůstali jsme v těch vagonech a ráno přišel rozkaz vyložit techniku, ale 'připravte se na to, že tam budete delší dobu'. Tam jsme měli mít to týdenní cvičení. Dali nás na nějaký statek, když už Němce vyhnali. Začali opravovat prkna, dělat postele. Já jsem měl tu výhodu, že mě udělali pozorovatelem, který hlásil nepřátelská letadla, ruská letadla, nad tou oblastí. Tenkrát byly takové osmapadesátky, vysílačky. Sehnal jsem někoho, kdo ty vysílačky znal, a zase jsem poznal letadla. Přelety jsem sledoval dalekohledem a hlásil je na divizi v Písku. Pak jsme dostali rozkaz, že všechny zbraně - i munice, samopaly - se mají vojákům odebrat a dát do jednoho skladu, který se měl zapečetit a měla tam být umístěna stráž. Takže jsme nesměli dostat žádnou munici, kdyby došlo k nějakým potížím. Asi dva nebo tři dny poté, co jsme tam byli ubytováni, přišly nějaké ruské jednotky směrem k rakouským hranicím. Bylo to někde u Lipna nebo tak nějak. To bylo všechno, s čím jsme se do té doby setkali, nepřátelské jednotky. No, samozřejmě tam byla panika. Kdo je vlastně nepřítel? Co budeme dělat? Máme bojovat proti Rusům? Nebo přijdou Němci a budou bojovat s nimi? Co se stane? Nakonec se to všechno nějak postupně uklidnilo. Ale musím říct, že jsme se cítili strašně ukřivdění. Byli jsme ve válce, a v té době, kdy jsme museli zasáhnout, bojovat proti nepřátelům, kteří nás okupovali, jsme zůstali beze zbraní, nebojovali jsme proti nim. To musím říct, všichni vojáci cítili takovou křivdu. Někteří důstojníci napsali 'Moskva - 2000 km'. Nic jiného jsme nemohli dělat."

"Když byl můj otec ve vězení, poprvé jsem zažil pátrání. Byli tam policisté v civilu, jeden z nich se jmenoval - to jméno si budu pamatovat do konce života - Kravec - důstojník Státní bezpečnosti. Poprvé tam byl ještě jeden soused, jeho jméno si ani nebudu pamatovat. Když začali bezdůvodně vyhazovat knihy z knihovny, převracet postele, prohledávat, moje matka plakala. Nechápal jsem, co se děje. Nevěděl jsem, jaký je důvod. O půl roku později přišli znovu. Všechno vyházeli. Policista Kravec se mě zeptal, jestli nevím, kde má otec zbraň. Řekl jsem: 'Nevím, v životě jsem žádnou zbraň neviděl'. Vzal vzduchovku, kterou jsme měli, že je to pistole, a odnesl ji. Nakonec jsme zjistili, že tu vzduchovku, kterou nám vzali, měl jeho syn, jako na likvidaci, že to byla pistole. Tyto prohlídky se pravidelně opakovaly asi po půl roce. Když se otec vrátil z vězení a začal pracovat v Rudňanech, tak zase chodili na prohlídky, jestli otec nekrade dynamit z dolů a jestli neplánuje nějaké výbuchy nebo já nevím co."