RNDr. Václav Petříček

„Nemůžu opomenout jednu věc, za kterou se sice nestydím, ale která mě jako svobodomyslného člověka v určitém odporu proti tehdejšímu režimu deklasuje, když bych to řekl natvrdo, je, že jsem režimu tak trochu pomáhal v uvozovkách, že jsme s partou lidí museli založit organizaci SSM. Protože ministerstvo zjistilo, že v tom našem ústavu byli pouze dva členové KSČ, a to ještě starý lidi. Nikdo z mladých. No tak napřed bylo přemlouvání, což jsem samozřejmě odmítl. Takže mně pak řekli: ‚Hele, je to s tebou zlý, asi skončíš, protože jsi odmítl jít do komunistické strany jako předvoje naší společnosti.‘ No, a tak jsme se radili, a tehdy v roce sedmdesát čtyři, čili za doby normalizace to bylo, skutečně. Ale je to dneska zachyceno ve filmech, včera jsem se koukal na Pelíšky, znáte, doufám. Tak začalo hnutí pod SSM, čili pod Socialistickým svazem mládeže, Brontosaurus. A my jsme váhali, nebo já jsem váhal, ale pak když jsem zjistil, že tam jsou mí známí z fakulty, protože to vzniklo na Ústavu ekologie a krajiny Akademie věd, že tam se v tom angažuje spousta mladejch lidí ve vašem věku. Že tehdejší týdeník Mladý svět, to bylo něco neuvěřitelnýho v tý době té normalizace, tak jako svobodomyslný. Že jsme si řekli, hele, uděláme to taky. Takže jsme vstoupili do toho hnutí, přihlásili se k němu.“

„A teprve v roce šedesát šest jsem už opravdu vycestoval do Německa, tehdy Německé demokratické republiky, do Drážďan. No a teprve v 60. letech, čtyřiašedesát a devětašedesát, kdy jsem studoval, kdy bylo v Československu takové uvolnění, které končilo pražským jarem, nevím, jestli se to učíte, tak jsme mohli opravdu skoro, skoro svobodně cestovat. Jako študenti. To znamená přes cestovní kancelář mládeže, dostali jsme sedmnáct dolarů třeba na měsíc. Takže já jsem se živil tím, že jsem pil vodu a jedl cukr. Tak jsme mohli téměř do celé západní Evropy. Tam stačilo se s někým potkat, kterej mi napsal na další rok jako pozvání, což byl podvod trochu. Takže jsem těch pět roků na vysoký škole procestoval a vzpomínám na to jako na zázrak. Pak přišel osmašedesátý, sklaplo to a konec.“