Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ariana Petrová (* 1943)

• narozena 18. května 1943 v Jičíně

• po únoru 1948 rodiče Zdeněk a Jarmila Matoušovi projevovali nesouhlas s nastupující totalitou

• roku 1950 otec propuštěn z pozice gymnaziálního profesora

• matka Jarmila Matoušková v roce 1950 odsouzena za podvracení republiky na dva roky nepodmíněně

• Ariana a její dva bratři umístěni každý v jiném dětském domově

• v letech 1957–1961 studovala na hospodářské škole

• od roku 1961 pracovala v pojišťovně v Mladé Boleslavi

Dětství Ariany Matoušové bylo šťastné do momentu, než v zemi převzala moc komunistická strana. Do té doby žila intelektuální rodina Matoušových v poklidu. Ariany matka Jarmila byla velmi vzdělaná. Vystudovala klasické gymnázium, takže uměla latinsky a řecky. Po studiu odešla učit do Chebu, ale před začátkem druhé světové války začalo být v tomto pohraničním městě nebezpečno a tak odešla do Turnova, kde učila latinu, řečtinu a češtinu. Tam se také seznámila se Zdeňkem Matoušem.

Hrabali se nám v hračkách

Arianin otec Zdeněk Matouš byl profesorem na Gymnáziu Dr. Josefa Pekaře v Mladé Boleslavi, kde učil filozofii, němčinu a francouzštinu. Manželé Matoušovi měli nejprve syna Petra a po té se jim 18. května 1943 v Jičíně narodila dcera Ariana. V roce 1946 se Matoušovi přestěhovali z Jičína do Mladé Boleslavi a tam se narodil další syn Mario, který se později proslavil jako šachista. „On byl nadaný nejen na šachy, krásně hrál na mandolínu a zpíval.“

Po roce 1948 byli manželé Matoušovi jako intelektuálové a navíc katolíci ve velké nelibosti režimu. V srpnu 1950 byl na Státní bezpečnosti sepsán protokol o podezření o držení protistátních materiálů u Matoušů v bytě. Na základě podezření byl jejich byt podroben domácí prohlídce. „To byl hrůzný zážitek. Protřepávali knížky, jestli z toho něco vypadne a dokonce se hrabali v našich hračkách. Hrozný nepořádek udělali u nás doma. Ta prohlídka trvala celý den a my jsme u toho všechny tři děti musely být přítomni, abychom někam neutekl s nějakým materiálem.“

Vyšetřovali ji Sověti

Po prohlídce bytu byl otec okamžitě propuštěn z gymnázia a v prosinci 1950 nastoupil jako dělník do Škodovky. „Najednou v noci přijeli k nám, že se jen potřebují něco dozvědět od matky a že ji hned vrátí. Neměli zatykač a když si matka sedla k nim do auta, tak ji hned dali želízka a odvezli ji na Ruzyň.“ Jarmila Matoušová následně strávila více jak rok ve vyšetřovací vazbě na Ruzyni. Její rodina se o ní dlouhou dobu nic nedozvěděla. Neměli tedy tušení, zda je v pořádku. „V té době byl na Ruzyni Gustáv Husák, toho taky jednou potkala. Dávali jim černý brýle, když je vodili na výslech, ale jednou na to zapomněli a to tam viděla Husáka.“

Jarmila Matoušová byla odsouzena podle paragrafu 231 za rozvracení republiky. Tento paragraf zákona vznikl v roce 1948 a komunisté ho hojně využívali k zavírání svých nepřátel. Z ruzyňské vazební věznice byla Jarmila převezena na Pankrác. „Dnes se o tom nemluví, ale na tom Pankráci ji vyšetřovali přímo sovětští vyšetřovatelé. Taky když byla na Pankráci, tak tam zjistila, že tam mají azbukou psané knihy. Ani nevěděli, že tam měli díla ruské emigrace, která kritizovala bolševickou revoluci.“

Po nějaké době byla matka převezena na práci do továrny v Rakovníku. „Když jsme za ní přijeli, tak bylo na vrátnici vyvěšeno její jméno jako že je údernice. Už tam neměli napsáno, že je mukl a že jí donutili plnit ten plán.“ Kontakt s matkou měla rodina jen minimální a nebylo snadné se s ní spojit ani dopisy. „Já když jsem jí poslala v dopise obrázky takový nevinný, tak to muselo být orazítkovaný, že to není nezákonný.“

Bylo to jako krmení racků

Matčino věznění prožívala rodina pochopitelně s děsem a to o to větším, že byli nuceně odděleni od sebe ihned po matčině odvezení na Ruzyň. „Bylo půl osmý a měli jsme jít do školy a říkali jsme si, kde je maminka a všichni tři jsme brečeli. Pak teprve se objevil úplně bledej otec a říkal, že matku odvezli a že půjdeme na sociální úřad.“ Sociální odbor rozhodl, že pro děti je nebezpečná výchova jejich nesocialisticky smýšlejícím otcem. „Ráno nás odvedli na sociální odbor, že musíme být socialisticky vychováváni. Ani nepovolili, aby se o nás teta starala, která byla bezdětná.“

Krutost režimu byla až taková, že od sebe rozdělili i tři sourozence a každého umístili do jiného dětského domova. Ariana těžce prožívala především oddělení od mladšího bratříčka Maria. „To pro mě bylo těžký. Starší bratr mě spíš pošťuchoval, ale Mario byl tehdy tříletý a ten mi hrozně chyběl, protože o toho jsem se starala.“

Sedmiletá Ariana byla umístěna do dětského domova, který se nazývá Klementinka. „Socialistická výchova probíhala třeba tak, že tam sestra dala dětem tašky, aby šly krást třešně do sousední vsi a říkala, ať hlavně nikdo nepřizná, že je z dětského domova.“ Vzpomíná na to, že v domově měly velký hlad a za každé jídlo navíc byly skutečně vděčné. „Teta, když za mnou přijela, tak přivezla nějaký buráky. Povídala si se mnou na chodbě a ostatní holky prosily, ať jim taky hodí oříšek. Teta jim je házela a ony je chytaly rovnou do pusy. Bylo to jak krmení racků.“

Ostatní děti se mě štítily

Když byla Ariana přesunuta do dětského domova, tak ji chtěli přesunout i na jinou základní školu, kam chodily ostatní děti z domova. Ariana to odmítla, protože si chtěla udržet alespoň stejné spolužáky ze základní školy Komenského. To však netušila, jak umí být děti kruté. „Pak se to projevilo, když učitelka řekla, že půjdeme do kruhu a máme se chytit za ruce. Mě se nikdo nedotkl, protože se mě štítili. Asi byli od rodičů navedený, nikdo mi ruku nepodal a nikdo se se mnou nebavil.“

Kvůli věznění matky a životě v dětském domově procházela malá Ariana ve škole šikanou. „Děti mi kradly vodovky, pastelky a pak mi učitelky nadávaly, že nemám pomůcky, ale já to neměla kde zamknout!“ Pro sedmiletou dívku byly některé situace ve škole velmi traumatické. „Když byl Mikuláš, tak rodiče dodávali svým dětem dárky do školy. Ta učitelka vůbec nezohlednila, že mě nemá kdo co dát. Já jsem tam seděla a brečela a učitelka říkala: ,Dáte tý Matoušový někdo něco?‘ Mě nedali ani sušenku, nic!“

Po dvou letech se naštěstí Ariany maminka vrátila z vězení a Ariana mohla tedy dětský domov opustit. Na léta v něm strávená však dodnes nezapomněla. „Teď tu Klementinku, kde byl dětský domov, otevřeli důchodcům. Já jsem tam šla se podívat po těch letech a docela to se mnou zacloumalo. Tam se nic nezměnilo. Tak jsem si vzpomněla, co jsem se tam naplakala a i když jsem dost otužilá, tak to se mnou hodně zatřáslo.“

Latinsky mu sdělila, že je jeho žena v pořádku

Jarmila Matoušová strávila v komunistickém vězení celkem dva roky. V době, kdy byla vězněná, tak byli zatýkáni i tzv. kopečkáři, tedy lidé, kteří se pokoušeli z komunistického Československa uniknout za hranice. Jedna taková vězenkyně byla s Jarmilou na cele. Manžel této ženy byl také ve vězení, ale protože byl zubař, tak mu bylo dovoleno vykonávat ve věznici svou činnost.

Jarmila měla problémy se zuby a chystala se na prohlídku k vězeňskému zubaři. Její spoluvězenkyně ji prosila, aby manželovi v ordinaci vyřídila, že je v pořádku. „Matka věděla, že nemůže před dozorkyní nic říct, tak když jí prohlížel ten zub, tak začala latinsky mu sdělovat, že je jeho manželka v pořádku. Jenomže latina je mrtvej jazyk, takže některý slova si musela přizpůsobit. On kýval a pochopil.“

Po té, co se Jarmile povedlo v latině informovat lékaře o stavu jeho ženy, tak dostala odměnu, která se ve vězení dala vyvážit zlatem. „Ti lékaři nebyli tak šikanovaní, protože je dozorci taky využívali. Jak on vyšetřoval moji matku, tak ji zastrčil za krk rohlík namazanej máslem. To byla taková vzácnost. Ona se vrátila na celu a rozkrájely na kolečka ten rohlík a všechny si dávaly.“

 Ve vězení bylo velmi málo jídla a všechny ženy trpěly podvýživou. „Měly tam bídnou stravu a když dostaly chleba, tak se ptala těch spoluvězenkyň: ,Co to je za koření na tom chlebu?‘ A ony se smály: ,No jo intelektuálka!‘ Byly to myší hovínka.“

Reformní komunisté dělali jen kosmetické úpravy

V roce 1952 se Jarmila Matoušová vrátila z vězení domů a rodina mohla být zase spolu. Po dokončení základní školy nastoupila Ariana na Hospodářskou školu, kde roku 1961 odmaturovala a dostala umístěnku do pojišťovny. V roce 1959 se v tanečních seznámila s Janem Petrem, které si vzala a narodili se jim dvě dcery Klára a Jana.

Na konci 60. let se začal režim postupně zmírňovat a v roce 1968 nastalo tzv. pražské jaro, tedy pokus o reformu komunistické vlády. V tu dobu dokonce Arianině otci nabídli ve Škodovce lepší práci. Pozvali ho do ředitelny a chovali se k němu velmi jinak než v předchozích dvaceti letech. „Tam mu najednou přinesli kávičku a ředitel: ,Pane profesore, my bychom rádi využili vaše znalosti, mohl byste montéry školit ve francouzštině.‘“ Zdeněk Matouš však reformnímu komunismu nevěřil a vymluvil se na to, že nemá peníze na nový oblek. „Dubček a ostatní stále chtěli vedoucí úlohu strany, od toho nechtěli upustit, jen to tak kosmeticky upravili. On na nějaký obrodný proces nenaletěl.“

Ariana měla také negativní kádrový posudek, který se za normalizace projevil na studiu její starší dcera Kláry. „Tenkrát na zdrávku brali i děti s trojkama a čtyřkama. Ona měla samý jedničky, ale stejně ji nevzali. My jsme se odvolávali, ale měli tam posudky domovních důvěrnic, tak ji nevzali... Nemohl se na to dívat otec její spolužačky. Ten v tý zdrávce pak další rok Klárku přijal.“ Mladší dcera Jana už se bez problémů dostala na jedenáctiletku. „To bylo zrovna těch 300 let tohohle gymnázia a celou tu výzdobu po těch chodbách dělala naše Jana.“

V listopadu 1989 byla Ariana zrovna ve Františkových lázních. „Když jsem se vrátila, tak všichni už měli převlečenej kabát a byli hrdiny. Někdo říkal, že ho po vystoupení ze strany vyhodili, ale to, že tu pozici získal jako straník, to už neříkali. To člověk zíral.“ Dnes žije Ariana v Mladé Boleslavi a je nespokojená s vývojem politické situace u nás. „Zase jsou důležití komunisté. A jaká to je demokracie, když nám šéfuje fízl a podvodník a zloděj? Je to smutné. Ještě, že už jsem stará a chystám se do hrobu.“