Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ariana Petrová (* 1943)

• narozena 18. května 1943 v Jičíně

• po únoru 1948 rodiče Zdeněk a Jarmila Matoušovi projevovali nesouhlas s nastupující totalitou

• roku 1950 otec propuštěn z pozice gymnaziálního profesora

• matka Jarmila Matoušková v roce 1950 odsouzena za podvracení republiky na dva roky nepodmíněně

• Ariana a její dva bratři umístěni každý v jiném dětském domově

• v letech 1957–1961 studovala na hospodářské škole

• od roku 1961 pracovala v pojišťovně v Mladé Boleslavi

Ariana Petrová pochází ze vzdělané rodiny, kterou na začátku padesátých let krutě poznamenal komunistický režim: matka skončila ve vězení, Ariana a její sourozenci strávili nějaký čas v dětském domově. Po matčině propuštění k sobě znovu museli hledat cestu. 

Pamětnice se narodila jako Ariana Matoušová 18. května 1943 v Jičíně. Její otec Zdeněk Matouš v té době učil na jičínském gymnáziu, stejně jako dědeček Josef Matouš, který byl gymnaziálním profesorem v Náchodě. K jeho žákům patřili spisovatelé Josef Škvorecký a Egon Hostovský, přičemž druhý z nich zachytil dědečkovu osobnost jako jednu z postav ve svém románu Všeobecné spiknutí. Bratr Arianina otce Lubor Matouš byl odborník na klínové písmo, žák legendárního orientalisty Bedřicha Hrozného. Za druhé světové války bojoval v československých jednotkách na západní frontě.

Matka Jarmila, za svobodna Přibylová, vystudovala klasické gymnázium v Plzni a posléze řečtinu a latinu na Univerzitě Karlově. S otcem se seznámila krátce před druhou světovou válku, když učila v Turnově. 
Ariana vyrůstala se dvěma bratry, starším Petrem a mladším Mariem. 

Řekli, že maminku do rána vrátí, a rok jsme o ní neslyšeli 

V roce 1946 přesídlila rodina Matoušových do Mladé Boleslavi, kde otec začal vyučovat na místním gymnáziu. Po převratu v roce 1948 ale oba rodiče, kteří otevřeně nesouhlasili s komunistickou ideologií a byli aktivními členy katolické církve, postihly perzekuce nastupujícího totalitního režimu. 
Otce v roce 1950 vyhodili z gymnázia a musel nastoupit jako pomocný dělník do Škodovky. „Když chtěl později dělat frézaře, řekli mu, že musí vystudovat večerní školu pracujících, učit se tam zlomky a podobně,“ popisuje dobovou ironii Ariana Petrová. Spolupracovníci si však otce podle jejích slov velmi vážili a oslovovali ho „profesore“.

Na konci srpna 1950 vtrhla do bytu Matoušových policie na domovní prohlídku: „Nepustili nás ven, museli jsme tam celou dobu stát, abychom něco nevynesli. Všechny knížky brali jednu po druhé za hřbety a protřepávali je. Hrabali se i v našich hračkách. Celý den ta prohlídka trvala. Zabavili nám plno věcí, včetně například knihy o kresbách duševně nemocných od psychiatra Hanse Prinzhorna. Otec se jim snažil vysvětlit, že to není žádná politická literatura, ale vrátili to teprve za pět let,“ popisuje Ariana Matoušová. Přestože jí tenkrát bylo teprve sedm let, zážitek domovní prohlídky má spojený s pocitem velkého ponížení. 

Krátce nato přišli její matku zatknout: „Oni neměli ani zatykač. Řekli otci, že potřebují od matky nějaký podpis, a že než půjde na ranní směnu, ženu mu vrátí. Ale jakmile sešli se schodů, dali matce želízka. Pak o ni celý rok nevěděl.“

Jarmila Matoušová byla odsouzena na dva roky za podvracení republiky. „V rozsudku stálo, že mezi lidmi pomlouvala politiku strany a dávala najevo, že nesouhlasí se zřízením,“ říká Ariana Petrová. Její matka byla vězněna nejdříve na Ruzyni, později na Pankráci a nakonec v Rakovníku, kde pracovala na výrobě keramických dlaždic pro sovětské metro. Na Pankráci často navštěvovala vězeňskou knihovnu, kde nacházela mnoho knih v ruštině, včetně protibolševických publikací od poříjnových emigrantů, které v knihovně zůstaly, protože vězeňští dozorci neuměli rusky. 

„Když jsme tam přijeli na návštěvu, bylo to strašné,“ vzpomíná Ariana Petrová. „Ve filmu Skřivánci na niti byly postavy trestankyň oblečené jako do baletu. Ale matka na sobě měla strašně špinavé a roztrhané hadry. Nesměly jsme si podat ruku, obejmout se. Odděloval nás široký stůl. Bylo to úděsné.“ 

Spolužáci se mě štítili 

Nějaký čas po matčině uvězněný přišel Arianin otec domů „bílý jako stěna“ a oznámil dětem, že musejí jít na úřad. Tam se Ariana a její bratři dozvěděli, že půjdou do dětského domova. Každý ze sourozenců byl přidělen jinam: Ariana mezi dívky, Petr mezi chlapce a Mario do kojeneckého ústavu v Benátkách nad Jizerou. Nejstarší Petr mohl docházet domů na hodiny němčiny, mezi sebou se ale děti stýkat nemohly. 

V dětském domově se Ariana dostala mezi děti z nejrůznějších prostředí: „Byly tam děti z rodin, co jezdily s cirkusem, nebo jejichž rodiče byli zavření. Člověk se ale většinou nedozvěděl, odkud pocházejí,“ popisuje. „Vždycky, když přišel někdo nový, dostala jsem vši. Potom nás potupně ostříhali dohola,“ vzpomíná.

Vychovatelka z dětského domova své chovanky posílala, aby jí trhaly třešně na stromech v cizích zahradách. „Potom si ty třešně zavářela a něco těm holkám dala,“ vzpomíná Ariana Petrová. Jídla byl v domově obecně nedostatek, takže když malou Arianu v domově navštívila teta a přinesla jí oříšky, vzbudilo to velký rozruch: „Seděly jsme s tetou v šatně mezi věšáky. Děvčata tam nakukovala a říkala: ,Paní, hoďte mi oříšek, já ho chytím do pusy. Ptáčku do zobáčku, škemraly. A teta jim to házela, jako když se krmí racci.“ 

Ariana měla možnost i v dětském domově chodit do stejné školy jako předtím, zaznamenala ale velkou proměnu v chování spolužáků: „Všichni se mě štítili. Když učitelka řekla, ať utvoříme kroužek a podáme si ruce, nikdo mi ruku nepodal,“ vzpomíná. Když se na Mikuláše rozdávaly dětem sladkosti, které pro ně předtím připravili rodiče, Ariana nedostala nic. „Učitelka říkala: ,Nechcete někdo něco dát tý Matoušový?’ Ale nikdo mi nic nedal. Ani sušenku. Tak jsem tam seděla a brečela.“

Maminka se nakonec z vězení vrátila a Petr, Ariana i Mario se mohli vrátit domů, zejména vazba s nejmladším Mariem už ale byla narušená: „Mario vůbec neměl slovní zásobu. Před mámou se pořád schovával pod stolem a nechtěl jí říkat maminko,“ vzpomíná Ariana Petrová. 

Komunismus s lidskou tváří je protimluv

Po základní škole nastoupila na hospodářskou školu, kde odmaturovala v roce 1961 a dostala umístěnku na práci v pojišťovně. Seznámila se se svým manželem a narodily se jí dvě dcery, Jana a Klára.

Politické uvolnění v době šedesátých let vnímala, podobně jako její rodiče, se značnou nedůvěrou: „Pro mé rodiče to neznamenalo nic. Říkali, že komunismus s lidskou tváří je protimluv,“ konstatuje. Její matka se v té době dočkala rehabilitace; otci nabízeli, aby ve Škodovce učil francouzštinu dělníky, které závod vysílal na zahraniční stáže, on to ale odmítl. Starší bratr Petr začal pracovat na vývoji prvních počítačů, mladší Mario se mohl vyučit pouze zámečníkem, ale postupně se projevil jako mimořádně nadaný šachista.

Vpád vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a nástup normalizace prožívala Ariana Petrová jako matka dvou malých dcer. Jako mnoho lidí v té době postupně rezignovala na veřejný život a uzavírala se do soukromí. 
Změny po listopadu 1989 přivítala s velkými nadějemi, nyní ale říká: „Čekala jsem, že to bude lepší. Ale teď už je po očekávání. Očekávala jsem, že se nebudou ti komunisti tak roztahovat.“

Zdůrazňuje, že ohlížet se za křivdami minulosti pro ni není podstatné, a na závěr dodává: „Já tady nechci trousit nějaká moudra. Kdyby se každý řídil jednoduchým pravidlem, že co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim,“ žilo by se snadněji.