Ludmila Petrová

* 1931

  • „V roce 1948 byl první všesokolský sjezd. A v roce 1947 byly středoškolské hry v Praze a my jsme tam z toho Znojma, protože to byla jako střední škola, tak jsme tam jeli. Nejenom jídlo, ale i oblečení a boty, všechno bylo na lístky. Tak my jsme dostali koupit tenkrát a museli jsme to podložit, to byly bony, tomu říkali, tak jsme dostali trenky jedny modrý, jedno žluté tričko, jedny bílé tenisky a jedny bílé ponožky. A to jsme byli skoro týden v Praze, večír jsme vždycky ty ponožky vyprali, to vůbec nedrželo, to bylo takový hrozný, teda. A co myslíte, že jsme tam měli za jídlo, v té Praze? Stáli jsme tam frontu, tak jak… Nevím, jestli jste někdy byli na nějakém sletě, ale to když se dělá průvod, vždycky je tam průvod, tak to se vždycky řadí za půl dne na kolika ulicích. A my jsme tam také takto stáli ty nejdelší doby a neměli jsme ani žádné pití, ani žádné to... a najednou přijel traktor, to málokdy traktor jste viděli, ale to byl traktor, a ten traktor měl plný vlek modrých kedluben. Tak to jsme si tam mohli rozebrat, tak jsme to takhle okusovali.“

  • „No jo, byli jsme ve sklepě a všechno možný. To víte, co se dělalo, tak báli jsme se. Já si pamatuju jenom, že to bylo v sobotu, když byl, to bylo v Praze toho pátého a to tady stál ten vlak a to jsme se také báli všichni. A potom ve středu sem přijely první tanky a auta s ruskými vojáky. To jsme stáli na... kvetl bez už tenkrát brzo, stáli jsme tam na městečku a mávali jsme na ně s těmi šeříky. Pak všichni okolo kostela byli, měli ty vozy a auta a koně a všechno možný.“

  • „Tatínek byl četník a přišel jednou večír ze služby a řekl: ‚Začněte balit‘ – přitom mně bylo šest roků, já jsem byla v první třídě, sedm – ‚začněte balit, přistaví se sem nákladní auto‘ – tenkrát takový ty stěhováky moc nebyly – ‚a musíme odsud.‘ Takže do rána se balilo a ráno nastěhovali nábytek do toho nákladního auta a vezli to do Nového Bohumína na nádraží. Tam bylo nádraží, tam byl vlak, ve Starém Bohumíně, tam nebyl vlak. A my jsme byly tři děti, ten čtvrtý se narodil potom až ve válce, dýl. A v tom roce 1939 maminka s námi jela osobním vlakem, s námi třemi dětmi, a za námi v nákladním vagoně byly ty věci – a přistěhovali... přijeli jsme sem do Luk a neměli jsme to kam dát, tak u nějakejch Kremráčků vedle, tam bylo pekařství a měli tam volný dvě místnosti, tak nás tam nechali ten nábytek složit. Takovouhle situaci jsme prožili. V tom... já si myslím, že to byl ten rok 1938.“

  • „Tady někdy na začátku dvacátého století hraběnka nechala postavit školku, které se neříkalo školka, ale kam chodily děti, a tam byly jako zastoupený učitelky sestřičky, které byly v řádu svaté Hedviky. A ty sem ta paní hraběnka přivedla. A financoval ten provoz tý školky, hraběcí rod Widmannů. Hraběnka tam chodila jednou za rok na konec školního roku a po Vánocích, a to jsme jí vždycky líbali ruku a ona nám dávala nějaký dárek a my jsme jí museli jako říct nějakou básničku nebo modlitbičku nebo něco takového. A k tomu vám vokážu tady fotografie, kde ta paní hraběnka sedí mezi těma dětma. Děti tam chodily od třech roků do těch šesti a učily se tam všechno možné.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Luky, 23.10.2023

    (audio)
    délka: 01:33:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

S šeříkem v ruce jsem vítala vojáky osvoboditele

Ludmila Petrová
Ludmila Petrová
zdroj: Archiv Ludmily Petrové

Ludmila Petrová, rozená Řehořová, se narodila 20. července roku 1931 v Lukách nad Jihlavou. Byla nejstarší ze čtyř sourozenců. Chodila do mateřské školy, kterou provozoval místní hraběcí rod Widmannů. Základní školu nastoupila v Bohumíně, po roce 1938 se kvůli mnichovské dohodě a záboru pohraničí musela rodina přestěhovat, ve škole tak pokračovala v Lukách nad Jihlavou. Poté se rodina ještě přestěhovala k Brnu, do Černé Hory, a následně ke Znojmu, kde absolvovala jednoroční učební kurz v Micmanicích a poté odbornou školu pro ženská povolání. Po dvou letech na škole se vrátila zpátky do Luk nad Jihlavou, kde měl děda z matčiny strany hospodářství. Práci našla v místním pletařském podniku Pleas, tehdy závody Karla Havlíčka Borovského. Byla členkou Sokola, v jejím životě hraje roli také divadlo. Dnes (2023) žije v Lukách nad Jihlavou, je v důchodu, je vdovou, stále je ovšem aktivní.