„Ale když jsem byla v těch Policích, u té stařenky, tož tam vám ti partyzáni v noci pravidelně chodili. Zabouchali na okna a chtěli, to bylo taky takové hrůzostrašné, to jsme... nikdy jsme nevěděli, tedy staříček říkal: ‚Tak my nevíme, jestli jsou to Němci, kteří nás zkúšajú, jestli jim něco dáme, jestli jich zásobujem...‘ Protože vždycky jim stařenka něco dala – slaninu, špek, vždycky někde něco bylo. Já jsem tam byla třeba přes zimu, nevím, kde vůbec byli, v kterých lesích, přes zimu. Kolem ani velice nejsou lesy, a když tam na vás něco zabouchá v noci a prosí o chleba, to na mě působilo hrozně.“
„Rok jsem byla v [Uherském] Hradišti, napřed na novorozeneckém, potom na dětské interně, tam jsem taky zažila takové zajímavé... Přijímali nás, civilních sester, asi sto třicet. Říkala jsem si: ‚Proboha proč nás volají tolik? Tady chybí tolik sester?‘ Víte, tam byly řádové sestry, v Hradišti, přijali nás jeden den a v noci odvezli všechny ‚řádovky‘ pryč. My přišly na oddělení a nevěděly jsme, kde je prádlo, kde je sterilizátor, kde jsou léky, co tam je... Přišli jsme do cizího prostředí, neměl nás kdo zapracovat. U nás, co jsme byly na oddělení, to ani nebyl takový problém, ale sestry na operačním sále, to už jsou takové... že doktor natáhne ruku a ony mají vědět, co podat. Jestli zrovna šije, nebo řeže... Musely pro ty ‚řádovky‘ dojet, aby tedy civilní sestry zacvičily, protože chirurgové po nich jen házeli nástroji: ‚To jsem nechtěl, to jsem chtěl!‘ Protože, představte si, když nás přišlo tolik nových, nás neměl kdo vůbec seznámit s tím prostředím, to byly nejkrušnější doby.“
„Sem tam byly nájezdy Němců, kteří přišli kontrolovat, při té kontrole přišli i do českých rodin – a my měli Masarykův obraz. Když tam přišel ten Němec, upozornil maminku, že by to měla někde schovat, že to není vhodné, abychom to měli vystavené, dávali jsme ten obrázek za kredenc, aby to nebylo vidět, abychom je nedráždili, když přišli na kontrolu do celého toho domu.“
Stanislava Petrželková, rozená Svobodová, přišla na svět 15. listopadu 1934 v Holešově, jako starší ze dvou dětí manželů Anny, rozené Tepličkové, a Antonína Svobodových. Tatínek, vyučený kominík, pocházel z obce Police u Valašského Meziříčí, kde měli jeho rodiče hospodářství, za války podporovali partyzány. Po válce provozoval ve Zlíně autodopravu a pracoval jako taxikář. Maminka pocházela z Holešova, rodiče provozovali kominickou živnost. Část dětství prožila Stanislava v holešovské čtvrti, zvané Židovna, kde babička vlastnila dům. Během válečných let zažívali spolu s ostatními obyvateli každodenní perzekuce židovských sousedů, pomáhali jim. Stala se svědkem zničení holešovské synagogy nacisty. Osvobození prožila v Kostelci, kam se za války přestěhovali. Na podzim roku 1944 zažila cestou ze školy ve Fryštáku nálet na nedaleký Zlín. Vystudovala střední zdravotnickou školu v Holešově, poté dvouletou nástavbu v Kyjově se specializací dětská sestra, v rámci zaměstnání absolvovala postgraduální studium v oboru pro vrchní sestry v Brně (tzv. 100hodinové kurzy pedagogiky a psychologie). Většinu života pracovala jako vrchní sestra v kojeneckém ústavu v Luhačovicích, který proslul inovativními metodami, což samozřejmě vyžadovalo celoživotní vzdělávání. V šedesátých letech vstoupila formálně do KSČ, později ze strany vystoupila. Roku 1959 se vdala za Antonína Petrželku, vychovali syny Dalibora (1961) a Antonína (1966). Do důchodu odcházela roku 1994. V době natáčení (rok 2024) žila v Luhačovicích.
Fotografie k výročí deseti let existence Kojeneckého ústavu Luhačovice, Stanislava Petrželkově sedící ve spodní řadě druhá zleva, pátá zleva primářka ústavu MUDr. Marie Damborská, CSc., 1964
Fotografie k výročí deseti let existence Kojeneckého ústavu Luhačovice, Stanislava Petrželkově sedící ve spodní řadě druhá zleva, pátá zleva primářka ústavu MUDr. Marie Damborská, CSc., 1964
