Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hermína Petrželová (* 1927)

• narozena 15. února 1927 v Poděbradech

• její rodiče Marie a Josef Vaníčkovi vlastnili velkoobchod s lihovinami a vínem

• během druhé světové války byla svědkem náletů na Poděbrady a okolí

• nuceně pracovala v továrně na výrobu těsnění pro ponorky a letadla

• v roce 1948 se vdala do Ostravy

• komunisté rodině znárodnili podnik

• otec Josef Vaníček z toho dostal mrtvici a zemřel

• až do penze pracovala na hygienické stanici v Ostravě

• nikdy nevstoupila do komunistické strany

Nebýt komunistického převratu v roce 1948, lidé by si dál pochutnávali na likéru Monte Carlo, který vyráběl lihovar Marie a Josefa Vaníčkových v Poděbradech. Zatímco se radovali, že je válka za nimi, táta tušil, že sílící moc komunistů rodině nepřinese nic dobrého. „To nepřežijeme,“ prorokoval. Jeho obavy se zcela naplnily.

Hermína Petrželová se narodila 15. února 1927 Marii a Josefovi Vaníčkovým, kteří už měli dva syny. Žili v Poděbradech, kde provozovali obchod s lihovinami a vínem. Rodině se dařilo. Bývalý lihovar koupil dědeček ze strany otce, jeho součástí byla obrovská zahrada, na ní okolo sedmdesáti stromů. „Maminka přinesla věno sto tisíc, což tehdy bylo obrovské jmění. Tatínek jezdil po vesnicích a sháněl lidi, kteří si chtěli objednat lihoviny. Vína bral z Prahy, objednával je i od italských vinařů. Maminka chodila prodávat do obchodu. Dařilo se jim, a proto jsme si mohli dovolit i služebnou Emilku, která bydlela s rodinou kousek od nás. Maminka si ji oblíbila a Emilce se u nás líbilo. Moje dětství bylo krásné. Měli jsme drůbež, kocoury, pejska Hurvínka, čubičku Pusinku, později krásného ovčáka,“ vzpomíná pamětnice.

Chodila do Sokola, který vedla místní dětská lékařka a spolu s ní chodívala na výlety do okolí. Cítila, že idylické časy končí, protože se doma čím dál častěji mluvilo o válce. „Lidé si povídali o tom, že Němci zabrali pohraničí, že se jim jako malý národ nedovedeme ubránit. Bylo cítit strach,“ říká Hermína Petrželová.

Letadla střílela na vlaky

Přesně si pamatuje, jak Poděbrady a okolí obsadili němečtí vojáci: „Bylo jich všude plno, jezdili na motorkách, u nich měli sajdkáry. Bylo jich strašně moc.“ Její bratr Zdeněk se narodil v roce 1921, hrozilo mu tedy totální pracovní nasazení v Německu. „Ve sklárně v Poděbradech pracoval Němec, který byl proti Hitlerovi – a ten zachránil spoustu lidí před prací v Německu. Poradil tatínkovi, ať Zdeněk, než půjde k odvodu, dvě noci nespí, pak si vezme cukr pokapaný alpou a vdechne kakao. Opravdu si mysleli, že má zaprášené plíce, tak zůstal doma. Musel ale pracovat v pomocných útvarech, například odklízel trosky po náletech,“ vysvětluje pamětnice.

Nálety prožívala často, v okolí totiž byly chemické továrny. Zpočátku chodila do školy, pak i ona musela do práce. Poslali ji do továrny, která vyráběla těsnění do ponorek a letadel. Nálety byly tak časté, že aby nemusela do továrny jezdit vlakem, nastěhovala se v té době k rodinné známé, aby to měla do práce blíž. „Často se nad vlakem objevila malá letadélka. Často je pilotovali černoši. Viděla jsem, jak přeletěl před vlak a sklopil křidélka. To byl signál pro strojvedoucího, aby zastavil. Když byl rozumný, zastavil. My jsme vystoupili z vlaku, zalehli na jednu stranu za násep a pilot z druhé strany rozstřílel lokomotivu. A vlak už nemohl být poslán na frontu. Jednou se stalo, že se nějaká letadla honila a jednoho to asi přestalo bavit, tak před Libicí obletěl vlak, vzal lokomotivu i tři vagony. Byla to hrozná doba,“ vybavuje si.

Ruských vojáků jsme se báli

Zažila osvobozování Poděbrad. Viděla, jak do nich přijeli američtí vojáci (mohlo snad jít o tzv. misi Velichovky, kdy malá americká jednotka projížděla 8. května i Poděbrady). Její tatínek od jednoho z nich koupil uniformu. Pak ale vládu nad městem převzala Rudá armáda. „Těch jsme se báli. V továrně, kde jsem pracovala, byl muž, který nad námi měl dozor. Rusové přišli, jeho manželku hned znásilnili. Já jsem tehdy s bratrem šla domů a schovávala jsem se tam,“ říká.

Celou válku schovávali v podniku spoustu lihovin. Část jich museli odevzdat, ale část se jich podařilo zachránit. Měli je umístěné ve sklepě, za zdí, která byla vybílená a před ní stály sudy, takže by nikdo nepoznal, že je za ní skrýš. Jenže někdo z mála lidí, kteří o ní věděli, ji prozradil. „Rusi měli málo alkoholu, pořád potřebovali dopovat. Jednou přišli a ukradli nám bulharskou mlátovici, která nejvíce připomínala vodku. Bylo toho za asi sto padesát devět tisíc. Nedali nám za to ani halíř,“ říká. Přesto se podnik velmi dobře držel.

Josef Vaníček jezdil do lihovaru v Kolíně nakupovat do sudů čistý líh. S sebou vždy vozil pokladničku a revolver. „Ale říkal, že kdyby ho chtěl někdo okrást, stejně by neuměl vystřelit. Pamatuji si, že chodili obchodní cestující a nabízeli různé tresti. Z toho lihu a trestí se pak u nás dělaly opravdu dobré lihoviny. Měli jsme i vlastní značku, tatínek měl i své etikety. Jeho specialitou bylo Monte Carlo, mělo to asi čtyřicet dva procent alkoholu, bylo to bílé, průhledné a moc dobré. Také dělal Poděbradskou hořkou,“ vzpomíná Hermína Petrželová.

Operace Marty Gottwaldové

Pamětnice si vybavuje, že se v rodině čím dál více mluvilo o hrozbě sílící moci komunistů. „Táta říkal, že to nepřežijeme, a opravdu to nepřežil,“ říká. Vzpomíná si, že rodině někdo telefonoval a pak přišli muži, kteří jim oznámili, že už nemohou nakupovat líh a vše, co je v podniku, musejí odevzdat. Její otec byl odvezen do nemocnice. Měl žaludeční vředy a poté dostal mrtvici. Její maminka zůstala bez prostředků. Na radnici v Poděbradech jí oznámili, že nemá nárok na důchod, takže ji pak finančně podporovaly její děti.

Právě v roce 1948 měla Hermína svatbu. V Poděbradech byl totiž na dovolené mladý muž z Ostravy. Začali si rozumět. Plánoval, že si v Ostravě otevře projekční kancelář. Už se mu to nepodařilo, soukromé podnikání bylo zakázáno.

Hermína cítila vůči komunismu silný odpor, mimo jiné i proto, že ve svém okolí znala řadu lidí, kterým komunisté ublížili. Její rodina se znala například s lékařem Ladislavem Filipem, který měl v Poděbradech věhlasné sanatorium na léčbu srdečních chorob. Komunisté mu ho znárodnili. Znala se i s uznávanou rodinou Knoblochů, kterou tvořil lékař, advokát, kožešník a další podnikatelé.

„V té době byla manželka prezidenta Marta Gottwaldová nemocná, měla vole pod krkem. Nikdo ji nechtěl operovat. Pan profesor Knobloch se uvolil, ale dal si podmínku, že mu bude asistovat doktor Kryšpín. Ptali se, co tomu brání. On řekl, že je zavřený. Doktor Kryšpín totiž ošetřil chlapa, kterého mu přivezli, ale dotyčný předtím postřelil někoho od prezidenta. Nakonec ho pustili a ti lékaři opravdu paní prezidentovou operovali. Pak u nás vyprávěli, že se báli a že v jednu chvíli mysleli, že to nedopadne dobře,“ vypráví.

Dodnes si Hermína Petrželová pamatuje anekdoty, které si tehdy lidé říkali na adresu manželky prezidenta Gottwalda, kterou neměli rádi a často ji zesměšňovali. „Říkalo se: není pravda, že z jedné podprsenky paní prezidentové jde ušít síť na ryby, ale je pravda, že z jedné sítě na ryby se dá udělat půl podprsenky paní prezidentové. My jsme si z ní opravdu často dělali legraci,“ vypráví.

Bylo pro ni proto velmi těžké následovat svého manžela do Ostravy. Počátkem padesátých let byla moc komunistů v průmyslovém městě citelně znát. Hermína, která pocházela z katolické rodiny a byla věřící, si nerozuměla s tchyní, která jí zakazovala, aby děti zapsala na hodiny náboženství.

Její manžel získal práci ve Vítkovických železárnách. Aby si tam udržel slušnou pozici, vstoupil do komunistické strany. „Vstupovaly tam hromadně celé kanceláře. Jenže za dva roky ho pro nečinnost stejně vyloučili,“ říká pamětnice.

Věřili jsme, že komunismus padne

Začala pracovat na hygienické stanici v Ostravě. Nejdříve měla na starost inventury, později se vypracovala na vedoucí administrativy. Její kolegyně jí poradila, aby se angažovala v organizaci Revoluční odborové hnutí. Řekla jí, že tak projeví tehdy potřebnou angažovanost, komunisté jí dají pokoj a nebudou jí vyčítat, že nevstoupila do strany. „Vyplatilo se to. Měla jsem klid, a dokonce jsem získala zájezd do Jugoslávie. Měla jsem ale na starost zapisovat účast na prvomájových průvodech. Vždycky jsem řekla, že se mi ten seznam, kdo byl a nebyl, někde ztratil. Že ho odvál vítr, když jsem rozdávala praporky,“ vzpomíná.

Tvrdí, že většina jejích kolegů z ostravské hygienické stanice byla naladěna protikomunisticky a prý věřili, že režim jednou padne. „Žili jsme v těžkých časech. Přišli jsme o radostné mládí a pak jsme zase nemohli dělat nic, co bychom chtěli. Nejhorší bylo, že se nedalo nikam jet. Mladí lidé si dnes vůbec neuvědomují, jaké to bylo, když se člověk nemohl podívat za hranice. Pořád jsme byli pod kontrolou. Mladí by si měli vážit toho, že dnes mohou jet kamkoli. Ale také toho, že si teď můžeme povídat o čemkoli. Mluvíme tady spolu a nemusíme mít stres, že řekneme něco, co jsme neměly. Toho je třeba si vážit,“ říká Hermína Petrželová.