„Měli jsme dům, starý bývalý lihovar, který koupil děda. Mělo to obrovskou zahradu, tam bylo asi sedmdesát stromů, dvůr a mezi tím ještě malý dvůr se zahrádkou. Maminka, když přišla, přinesla věno sto tisíc, což tenkrát bylo velké jmění. Ovšem pak nám nic nezbylo. Hodně se změnilo. Přišli komunisté, vše sebrali. Obchod sebrali. Všechno maminčino jmění přišlo pryč a tatínek z takového žalu dostal žaludeční vředy. Když byl v Kolíně v nemocnici, tak mu zjistili, že má náznak rakoviny, potom měl mrtvičku a za pár dnů zemřel.“
„Mamince, které bylo tenkrát už přes sedmdesát, řekli, že žádný důchod nemůže dostat, že má tři děti, ať se o ni starají. Nedostala opravdu nic. Když tatínek v kolínské nemocnici zemřel, byla bez prostředků. Tehdy jsem se sebrala a šla jsem na radnici. Řekla jsem jim, ať se stydí, že maminka je tam přes padesát let, na břiše neležela, pracovala – a oni nejsou schopni jí dát ani korunu. Že my nepotřebujeme, aby nám přikazovali, že se o ni staráme. Maminka tam přišla o dvou holích. Chodila špatně a říkala: ‚Jak by vám bylo? Kdyby dětí nebylo, byla bych tu nahá a hladová.‘ Já jsem říkala, že žiju v Ostravě. Když jsem to řekla, bylo mi řečeno, že když maminku převezu do Ostravy, dostane nejnižší důchod, že tam jí ho přiřknou. Já jsem neměla to srdce matku vytrhnout, když ona tam celý život žila. Radši se o ni s oběma bratry budeme starat.“
„Pak, když jsem se vracela ze školy, najednou se objevilo malé letadélko. Většinou v něm seděl černoch. Přeletěl před vlak vždy, když byl mimo nádraží. Sklopil křidélka. To bylo znamení pro strojvedoucího – zastav. Rozumný zastavil. My jsme vystoupili z vlaku, zalehli jsme na jednu stranu za násep, on z druhé strany přiletěl a rozstřílel lokomotivu. Aby vlak nemohl na frontu. Jednou se stalo, že ho od Prahy honilo letadlo. On honem na nádraží, za Poděbradama, tam, kde se Cidlina vlévá do Labe, před Libicí už mu docházel benzín, přestalo ho to bavit, tak vzal lokomotivu a tři vagony to odnesly.“
Hermína Petrželová se narodila 15. února 1927 v Poděbradech. Její rodiče Marie a Josef Vaníčkovi vlastnili velkoobchod s lihovinami a vínem. Rodině se velmi dobře dařilo, mohli si dovolit mít i služebnou. Během druhé světové války byla pamětnice nasazena na práci v továrně na výrobu těsnění pro ponorky a letadla. V roce 1948 se seznámila s mužem, který byl v Poděbradech na dovolené a plánoval si otevřít v Ostravě soukromou konstrukční kancelář. Vzali se, odstěhovala se za ním, ale podnikání jim komunistické úřady znemožnily. Majetek jim znárodnili. Otec Josef Vaníček dostal mrtvici a zemřel. Pamětnice si našla práci na hygienické stanici v Ostravě a pracovala tam až do penze. Nikdy nevstoupila do komunistické strany a netajila se odporem, který ke straně během událostí roku 1948 získala.
