Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marianna Pevná (* 1938)

• narozena jako Havlíková 7. ledna 1938 v Liberci

• pamětnice příchodu sovětských vojsk do Liberce v květnu 1945

• děda Josef Müller zemřel na následky zranění způsobeného sovětským vojákem

• rodina se čtrnáct dní schovávala na půdě

• sedmnáctiletou příbuznou znásilnili rudoarmějci

• několik kamarádek bylo v roce 1946 odsunuto do Německa

• vystudovala vyšší zdravotnickou školu

• celý život pracovala jako zdravotní sestra

• v době natáčení rozhovoru v roce 2021 bydlela v Mohelnici

Během natáčení pro Paměť národa se Marianna Pevná nechala vyfotit se svou panenkou z dětství. Tu v náručí držela i v květnu 1945, když se jako sedmiletá choulila u zdi, zatímco kolem prolétávaly kulky útočícího sovětského letounu a její maminka na ni z protější strany silnice křičela, ať se ani nehne. Nejen kvůli tomu dodnes negativně vnímá osvobození a konec druhé světové války. Jeden ze sovětských vojáků ohrožoval na životě celou její rodinu a jeho nešetrný zásah pažbou způsobil jejímu dědovi zranění, na jehož následky rok poté zemřel. Příbuznou z Jabkenic zase šest sovětských vojáků znásilnilo, z čehož se až do konce života nevzpamatovala.

Mezi Čechy a Němci

Marianna Pevná se narodila 7. ledna 1938 v Liberci jako mladší ze dvou dětí rodičům Františkovi a Martě Havlíkovým. Ve městě poblíž Ještědu se tehdy více než tři čtvrtiny obyvatel hlásilo k německé národnosti a jen jedna šestina k československé. Stejně jako rodiče pamětnice mnoho tamních rodin také žilo v národnostně smíšeném manželství. Zatímco otec měl české předky, matce v krvi kolovala německá a zčásti nejspíš i italská krev. Oba rodiče se ale hlásili k československé státní příslušnosti.

Jen několik málo měsíců po narození pamětnice se po mnichovské dohodě stal Liberec součástí nacistického Německa a hlavním městem nové sudetské župy. O necelý rok později vypukla druhá světová válka. Ta ale zpočátku nijak výrazně nezasahovala do života rodiny, která nepociťovala ani útlak ze strany svých německých sousedů v činžovním domě, kde bydleli v bytě společně s prarodiči Marií Müllerovou a policejním inspektorem Josefem Müllerem.

Marianna tak od dětství skvěle ovládala oba jazyky svých rodičů. Většina kamarádek byla německé národnosti. Vzpomíná, že i přes svůj národnostní původ měly často česky znějící jména - Kristýna Straková, Renata Poláková, dvojčata Ingrid a Liselotte Altmanovy. O sedm let starší bratr Jan se také přátelil s německými chlapci. Se třemi z nich tvořili nerozlučnou čtveřici. Patřil k nim i Kurt Teisinger, k němuž se váže válečná historka, která se Marianně Pevné výrazně zapsala do paměti.

S matkou a bratrem tehdy vyrazili na nedělní výlet na Ještěd. V tamní restauraci se chtěli svlažit, ale zrovna tam probíhalo nějaké jednání, nejspíš prý zasedání tamní buňky NSDAP, a mezi pozvanými hosty byla i matka Kurta Teisingera. Právě ta upozornila číšníka, že je jako Čechy nemá obsluhovat, a tak musela rodina restauraci opustit. O mnoho let později, kdy už Marianna bydlela v Mohelnici, na její dveře zaklepal Kurt Teisinger. Přinesl jí dárek a za svou matku se omluvil. Následně to samé udělal i u bratra a matky pamětnice.

Děda dostal pažbou do žaludku

Výrazné vzpomínky, a to hlavně v negativním slova smyslu, má Marianna Pevná na osvobození. Oficiálně je datem konce druhé světové války 8. květen 1945, ale boje o Liberec vypukly až o den později. Rudá armáda ten den útočila především ze vzduchu. Sedmiletá Marianna přesto jako vždy vyrazila naproti mamince vracející se ze zaměstnání v obchodě. V tu chvíli se spustily sirény a nad ulicí se objevil sovětský letoun. „Maminka stála před hřbitovem. Já jsem odcházela z baráku od babičky, stála jsem na chodníku a ona na mě křičela: ‚Nechoď sem!‘ Já bych jinak bývala přešla silnici za ní. Tak jsem tam zůstala stát a v ruce jsem měla panenku. Ozvaly se takové krátké rány. Ještě dneska si pamatuji, jak jsem stála. Pořád mám takový ten pocit strašného strachu. Potom jsem byla nemocná a maminka říkala, že jsem se fakt sesypala. A pan doktor říkal, že jsem dostala nervový šok,“ vypráví.

Až 11. května 1945 do města vstoupily jednotky Rudé armády. Vojáci táhli i kolem činžovního domu, v němž rodina bydlela. Z vedlejšího bytu je z okna pozorovala osmadvacetiletá teta pamětnice. „A jeden Rus přišel a chtěl tetičku. Přišel tam, kde si myslel, že je její byt. Jenže tam byl můj dědeček, policejní inspektor, a postavil se mu do cesty. Dostal pažbou do žaludku a pak nás postavil celou rodinu ke zdi. Stáli jsme s rukama nahoře. Maminka mě držela za ruku a on ji tou puškou uhodil do ruky. Nesměla mě držet, protože musela mít ruce nahoře a já taky.“

Čtrnáct dní na půdě

Z života ohrožující situace rodinu zachránil nechtěně muž z vedlejšího bytu. Byl to otec již zmíněné německé kamarádky pamětnice Kristýny Strakové. Ke konci války dezertoval z wehrmachtu a ukrýval se u svého tchána. „Všechno to slyšel a začal utíkat. A to nám zachránilo život, protože ten Rus se rozběhl za ním a my jsme mezitím zdrhli na dvojitou půdu. Byla tam první půda a potom už byl jen žebřík, kam lezl jenom kominík. Tak jsme tam vylezli a vytáhli žebřík. Tam jsme se schovávali čtrnáct dní. Dole se všechno zamklo a chodilo se tam jenom v noci.“

Bratr Jan tenkrát nebyl doma. Když se vrátil, našel rodinu na půdě a vyprávěl, že se před sovětskými vojáky ukryl v pařeništi ve vedlejším zahradnictví a že se tam vedle něj schoval i udýchaný pan Straka. Tento příběh má ale smutný konec. Josefu Müllerovi se rána pažbou do žaludku nehojila, dostal rakovinu a rok poté zemřel. „Nemůžu si pomoct, ale nemůžu na to přestat myslet,“ dodává Marianna Pevná.

V Liberci žili v té době téměř výhradně němečtí obyvatelé a sovětští vojáci k tomuto území také tak přistupovali. Jenže pamětnice vzpomíná také na svou příbuznou, která bydlela v čistě české obci Jabkenice nedaleko Mladé Boleslavi. V době osvobození jí bylo sedmnáct let a znásilnilo ji šest sovětských vojáků. „Dlouho se pak léčila v Kosmonosech a až do smrti strašně pomalu mluvila. Asi brala nějaké prášky,“ vypráví a dodává, že příbuzné, které říkala teto, se devět měsíců po tomto násilném činu narodil syn.

Policejní inspektor ve výslužbě a antifašista

Poválečné násilnosti a divoký odsun německého obyvatelstva v Liberci se rodině vyhnul, a to nejen kvůli otcově českému původu. Dědeček si totiž prý jako policejní inspektor mezi Čechy vybudoval dobré jméno. „Všichni tamní Češi se za něj postavili. Děda měl na dveřích napsáno: Josef Müller, policejní inspektor ve výslužbě. A pod tím stálo: antifašista.“

Oficiální, státem řízený odsun Němců se uskutečnil roku 1946 a museli do něj nastoupit i kamarádky pamětnice. „Nemohly si toho s sebou moc vzít, a tak jsem od nich nějaké věci dostala. Třeba školní tašku nebo ptáčka kanárka,“ vzpomíná. Před transportem do Německa umístili kamarádky s rodinami do sběrného tábora ve Stráži nad Nisou, obci přiléhající k Liberci. Osmiletá Marianna se svou kamarádkou je tam několikrát navštívily. Do tábora jim nosila nejen jídlo, ale také věci, které jí předtím darovaly. „Ty holky byly tak šťastné! A abychom se tam dostaly, sebraly jsme vždycky dědečkovi trošku tabáku a nesly jsme ho v pytlíčku těm, co tam hlídali. A tak jsme se k holkám dostaly. Zavolali nám je a my jsme jim předaly jejich věci,“ vypráví.

Do první třídy obecné školy Marianna nastoupila sice už v září 1945, ale po několika měsících úřady školu uzavřely, protože v jejich prostorách vznikl vojenský lazaret. Marianna pak ještě jednou nastoupila do prvního ročníku. Ze školních let vzpomíná především na 50. léta plná ideologické výchovy řízené komunistickou stranou, která po puči v únoru 1948 zcela ovládla moc v republice. „Vysvětlovali nám to tak, že nám třeba ukázali karikaturu tlustého amerického pána s kloboukem a hvězdičkami z amerického praporu a kolem něj šla chudá, šedá paní s konvičkou a hubeným dítětem.“ Pamatuje také, že jim učitelé dávali k podpisu různé oběžníky, kterým vůbec nerozuměli. „Třeba že nám sem nasadili zlí Američané mandelinku bramborovou a my s tím nesouhlasíme. Tak jsme to podepsali a chodili jsme sbírat mandelinky.“

Po ukončení základní školní docházky Marianna vystudovala vyšší zdravotnickou školu a poté nastoupila jako instrumentářka a zdravotní sestra na urologii v krajském ústavu národního zdraví v Liberci.

Neúnavná cvičitelka

Od dětství měla spoustu koníčků. Chodila do baletu, učila se krasojízdě, jezdila na vodu a provozovala lehkou atletiku. Právě díky svým sportovním aktivitám se seznámila s Karlem Pevným a na 12. června 1958 si spolu naplánovali svatbu. „Měla jsem strašně krásné vyšívané svatební šaty. K tomu se ale vůbec nehodily závoje, které se tady prodávaly. Vypadaly jako sítě na mouchy. Moje maminka říká: ‚Tak zkus kamarádky z Německa, jestli by tam neměli něco jemného, co by se k těm šatům hodilo.‘ Takže já jsem měla v sobotu svatbu a ve čtvrtek přišel letecky balíček se závojem. Poslala mi ho děvčata Altmanova a já si vzpomněla, jak jsem jim po válce přinesla do tábora klec s kanárkem Pipinem. Tak mě to dojalo, že jsem se rozbrečela.“ S kamarádkami z Německa si pak ještě nějakou dobu dopisovala. Postupem času se ale jejich kontakty přerušily. „Kolikrát jsem si říkala, že by mě zajímalo, jestli ještě žijou. Už vůbec nevím, kde bych je měla hledat.“

Po svatbě se rodina rozrostla o dceru Hanu a o dva roky později ještě o Zuzanu. Kvůli manželově zaměstnání se rodina v roce 1960 přestěhovala do Mohelnice, kde pamětnice nejprve pracovala v jeslích a poté až do důchodu jako obvodní dětská zdravotní sestra.

O politiku se Marianna Pevná nezajímala, a tak se nikdy nestala členkou jakékoli strany. Nijak výrazně prý neprožívala ani sametovou revoluci a pád totalitního režimu. Stále je ale aktivní ve sportu, vede sokolský oddíl seniorek. „Přála bych si, aby lidi neměli v sobě nenávist vůči druhým. Vždyť všichni jsme lidi, máme svoje rodiny a chceme žít pro svoje děti, pro svoje vnoučata,“ řekla na závěr rozhovoru pro Paměť národa Marianna Pevná, která v roce 2021 stále bydlela v Mohelnici.