Marianna Pevná

„Maminka pomáhala strýčkovi v obchodě a vždycky odpoledne šla domů. Šla kolem hřbitova a stála před hřbitovem. Já jsem odcházela z baráku od babičky a stála jsem na chodníku a začala siréna a ona na mě křičela: ‚Nechoď sem!‘ Já bych bývala přešla silnici za maminkou. Tak jsem nešla a zůstala jsem tam stát a v ruce jsem měla panenku. On letěl, a... To byly takové krátké rány. Já to mám pořád v sobě, takové věci, jako třeba že jsem stála u té zdi. Ještě dneska to cítím. Prostě pořád mám takový ten pocit toho strašného strachu. Potom jsem měla nějakou anginu nebo jsem byla nemocná a maminka říkala, že jsem se fakt sesypala a pan doktor říkal, že jsem dostala nějaký nervový šok.“

„Kristýna Straková měla tatínka a ten dezertoval a utekl z vojny [wehrmacht]. Schovával se u svého tchána a on vlastně naší rodině zachránil život. Rusové táhli kolem našeho činžovního domu. Byla tam široká silnice. Je to kousek od hranic, a když hořely Drážďany, tak u nás byla strašná, červená záře. Viděli jsme, že Drážďany hoří. Takže táhli kolem našeho... Moje zvědavá tetička, bylo jí tehdy osmadvacet, tak koukala z okna. Tehdy se nezamykalo jako dnes a jeden Rus přišel a chtěl tetičku. Přišel tam, kde si myslel, že je to okno. Jenže tam byl můj dědeček, ten policejní inspektor, a postavil se mu do cesty. Tak dostal pažbou do žaludku a postavili nás ke zdi, celou rodinu. Jsme stáli ruce hore. A maminka mě držela za ruku a on ji tou puškou praštil do ruky. Nesměla mě držet, protože musela mít ruce nahoře a já taky. A od těch Straků byl vedle nás a on to všechno slyšel a začal utíkat. A to nám zachránilo život, protože on jak utíkal, tak Rus utíkal za ním a my jsme mezitím zdrhli na dvojitou půdu. Tam byla první půda a potom už byl jen žebřík, kam lezl jenom kominík. Tak jsme vlezli na tu druhou půdu a vytáhli jsme žebřík a byli jsme pryč. A na té dvojité půdě jsme bydleli čtrnáct dní. Dole se všechno zamklo a chodilo se tam jenom v noci.“

„Jakou jsme my děti měly odvahu, tak smekám před sebou a svojí kamarádkou, která byla dcera ředitele české školy. My dvě jsme vždycky doma něco sebraly, jako polívku do konvičky a tak, a nesly jsme to do toho tábora našim kamarádkám. My jsme jim dokonce do tábora nosily zpátky jejich věci, které nám darovaly. Bylo to takové, řekla bych, ze srdce. Vždyť ty holky... My jsme si nic neudělaly. My jsme za to nemohly, že se zbláznil Hitler a udělal, co udělal. A ty holky byly tak šťastné! A abychom se tam dostaly, tak to právě odnesl inspektor Müller [dědeček]. My jsme mu vždycky sebraly trošku tabáku a nesly jsme ho v pytlíčku těm, co tam hlídali. A tak jsme se dostaly k těm holkám. Oni nám je zavolali a my jsme jim předaly jejich věci. Celkem když se to tak vezme, tak to skončilo happyendem. Ty holky, to byla dvojčata Altmanova. Když jsem se vdala, tak jsem měla strašně krásné vyšívané svatební šaty. Tenkrát před 63 lety úžasná věc. K tomu se vůbec nehodily závoje, které se tady prodávaly. Vypadaly jako sítě na mouchy. Moje maminka říká: 'Tak zkus, jestli ty holky by tam neměly něco jemného, co by se k těm šatům hodilo.' Takže já jsem v sobotu měla svatbu a ve čtvrtek mi letecky přišel balíček se závojem. A to mi poslala ta děvčata Altmanova a to jsem si vždycky vzpomněla, jak jsem jim zpátky nesla toho ptáčka v kleci. On se jmenoval Pipin. Dozorci mi to povolili. Ony byly šťastné. Já jsem pak dostala ten závoj. To jsem i brečela, protože mě to tak dojalo. To bylo něco tak od srdce!“