„Můj brácha, jak jsem vyrozuměl – ne přímo z nějakých takových hovorů – to byl přesvědčený komunista. Nějak mi došlo z těch hovorů, že v tom koncentráku, že mu nějak pomohli. Tam byly nějaké... nechci říct ‚odbojové’ skupiny, ale nějaký odpor tam určitě byl. A vyrozuměl jsem z toho, z různých hovorů, že nějaká skupina levicově organizovaná, zřejmě komunisti, že mu, mladýmu klukovi, zachránili život. A on se stal přesvědčeným komunistou. Zatímco můj táta, ten byl bytostný ‚socan’. A oni si mnohokrát vjeli do vlasů, po téhleté stránce.”
„Třeba jsme se vraceli z těch Olšan, ze Židovského hřbitova, dolů do Vršovic. Bylo horko a zastavili jsme se v Kodaňské ulici, kde na rohu byla hospoda U Miloše. A naši že mně koupí limonádu. Tak já jsem zůstal s tátou stát na chodníku a máma šla do hospody U Miloše a přinesla ven limonádu, které jsme se napili. To bylo normální. Já jsem netušil tehdy, že se to musí dělat takhle, protože kdyby býval tam šel táta, do hospody, s hvězdou, tak by ho hostinský vykopal. Protože on tam nesměl pustit Žida! Ale pro mě to bylo samozřejmé: máma, která hvězdu nenosila, tak šla do hospody, koupila limonádu – a táta se mnou čekal na chodníku a tam jsme se napili. Tohle všechno mi došlo až později.”
„Vzpomínám si na tu moji tetu, že byla u nás ve Vršovicích, už měla před transportem – to je ta teta Elsa, jejíž dopisy na rozloučenou mám k dispozici – že seděla u nás ve Vršovicích v mámině pestrém županu a říkala mně: ‚Petříčku, jednou zase se k tobě vrátíme s tetou Malvou a s babičkou. A pojedeme všichni do Janovic a tam půjdeme a řekneme paní Provazníkové: Paní Provazníková, koukejte tetě Else vrátit zahradu a trpaslíky!‘ Na tohle si vzpomínám. To mi mohly být čtyři roky.“ – „To byl nějaký rodinný dům, který si někdo…?“ – „To byla nádherná vila, kde ona měla v přízemí byt a v prvním patře měla ordinaci s čekárnou. Krásná, krásná vila s krásnou zahradou – s trpaslíky, že? No a ta paní Provazníková, to byli arizátoři, kteří s radostí potom přijali barák po vystěhovaných Židech, po odsunutých Židech.“
„Když mi bylo asi pětadvacet, tak jsme tak seděli s tátou, to už jsem byl po vojně, a říkám mu: ,Pojď, uděláme si spolu výlet do Terezína. Budeš mi povídat, jak to tam tehdy bylo.‘ My jsme o tom moc nemluvili. Tak jsme sedli na motorku a přijeli jsme do Terezína, on mě tam vodil a říkal: ,Tady v těch kasárnách jsem bydlel, pak mě přestěhovali z Hannoverských do Drážďanských,‘ nebo já už nevím, jak přesně. Taky jsme přišli na tu věhlasnou kolej, kde se nastupovalo z té slepé koleje mezi baráky do transportů. Tamtudy prošla babička, dvě tety moje, ten bratranec, posléze brácha, jak jsem o něm mluvil, ale když tam byl můj táta, tak se nevypravovaly, naopak tam přijížděly transporty z východu. Protože Němci před postupem Rudé armády je stahovali z těch polských koncentráků. Můj táta tam měl v tu dobu za úkol vykládat ty šťastné a nešťastné, kteří se z východních lágrů vrátili. Najednou mi povídá: ,Pamatuješ se na Pepíka Lévyho?‘ – ,Pamatuju, rajtoval jsem mu na zádech na Hagiboru.‘ On říká: ,Tak jsem tady z toho vagonu vytahoval mrtvýho Pepíka Lévyho.‘“
„Když mi bylo šest let, to bylo v únoru, začátkem února 1945, tak šel do posledního nebo do předposledního pražského transportu do Terezína můj táta. Já měl jít s ním. Jenomže tehdy se rodiče domluvili, sehnali nějaké známé, na tom, že se jakoby rozcházejí, sepsali spolu nějaký dopis a máma se mnou odjela na Kutnohorsko, do Malešova. Tam mě naučili, že se jmenuju Picka, protože já jsem se nejmenoval Pilný, protože my jsme se jmenovali Pickovi. Spousta lidí, kteří přežili holokaust, si potom měnila jména, protože se chtěli nějak jinak identifikovat. Takže se jmenuju Picka a že je tatínek na práci v Reichu. Tak jsem se tam schovával. Existuje tady instituce Hidden Child, Ukrývané dítě, jednou jsem se mezi ně byl také podívat, ale to je jiná písnička.“
„Ve dvaačtyřicátém roce šla do transportu moje babička, mé dvě tety, tátovy sestry, a bratranec. Já jsem se večer modlíval: ‚Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku‘ a tak dále. A končilo to: ‚A Pánbíčku, v nebíčku, dej, ať se nám vrátí babička Růženka, teta Malva a teta Elsa a Otoušek. Amen.‘ Co k tomu víc dodávat?“
Petr Pilný se narodil 17. února 1939 v Praze do smíšené česko-židovské rodiny. Otec Adolf Pick, bankovní úředník, měl židovský původ, matka Marie, rozená Kocmanová, byla katolička. Za války otec pracoval v truhlářské dílně židovské obce. V roce 1942 musela židovská část rodiny odjet do Terezína, většina poté zahynula ve vyhlazovacích táborech. Otec, kterého do té doby chránilo manželství s Nežidovkou, byl deportován do Terezína 11. února 1945. Měl s ním odjet i jeho šestiletý syn Petr, ale rodiče se formálně rozvedli a matka ukryla Petra u přátel v Malešově u Kutné Hory. Do konce války se oba skrývali. Otec se z Terezína vrátil a stal se poručníkem svého synovce Otty, který utekl z transportu smrti a válku přežil. V roce 1946 si rodina změnila příjmení z Pick na Pilný. Petr Pilný vystudoval průmyslovou školu a následně i pedagogickou fakultu a pracoval jako učitel. V roce 1960 se oženil a s manželkou Jiřinou pečovali o dceru s Downovým syndromem. V sedmdesátých letech byl jako nestraník členem místního národního výboru ve Slivenci. Petr Pilný v roce 2001 ovdověl, o rok později zemřela jeho jediná dcera. Petr Pilný zemřel 17. března 2024.
