Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Petr Pilný (* 1939  †︎ 2024)

• narodil se 17. února 1939 v Praze

• otec Žid, matka katolického vyznání

• roku 1942 otcovi příbuzní deportováni do Terezína, většina z nich zahynula

• v únoru 1945 se rodiče formálně rozvedli kvůli hrozbě deportace syna Petra

• 11. února 1945 otec deportován do Terezína

• matka s Petrem se skrývali do konce války v Malešově

• v květnu 1945 se otec vrátil z Terezína

• roku 1946 si rodina změnila příjmení na Pilný

• Petr Pilný vystudoval průmyslovou školu a pedagogickou fakultu

• pracoval jako učitel

• vychovával dceru s Downovým syndromem

• v roce 2001 mu zemřela žena, v roce 2002 dcera

• zemřel 17. března 2024

Jaké jsi měl dětství?

Moje dětství bylo dobré. Jsem sice ze zvláštní rodiny, ze smíšeného manželství, to se mi na životě podepsalo. Vlastně ani ne tak mně jako polovině mých příbuzných, která odešla komínem. Já byl do šesti let přede vším ochráněn.

Jací byli rodiče, jak jste prožívali válku?

Já mám z dětství, jako každý, spoustu zážitků, kterým jsem tenkrát moc nerozuměl, teprve později, když člověk zrál, dával si ty vzpomínky do sousedství s tím, jak co slyšel... Potkal jsem dobré lidi, měl jsem dobré rodiče, oni mě uchránili. Táta byl Žid, maminka mariánské dítko. Babička ze Strahova svázaná bytostně se Strahovským klášterem. Tihle lidi se měli tak rádi, že se rozhodli leccos překousnout.

Byl jsi nábožensky vedený? Jak?

Ve dvaačtyřicátém roce šli do transportu babička, dvě tety, bratranec. Já se večer modlíval Andělíčku, můj strážníčku a Pámbíčku, ať se nám vrátí teta Malva, teta Elza, babička a bratranec...

Tety a bratranec, co šli do Osvětimi přes Terezín, přežili. Babička ne. Když byl na řadě otec, já měl jít s ním. Máma s tátou, aby mě zachránili, se formálně rozvedli. My šli s maminkou do vsi Malešova u Kutné Hory, tam mi řekli, že se jmenuju Picka (my byli Pickovi) a táta je na práci v Reichu. Žili jsme na vsi tři měsíce u nějaké paní, hrál jsem si s dětmi, měl jsem se dobře.

Tátovi se nakonec podařilo utéct z Terezína, šťastně se vrátil i bratranec, bylo mu osmnáct, nebyl plnoletý, otec mu dělal poručníka. Já ho měl za bratra... To by bylo stručně ...

Trochu nerozumím, že jsi měl jít do tábora s otcem, židovství se přece dědí po mamince.

Máš pravdu. Ale přesto.  Prý tyhle děti dělili na míšňáky a sypáky, vím to z vyprávění rodičů.

Jak bylo za války? 

Táta nosil hvězdu, nesměl do tramvaje, do parku, do kina, velký  kus mého dětství jsme strávili o nedělích cestami na Olšany na židovský hřbitov, na fotbal na Hagibor. Byla bída, Židi měli příděly malé, ale mne ochraňovali, babička na Strahově pro mne vždycky něco schovala.

Když ses za války potkával s Němci, kdo pro tebe byli? 

Táta býval dřív bankovní úředník, za války to nešlo, pracoval na židovské obci, dělal truhlařinu, opravovali židovský nábytek, který šel potom do Německa. V dílně to smrdělo klihem. 

Jednou šla maminka k lékaři a vzala mě s sebou do čekárny. Přišla tam hromada německých vojáků a já na celou čekárnu prohlásil: „Tady je smrad jak u táty na židárně.“ Máma mě popadla, a bolest-nebolest, odtáhla domů.

Jindy jsme zas jeli tramvají, já byl nádherné plavovlasé dítě, nordický typ. Jakýsi Němec mě hladil a říkal mámě, která byla taky blondýna, jak je to krásné nordické dítě, dal mi meruňky. Maminka z toho byla celá pryč. Jen kdybys věděl, co je to za dítě, říkala si v duchu...

Taky jsme v domě měli lehkou dámu, která si přivydělávala tak, že ji navštěvovalo hodně německých důstojníků. Mě učili, že mám každého slušně pozdravit. Jednu jsem šel po domě, a ji jsem tedy pozdravil: „Dobrý den, paní vojáková.“ Byla z toho strašlivá scéna: „Já, ty babo židovská, pošlu tvýho smradlavýho Žida do transportu...“

Prožíval kluk jako ty taky nějaké radosti?

Hagibor – táta tam měl kamaráda, mohutný chlap. Teta tam pracovala v kuchyni. Ten strejda Lévy, jak jsem mu říkal, mě měl moc rád. My seděli na lavičce, on přišel a přinesl bramborový salát, byl to kousek chleba a na něm brambory s octem a cibulí, tenkrát úžasná pochoutka.

A další vzpomínka: strejda Lévy mi dělal divokého koně. Já mu seděl na ramenou a krotil ho, on schválně vyhazoval zadkem...

Teď přeskočím hodně let. Bylo mi už pětadvacet a vypravili jsme se s otcem do Terezína. On mě vodil: „Tady jsme bydleli, sem jsme se přestěhovali...“ Taky jsem uviděl tu pověstnou kolej, tamtudy prošla babička a dvě tety i bratranec... A když se tam dostal můj táta, tak už se nenastupovalo. Táta byl z těch, co pomáhali odklízet... „Pamatuješ na Pepíka Lévyho?“ zeptal se mě tenkrát. Jak bych nepamatoval. „Tady jsem ho vytahoval z vagonu mrtvýho...“

Já byl z toho na mrtvici a jsem i teď, když o tom mluvím. Nemluví se to lehko, nejsem vypravěč, jsem jenom kantor, potřebuju téma... 

Máš nějaké vzpomínky na konec války a osvobození?

Už jsme byli v Praze. 24. dubna se před domem se objevili dva chlapi, začali se s mámou objímat. Bratranec a jeho kamarád ze Slovenska. Schovávali se. Máma mě nechala u babičky a ukrývala je doma. Jakmile začalo povstání, tihle dva spěchali na barikády.

My přecházeli se strejdou ze Strahova do Břevnova, tam se neválčilo, byl jsem schovaný u strejce ve sklepě. 9. května pro mě máma a bratranec přišli na Strahov. Proti nám jel tank ověšený vojáky i civilisty, kravál, radovali se... Já se tak strašně bál toho tanku, že jsem se rozbrečel. Brácha mě držel v náručí: „Nemusíš se bát.“ Vytáhl moji fotku jako tříletého kluka, kterou měl v tom koncentráku. Milovali jsme se jako praví bratři, umřel v pětašedesáti.

Přes most jsme lezli po čtyřech, v Křižovnické ulici černý mrtvý kůň s utrženým kopytem. Přes ulici stáli frajeři z revoluční gardy, jezdili do pohraničí, aby si nakradli, jak se říkalo.

Z 9. na 10. května už jsem spal. Probudil mě táta, utekl, schovával se po stozích a po stodolách... To byly moje zážitky z války a osvobození. Takové útržky, které vnímalo dítě.

Vzpomínám na květen, konečně mír, táta se vrátil. Ve Vršovicích na třídě Krále Jiřího táhl průvod německých  zajatců, nekonečný, zbědovaný. Jeden z nich upadl vyčerpáním. Sovětský voják se samopalem nařídil Němcům, aby ho zdvihli, eskortující voják s ním fláknul o zem a ostatní ho odnášeli, máma mě vlekla rychle pryč.

A dál?

Šťastně jsem se oženil, narodilo se nám postižené dítě, žena mi umřela a dcera za rok na to, Jiřinka, bylo jí skoro čtyřicet. Jakž takž mi slouží zdraví, já si nenaříkám na život. Život nemá jenom jednu stránku.