Валерія Пімкіна Valeriia Pimkina

„V té době už všichni moji přátelé, se kterými jsme se stýkali – okruh přátel už se trochu změnil –, podporovali Euromajdan. Kromě mého manžela. On později změnil své názory, a pak, když už bylo po všem, mi moc děkoval. Řekl, že prý to díky mně je teď tím, kým se stal. Protože na začátku si myslel, že je to všechno absolutní hovadina: ‚Lero, o čem to mluvíš, v co to vůbec věříš?‘ Ale všichni moji přátelé, mé společenské kruhy a i v práci…, mnoho lidí podporovalo Euromajdan. A když už okupovali městské oddělení [milice] v Kramatorsku, měli jsme velmi symbolické shromáždění u letadla [pomník sovětskému letadlu]. Přišli všichni příznivci Euromajdanu a Ukrajiny obecně. Vyšli jsme k letadlu a stáli jsme. Dělily nás dva kordony policistů a z této strany byli všichni dovezení ‚tituškové‘ [proruští žoldáci]. Bylo jich velmi mnoho a byli velmi agresivní. Nechala jsem kočárek manželovi a říkám: ‚Běž. A já jdu.‘ A šla jsem k letadlu. Atmosféra tam byla, že by se dala nožem krájet, tak byla vyhrocená a napjatá. Uvědomovali jsme si, že teď už jim nic nebrání. Policejní stanice byla okupovaná a nebylo jasné, komu policie podléhá. Kdo jsou? Pro koho jsou? Nikdo to nevěděl. To bylo naposledy, kdy jsme vyšli na ukrajinský mítink. Pak už jsme nevycházeli. Bylo to hrozné. Bylo to opravdu hrozné, protože lidé začali mizet ve sklepích, a všechny ty historky… Bylo to naposledy, co jsme takto vyšli. „Kdy to bylo?“ „17. dubna [2014].“

„Pamatuju si, že když jsme s Andrijem dělali první renovaci, vyškrábli jsme někde, nasbírali jsme peníze a nalepili jsme oranžové tapety. A tehdy přišla moje tchyně. Ona sama byla z Doněcku. Řekla: ‚Lero, tobě rozbijou okna kvůli těm oranžovým tapetám.‘ To bylo právě tehdy, vzpomínám si, Oranžová revoluce. Podporovala jsem Juščenka. Měla jsem oranžovou bundu. Táta mi zavolal a řekl: ‚Okamžitě to sundej, obleč si kožich. V institutu tě zmlátí.‘ Já jsem si ji nesundala. Chodila jsem v té bundě, pak jsem otěhotněla s Máškou a také jsem v ní byla; v té oranžové bundě jsem v roce 2006 chodila. I potom jsem ji nosila. A měli jsme oranžové tapety. Všichni kolem říkali, že Janukovyč je náš prezident. Že je prostě ‚silný, a takový borec…‘ A jenom můj ředitel – později, to už byl další ředitel – podporoval Juščenka. A já; to je vše.“ „Jaká byla vaše motivace, proč jste podporovala Oranžovou revoluci?“ „Protože se mi zdálo, že to je správný evropský vývoj. Ne to, co se děje teď. Já jsem říkala, že ten váš Janukovyč je prostě nějaký křupan, že mi je stydno se na něj dívat. Ten člověk nemůže být vůdcem. Všechno, co dělal… Navíc jsme v Doněcké oblasti, všechno jsme to viděli. Od nás vyšel Pšonka [Viktor, nechvalně známý generální prokurátor Ukrajiny (2010—2014)], my jsme ho zrodili, prokurátora. My jsme zrodili Rajisu Bohatyrovu [místopředsedkyně vlády a ministryně zdravotnictví Ukrajiny (2010—2014), figurantka evropských a amerických sankcí], která u nás v Kramatorsku byla vedoucí porodnice. Celá ta ‚Strana regionů‘ je od nás, má tam své kořeny. Je to prostě zločinecká banda, jaká se mi nikdy nelíbila.“ „Jaký měla Oranžová revoluce vliv na Doněck, Doněckou oblast, obecně na východ?“ „Myslím, že byla malá odezva. Ve smyslu nějakých vibrací, těch bylo málo. Bylo velmi mnoho podvodů, všech těch věcí. Spousta mých přátel šla jako pozorovatelé nebo kdo ví co, seděli na těch volbách jako zástupci různých stran. Protože jsme byli studenti, a každý si tehdy chtěl vydělat peníze. A to, co oni tehdy vyváděli, všichni viděli; to, jak tam házeli štosy těch volebních lístků. Byla tam spousta falsifikací. A nejhorší je, že moje okolí to vnímalo jako ‚no, oukej, a co má být? Je přece potřeba, aby šéf vyhrál.‘ To bylo vůbec nechutné. U nás v institutu hodně lidí podporovalo Janukovyče. Chodili s těmi deštníky… On rozdával takové pěkné, s hůlkou, modrobílé, ‚Strana regionů‘. Skoro všichni ho podporovali, a podvádět, falšovat a kdo ví co ještě, se považovalo za normální. Z nějakého důvodu se to považovalo… ‚a co je na tom?‘“

„V Kramatorsku, abyste tomu rozuměli, se Den stavařů slavil přibližně se stejnou parádou [jako Den říjnové revoluce]. A každá demonstrace končila tím, že se lidé rozdělili do skupin a šli domů slavit. Tehdy nebyly takové kavárny, nebylo kde to všechno dělat – mluvím o osmdesátých, o začátku osmdesátých let. Všichni se rozcházeli slavit domů. Pouštěli desky, jedli a děvčata připravovala různé saláty. V naší rodině byla vždycky hromada lidí. Měli jsme desky, táta měl stereo systém a měl to moc rád – takhle tou deskou třese, fouká na ni, takhle otírá jehlu… Měl nějaký samet, tím otíral jehlu. Táta měl moc rád dobrou hudbu, to mám určitě po něm. Vyrostla jsem na ‚Led Zeppelin‘, ‚Deep Purple‘ a podobných; všechno takové měl moc rád. A ještě se u nás hrál ruský rock, to trochu později. ‚Nautilus‘ byl v té době ještě mladý; a samozřejmě ‚Beatles‘. Jo, a Ihor Korneljuk. Protože na něj se dobře tančilo všem ostatním. Táta hrál na klavír, všichni zpívali a tancovali. A u nás vždycky byla kupa lidí, nějakých deset lidí, to minimálně. A kolik lidí u nás bylo po těch demonstracích, jak k nám všichni chodili. Mně se to líbilo, vždycky u nás hrála hudba, vždycky něco vonělo z trouby, máma pekla maso. A taková vůně vždycky byla… nějak sváteční… Já teď, když peču kuře, mám pocit, že hnedle přijdou hosté, protože to je vůně z mého dětství. Takové byly svátky, demonstrace… I Den města se hodně slavil. Na Den města dávaly továrny zaměstnancům vždy nějaké peníze navíc, něco jako prémie. To se pak lidé přímo stavěli do řad. Nakupovali si něco dobrého na svátky.“ „Zmiňovala jste se o oslavě Dne strojařů v osmdesátých letech. Jak se to pak s tímto svátkem vyvíjelo, jak dlouho se slavil? Ještě se slaví?“ „Dodnes se slaví. Evoluce byla velmi zajímavá. V devadesátých letech, kdy továrny velmi těžko přežívaly, se příliš neslavil. Někdy lidé prostě slavili doma, a to bylo vše. Potom, když už továrny stály pevně na nohou, se to stalo přímo… Všichni ve městě věděli, že je Den strojařů. Všem dávali odměny, a ty odměny byly dobré, protože ředitelem se stal [Heorhij Markovyč] Skudar, jak už jsem říkala. On se stal prezidentem závodu, akcionářem; skoupil od lidí ty akcie, stal se vlastníkem závodu díky všem těm podvodům a machinacím. Ale dával lidem odměny ve výši sto procent, někdy i dvě stě procent jejich platů. Lidé dostávali ty odměny a šli je utrácet do města. Ekonomika města v ten den prostě rozkvétala. Byla to první sobota v září a první neděle v září; nebo druhá, někde tam. A tehdy platili. Všichni byli šťastní, kavárny byly od úterka rezervované. V úterý jedno oddělení, jedna fabrika, středa, čtvrtek, pátek – jít něco udělat, někde posedět ve městě bylo nereálné. Zvlášť celý týden před Dnem strojařů, protože lidé si rezervovali celé kavárny, chodili celá oddělení, dílny. Tehdy se objevily peníze a začalo se takto slavit. Nejdřív to dělal závod. Pokud mluvíme o letech po roce 2000, tak to dělal závod. Přivezli Taisiju Povalij, Nastju Kamjenskich [v tu dobu populární sovětské zpěvačky], jak bylo zvykem na tamních scénách… Já jsem mimochodem na několika takových akcích pracovala na pódiu. Platil to závod, konkrétně NKMZ [Novokramatorský strojírenský závod]. Potom, když začalo vyjasňování vztahů mezi městem a ředitelem toho závodu, to začal platit náš poslanec Maksym Viktorovyč Jefimov, a celý svátek se změnil: místo Dne strojařů a Dne města to byl svátek Maksyma Viktorovyče Jefimova.“

„Moje prababička Polja a její mladší bratr… V době hladomoru jí bylo pět let a její bratr byl o něco mladší. Jejich mamince se narodily dvě děti, dvojčata. Právě tehdy, když byl hlad. Prababička mi vyprávěla, že maminka ležela v posteli a nemohla se zvednout. A ty dvě děti zemřely hlady. Přímo vedle ní. Oni byli malí; jí bylo pět let, takže [bratrovi] čtyři nebo tři, to není důležité. A oni už chápalo… Maminka nemohla ani vstát, neměla sílu. A oni vykopali… Přímo… měli hliněnou podlahu, tak vykopali díru v domě. Ven nevycházeli, maminka jim nedovolovala vycházet z domu, protože by je mohli sníst. Tehdy byl ve vesnici kanibalismus. Oni ty děti zakopali. A ona říká: ‚Nějak málo jsem to vykopala. Pořád se mi zdá o té ručičce.‘ Prababička zemřela v pětasedmdesáti letech. A říkala, že tu ruku dodnes vidí. U nás doma měla babička v komoře takové hadrové pytlíky se suchary. Chleba se vůbec nevyhazoval. Nedával se ani ptákům, sušil se, aby nezplesnivěl. Měli jsme tam hadrové pytle a všechno bylo těmi hadrovými pytli zarovnané. Dokonce i když babička uklízela stůl, tak takhle šup šup šup drobečky – a do pusy. Měla takový zvyk, že si všechny drobečky ze stolu dávala do pusy. Já říkám: ‚Ale babi, už přece není hlad.‘ A ona říká: ‚Já už si to nemohu odvyknout.‘ Takže hladomor byl v naší rodině takové speciální téma a babička, když pekla paschu, na to celou dobu vzpomínala. Bylo pro ni dost bolestné o tom mluvit.“