Bedřich Pingitzer

* 1956

  • „Nicméně jsem trošku měl problém zase s ústředním trenérem, nějakým soudruhem Gavendou z Třince. Na soustředění v Malé Fatře v interhotelu Boboty jsem se zakoukal do jeho dcery, která úžasně běhala taky. A on na to čekal, že jo, takže jsem byl víceméně přistižen. Ale nic jako jo, na chodbě jsme se bavili a drželi jsme se za ruku, nic. No, a on z toho udělal obrovskou aféru a já jsem dostal dištanc. Ještě jsem běžel v mezinárodním závodě v Gottwaldově, ve Zlíně vlastně dneska. No, a tam jsem jako na just skončil asi tři sta šedesátej devátej, tisíc závodníků, že jo. A očekávalo se, že budu tak třeba pátej, no, nebo první nejlíp.“

  • „No, jakýsi prapředek po uherským sněmu, kdy Marie Terezie potřebovala sehnat peníze, protože Habsburkové byli ve velkým minusu, tak jela víceméně oslnit Maďary do Budapešti. A to se jí teda to oslnění podařilo. Nicméně ona se musela chtě nechtě spojit s evangelíkama, s protestantama německejma. Protože ono Německo je protestantský, že jo, Německo není katolický, nikdy nebylo, celá říše, když se to tak jako vezme kolem a kolem. A tudíž musela vzít do služeb evangelíky, protestanty. Vzala i mýho prapraprapředka, kterýmu dala titul říšský rytíř z Dornfeldu, jako z Trnového pole, a vzala ho jako zámeckého vinaře hlavního. Protože on pěstoval odrůdu Dornfelder, to je náš přídomek. To víno se pěstuje i na Moravě, já tady nějaký flašky taky mám. A myslim si, že pak šel až na vrchního podkoního a za zásluhy, já nevim. Prostě nevim. Ale tam vlastně to jsou první zmínky asi z roku 1756, v roce 1756 se to stalo, jsme dostali ten titul, ta rodina. A dvě stě let potom jsem se narodil já. A je strašně zajímavý to, že naši nemohli mít děti jednadvacet let. Takže já jsem se narodil matce, když jí bylo třiačtyřicet let, a mám mladší sestru. Takže je to všechno takový zvláštní, dá se to domejšlet, už do nějaký magie snad. Ale já nevim, prostě takhle to je.“

  • „Kde jste se scházeli na různý ty zakázaný koncerty a jak ses o tom dozvídal, celkově jak to probíhalo?“ – „No, většinou osobně z dopisů. Dopisy mi třeba Hric posílal poštou přes Bratislavu – jednomu kamarádovi, kterej zas to poslal mojí sestře anebo někomu, nějakýmu známýmu, oni věděli komu. A oni mi to přinesli, protože věděli, že to je pro mě. Protože muselo se to vždycky po cestě zamotat, jinak to nešlo napřímo, to vůbec, to vůbec nešlo napřímo. Vždycky přes někoho. Je fakt, že potom ten Petr Kašpar už začínal bejt pro ně taky zajímavej, takže přes toho to nešlo. No, různě, jsme měli různý lidi, který ani nevěděli, že třeba no, co vlastně přišlo, že jo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Český Krumlov, 23.03.2018

    (audio)
    délka: 01:41:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Já si ten underground jedu zvesela pořád dál, protože člověk se nemá trápit, a má mu bejt dobře

Bedřich Pingitzer
Bedřich Pingitzer
zdroj: Pamět Národa - Archiv

Bedřich Pingitzer se narodil 4. října 1956 v Českém Krumlově. Jeho otec pocházel ze šlechtického rodu, strýc v roce 1948 emigroval. Asi i proto byla rodina, když byly Bedřichovi tři roky, poslána na sever a otec musel začít kopat kanály. V mládí se Bedřich věnoval atletice a orientačnímu běhu a také se naučil hrát na kytaru. Brzy se oženil a v době vojenské služby měl již dva syny. Po vojně pomýšlel na emigraci, nicméně kvůli rodině nakonec zůstal. Po rozvodu se vrátil zpět do Českého Krumlova. Jak v severních, tak jižních Čechách byl v kontaktu s lidmi z undergroundu, kde také potkal mnoho svých dobrých přátel. Po revoluci začal podnikat a v roce 1995 založil Rádio Krumlov.