Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marta Pinke (* 1931)

• narodila se 2. dubna 1931 v Praze

• po válce se vyučila knihkupkyní, pracovala v obchodě s hudebninami

• po roce 1948 přišel její otec Otakar Křivan o živnost

• v roce 1960 se seznámila s politickým vězněm Karlem Pinkem a vdala se za něho

• Karel Pinke se narodil 24. července 1919, v roce 1950 byl zatčen za protistátní činnost a odsouzen ke čtrnácti letům vězení

• ve vězení podepsal v roce 1952 spolupráci s StB, po pěti měsících ji ukončil

• v roce 1960 byl propuštěn při velké amnestii prezidenta Novotného

• v březnu 1968 se oba aktivně účastnili ustavující schůze K-231 (Klubu bývalých politických vězňů) na Žofíně v Praze

• v srpnu 1968 odjeli do Vídně na údajnou návštěvu příbuzné

• přebývali v uprchlickém táboře Traiskirchen

• v září 1968 se Marta Pinke ještě dvakrát vrátila krátce do Prahy

• v prosinci 1968 emigrovali do Kanady

• usadili se v Ottawě, kde se Karel Pinke později stal starostou Sokolu Ottawa

• po listopadu 1989 pravidelně jezdili do Prahy, ale o stálém návratu neuvažovali

• v roce 1999 se natrvalo vrátili zpět do vlasti

• Sokol Kanada udělil Karlu Pinkemu Medaili Miroslava Tyrše a Československé sdružení v Kanadě zase Masaryk Award

• Karel Pinke zemřel 14. října 2007

• Marta Pinke v roce 2023 žila v Praze

Marta Pinke se v roce 1960 zamilovala do svého budoucího manžela na první pohled. Co na tom, že byl o téměř dvanáct let starší a navíc čerstvě propuštěný z komunistického lágru? Svůj kádrový profil si svatbou s ním rozhodně nevylepšila. A už vůbec ne emigrací do Kanady, ke které se Karel Pinke rozhodl v roce 1968 po srpnové invazi. Samotného by ho přece nikdy jít nenechala. Zpátky do Prahy se vrátila až po dlouhých třiceti letech, protože manžel sametové revoluci nevěřil. 

Táta byl neskutečně podnikavý

Marta Pinke, dívčím jménem Křivanová, se narodila 2. dubna 1931 v Praze. Rané dětství prožila na Žižkově, kde si její otec Otakar Křivan pronajal obchod s lahůdkami. Těsně před válkou živnost prodal a přestěhoval se s manželkou Boženou a jedinou dcerou Martou do vily ve Strašnicích, kde si zřídil živnost novou. Dodnes si pamětnice vybavuje luxusní vykachličkovanou kuchyň, kde otec vlastnoručně vyráběl bramborový salát.

Otakar Křivan byl podle slov své dcery nesmírně praktický, podnikavý a pracovitý člověk. Když se v Praze načas objevily jako velká novinka banány, začal obchodovat s nimi. Za války se kvůli potravinovým lístkům přeorientoval na ryby, které se na seznam potravin na příděl nikdy nedostaly, a začal vyrábět a prodávat rybí salát. Nedostatek potravin doma vyřešil tím, že na zahradě choval kuřata a králíky. Zkrátka si uměl poradit, takže malá Marta v dětství hlad ani nouzi nezažila.

Při náletech jsem hrála na piano

Na válečná léta nevzpomíná Marta Pinke nijak špatně. Je pravda, že ve škole museli zpívat německy a učitelka jim z věcí odstranila veškeré nápisy, které odkazovaly na Československo, ale třeba útěky do krytů brala jako dítě zvesela: „Když vyhlásili poplach, museli jsme chodit do nejbližších baráků, které jsme měli určené. No a já jsem byla určená do baráku, kde jsem bydlela. Takže nemůžu o tom říct žádný špatný story, protože maminka byla s tátou v práci a my jsme byli u nás doma místo dole v krytu. To už nám bylo asi devět let a dělali jsme hrozný bengál. Lidi nás tam ale znali, když jsme křičeli, to bylo fajn. Já jsem hrála furt na piano a měli jsme tam velkou legraci při těch náletech. Samozřejmě ne při všech,“ dodává pamětnice vážněji.

Pomáhala jsem stavět barikády

Do Pražského povstání v květnu roku 1945 se zapojily i Strašnice, jak Marta Pinke vzpomíná: „V určitých místech to bylo špatný, ten konec války, a hodně lidí padlo. U nás se stavěly barikády a my jako děti jsme u toho překáželi. To byla pro mě, nechci říct zábava, ale už jsem se cítila jako dospělá, že musím taky něco pomáhat.“

Pamětnice přímo nezažila střelbu v ulicích, přesto v jejich sousedství pár výstřelů padlo – to se zastřelila jedna německá rodina, jejíž jméno si nyní už ani nevybavuje. Zato si dobře pamatuje na to, jak nízko tehdy létala nad městem letadla, jak rychle zmizely německé cedule a jak se venku začali rojit vlasovci, vojáci Ruské osvobozenecké armády. Byli i ve Strašnicích, ozbrojení a ve zvláštních uniformách. Teprve později se objevili sovětští vojáci. „Máma s tátou byli v dílně a dělali ty sýry a saláty a nosili je tam, do staré školy, kde byli vojáci. Nejdřív ti ruští a pak ti čeští,“ vypráví Marta Pinke o radosti z osvobození.

Tátovi sebrali podnik a poslali ho do lomu

Konec války Křivanovi oslavili tím, že dceři koupili národní kroj. Tehdy chodila ještě do měšťanky, ale už v roce 1946 nastoupila do učení v hudebním nakladatelství Mojmíra Urbánka v Jungmannově ulici. Vyučila se tam knihkupkyní a mezi jazzovými gramofonovými deskami byla nadmíru spokojená.

Otakaru Křivanovi se mezitím živnost úspěšně rozrostla, zaměstnával manželku a několik desítek zaměstnanců. Pak ale v únoru 1948 přišel komunistický převrat a s ním konec poválečných nadějí. Podnik na výrobu a zpracování sýrů znárodnili a otec musel jít pracovat jinam. Nejprve do lomu, později do plzeňské fabriky národního podniku Pramen. Pamětnici žádné perzekuce nezasáhly, její život plynul všedním způsobem až do doby, než v květnu roku 1960 potkala svého budoucího manžela, a to pouhých pár dní poté, co ho propustili z komunistického kriminálu. Následujících čtyřicet sedm let mu až do jeho smrti věrně stála po boku a následovala ho ve všech jeho obtížných životních rozhodnutích.

Nejdřív manžela zatkli a pak ho zlomili

Karel Pinke se narodil 24. července 1919 v Praze. Byl členem Sokola, sportovec, rozený organizátor, ochotnický herec a podle slov pamětnice „bláznivý kluk“. Po vystudování obchodní akademie pracoval jako účetní a posléze nastoupil jako plánovací referent do ústředí Keramických závodů. Při pracovních cestách do Brna se prostřednictvím svého bratra Miroslava Pinkeho zapojil do činnosti jedné z největších ilegálních skupin protikomunistického odboje na Moravě. Jednalo se o rozsáhlou zpravodajskou síť Jana Brejchy, bývalého letce RAF a emigranta z roku 1949, který se v roce 1950 vrátil do Československa jako agent britské zpravodajské služby pod krycím jménem Tomáš Oliva. Karel Pinke vynášel informace z plánovacího oddělení podniku a také fungoval jako spojka do Prahy. Ve svém pražském bytě několikrát Brejchu ubytoval a také zde přechovával vysílací stanici a chemikálie určené k výrobě tajného inkoustu. Vše dělal kvůli svému bratrovi, který s Brejchovou pomocí plánoval utéci do Rakouska.

Když byla výzvědná síť prozrazena, začalo rozsáhlé zatýkání. V rámci akce Kozel byl 1. listopadu 1950 zatčen i Karel Pinke, společně se svou manželku Miladou, bratrem Miroslavem a dalšími osobami. Při domovní prohlídce u něj doma našli vysílačku, kterou měl někomu předat. „Ta vysílačka nebyla složená, jen rozložená na části v krabici,“ zprostředkovává Marta Pinke manželův příběh. „On ani nevěděl, co s ní má dělat.“

V roce 1951 padly rozsudky: Karel Pinke dostal za trestný čin vyzvědačství čtrnáct let vězení, Miroslav Pinke deset let a Milada Pinkeová dva roky. Karlovo manželství tento obrat osudu nevydrželo. Se ženou se dohodli na rozvodu, nechtěla na něj čekat tak dlouho. Jeho však nakonec zlomilo něco úplně jiného – ve vězení ho StB krátce získala pro tajnou spolupráci.

Ze spolupráce vyvázl díky nervovému zhroucení

Svazek Karla Pinkeho jako vázaného spolupracovníka se nedochoval. Jeho existenci však dokazuje jiný spis StB, a to konkrétně záznam z 20. srpna 1953. Z něj vyplývá, že StB získala Karla Pinkeho ke spolupráci 5. února 1952 a nasadila ho ve vyšetřovací věznici Ostrov u Karlových Varů. Po pěti měsících se mu podařilo spolupráci ukončit, jak se píše ve svazku: „Vzhledem k tomu, že jmenovaný byl nervově vyčerpán, nemohl být dále používán v naší vyšetřovací vazbě, a proto byl na vlastní žádost s přihlédnutím k jeho stavu odeslán zpět k výkonu trestu do ÚNZ Ostrov u Karlových Varů.“[1] Vpisek z roku 1964 pak navrhuje Karla Pinkeho zcela vyjmout z evidence tajných spolupracovníků a jeho svazek zničit. Jak se ale mělo ukázat později, Karlovi Pinkemu StB ve skutečnosti nikdy pokoj nedala a pokusy o nové navázání spolupráce byly nakonec jedním z důvodů, které ho dohnaly k emigraci.   

Prošel si uranovými doly

Následujících deset let strávil Karel Pinke v uranových dolech v Jáchymově a na Příbramsku, vystřídal lágry Vojna, Horní Slavkov a Bytíz. Nelidské podmínky, těžká práce, dva úrazy, hlad a zima mu naprosto podlomily zdraví. V roce 1958 ho nakonec převezli na Bory s otevřenou tuberkulózou. „Nejdřív ho dali do normální nemocnice a potom mu poslední rok dali takovou už jenom lehčí práci, protože byl hrozně zrichtovanej,“ nerada vzpomíná Marta Pinke na to, čím si musel její manžel projít. Naštěstí 9. května 1960 vyhlásil prezident Antonín Novotný amnestii, a Karel Pinke se tak dostal na svobodu o čtyři roky dříve.

Kamarádili jsme se hlavně s mukly

Když se Marta a Karel poznali, ona byla ve svých téměř třiceti letech stále svobodná a on čtyřicetiletý, právě propuštěný mukl. Na nic nečekali, v červnu se zasnoubili a na podzim se vzali. Karel Pinke nejprve pracoval jako dělník, ale později se mu podařilo získat místo kalkulanta v národním podniku Vodní stavby, kde Marta Pinke dělala mzdovou účetní. Chtěli mít děti, ale bohužel se jim to nepodařilo. O to víc se soustředili jeden na druhého. Pamětnice se plně ponořila do společenského života svého manžela, který sestával výhradně z kontaktů, které navázal v komunistických lágrech.

Časté setkávání bývalých muklů nemohlo ujít pozornosti Státní bezpečnosti, která měla Karla Pinkeho stále ve svém hledáčku jako možného spolupracovníka. Z dochovaných materiálů je jasné, že ho v 60. letech StB agenturně sledovala a v roce 1966 si ho dokonce pozvala na pohovor, kde se z něj snažila dostat souhlas s opětovným navázáním spolupráce.[2] Karel Pinke odmítl, tak jednoduše však z osidel estébáků nevyvázl. Bylo jasné, že pokoj mu nedají už nikdy.

Pak přišlo pražské jaro. V březnu 1968 byl založen Klub bývalých politických vězňů, také nazývaný Klub 231 nebo K-231. Karel Pinke se okamžitě stal jeho členem. Pamětnice vzpomíná na tu nadějeplnou dobu, kdy se oba dva aktivně účastnili pražských sjezdů a kdy manžel žádal o rehabilitaci. K té ovšem tehdy nedošlo, protože přišel 21. srpen a vpád okupačních vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Karel Pinke se začal bát, že ho zase zavřou, a viděl jediné východisko. Emigraci.

Emigrace? Táta mi řekl: „Jdi do toho, holka.“

„Muži bylo padesát roků, když se rozhodl, že emigrujeme. On se bál, aby ho zase nezavřeli. To byl hlavní důvod. Neměl prostě jistotu,“ vysvětluje pamětnice důvody, které je hned v srpnu vedly přes hranice do sousedního Rakouska. Jako záminku uvedli návštěvu Karlovy tety Hermíny Schererové, která bydlela ve Vídni, a na cestu zabalili jen dva menší kufry, aby nevypadali podezřele. Za sebou nechali práci, byt i rodiče, kteří se k dceřině rozhodnutí postavili s pochopením: „Rodiče mi to schválili. Můj otec měl tolik problémů s tím socialistickým režimem, ten by byl nešel. Já jsem měla dost těžké svědomí, že jsem odešla, ale můj otec mi říkal: ‚Když máš tu šanci, holka, jdi. Jdi do toho.‘“

Já blbeček jsem se ještě dvakrát vrátila

Prvních pár měsíců byla hranice s Rakouskem ještě propustná, a tak se Marta Pinke dvakrát sama vrátila do Prahy. „Byla jsem mzdová účetní a přišel konec měsíce, čas dělat výplaty. No to jsem je v tom nemohla nechat. Tak jsem se vrátila, já blbeček,“ směje se pamětnice své tehdejší odvaze. Když jela spočítat výplaty podruhé, stavila se dokonce jedné spřátelené rodině pro dětské oblečení, kterého si s sebou do Vídně vzali málo.

Zanedlouho byl ale s dobrodružnými výpravami do okupované vlasti konec. Pinkeovi se ještě v říjnu přesunuli do uprchlického tábora Traiskirchen, kde se vedle dalších posrpnových emigrantů z Československa potkávali i s uprchlíky z Maďarska a Polska. „To byl takový bývalý zámeček. A hezký to tam bylo, pravidelný jídlo, čistota. A měli jsme vlastně volno, neměli jsme žádný program. No tak jsme se scházeli nebo jsme hráli karty a čekali, než nás odvezou dál, přes to moře,“ vzpomíná pamětnice. Kanadská vláda tehdy dělala velký nábor imigrantů, tak bylo jen otázkou času, kdy budou moci odletět. V prosinci 1968 se nakonec dočkali.    

Lektor angličtiny se z nás zhroutil

Ottawa je přivítala sněhovou bouří. Na letišti na ně čekal Čech, bývalý mukl a Karlův přítel, který se o ně měl prvních pár dní starat. Dostali kupóny na jídlo na tři dny a ubytování v hotelu, pak je přesunuli do bytu. Hezké ani čisté to tam nebylo a všude kolem Kanaďané, kterým nerozuměli ani slovo. Navíc na ně nebyli vůbec zvyklí: „Druhý večer, když jsme tam byli, někdo zaťukal na dveře. A že jsme noví a že se s námi chtějí seznámit. Tak tam přišli k nám, v místnosti byla křesla. Posadili se, kouřili jednu cigaretu za druhou a típali je o ta křesla. Co jsme uměli těch pár slov, tak jsme si s nimi řekli. Udělali bordel pod sebou a zase šli. Ale moc dobře se s námi vítali. A jestli nechceme na skleničku k nim. Tak jsme řekli, že radši ne,“ popisuje se smíchem Marta Pinke svůj první kontakt s místními.

Kanadská vláda uprchlíkům nejen zaplatila letenky a jídlo na první dny, ale každému dala ještě padesát dolarů. To vše byla půjčka, kterou měli splácet později. Když si Pinkeovi našli vlastní podnájem a sehnali první práci, nastoupili do povinného jazykového kurzu pro imigranty. Byli již ve středním věku a učit se cizí jazyk pro ně bylo velmi obtížné, jak Marta Pinke vzpomíná: „Základy angličtiny a vůbec život v Kanadě. To byly těžký chvíle. Bylo nás tam tolik, že nás museli rozdělit do dvou kurzů. Jedni chodili dopoledne a my jsme nastoupili jako druhý kurz od půl druhý. Takže to bylo zase fajn, protože v tom kurzu jsme kromě jednoho byli samí Češi. A dali nám kanadskýho kantora, aby nás učil anglicky. Ale to byl pro něj horor, on se z toho zhroutil. My jsme furt žvatlali česky a někdy jsme pronesli nějaký anglický slovo, když to takhle mám říct.“

Mezi krajany byla nejdůležitější důvěra

Pinkeovi žili v cizí zemi, přesto obklopeni krajany. Česká komunita v Kanadě byla totiž poměrně početná, od poúnorových emigrantů až po ty, co odešli po srpnu 1968. Karel Pinke se zde setkal s mnoha svými přáteli z komunistických lágrů, kteří emigrovali ještě začátkem šedesátých let. Češi se sdružovali v krajanských spolcích, scházeli se na domácích návštěvách a pomáhali si najít zaměstnání. Důvěra bylo to nejdůležitější, co je drželo pohromadě, jak vzpomíná Marta Pinke: „Bylo dobré mít někoho, s kým jste si mohli ve svém domácím jazyku promluvit. A přeci jenom jsme mysleli jinak než Kanaďané.“

Pamětnice začínala mytím nádobí, pak stála u pekařské linky, až se nakonec vypracovala na účetní v menší spediční firmě. Na své komunikační dovednosti pohlíží zpětně s humorem: „Angličtinu jsem zvládala těžko, a to jsem musela brát telefony. Ta hrůza! Hodně jsme dělali pro školy a oni nám třeba zatelefonovali: ‚Tady nám to nehraje.‘ Tak to jsem se potila. A když šéf čekal nějaký důležitý telefon kvůli zakázce, tak říkal: ‚Marta, teď neberte telefony.‘“

Jejímu manželovi se hned od začátku podařilo uchytit se v obchodě se sportovními potřebami. Podle slov pamětnice „uměl německy dobře, česky dobře a anglicky ‚Thank you very much‘,“ ale stačilo mu to. Hlavně se však zapojil do krajanských aktivit, zejména se angažoval v kanadském Sokole. Za těch třicet let, které v zemi javorového listu strávili, se stal starostou Sokolu Ottawa a členem Sokolské župy kanadské. Za svou činnost pro krajanské spolky dostal ocenění T. G. Masaryka, Sokol ho zase vyznamenal medailí Miroslava Tyrše.

Bylo to hrozné pomyšlení, že jsou tam rodiče sami

Po pár letech se jim život v Kanadě zdál snadný, mnohem snazší než v socialistickém Československu. Přesto se svou vlastí udržovali kontakt, byť sporadický a cenzurovaný. „Než přišla nějaká zpráva z Československa, tak to bylo čtrnáct dní. Ale samozřejmě že jsme to všechno sledovali, různý časopisy, co psaly o Česku. V Paříži vydávali časopis, ten byl ve francouzštině,“ vzpomíná Marta Pinke na tehdejší nedostatek informací. I možnosti korespondence byly velmi omezené. „Psali jsme si s Miroslavem Pinkem, ten neemigroval. Hodně lidí si nechtělo psát, třeba poslali jen Veselé Vánoce a šťastný nový rok. A i to nám bylo vzácný. Ale pošta chodila cenzurovaná, podle obálky to člověk poznal.“

V roce 1974 byli manželé Pinkeovi v ČSR odsouzeni za trest opuštění republiky, posléze jim bylo oficiálně odebráno československé občanství. Marta Pinke již nikdy nespatřila své rodiče, ačkoli každý rok žádala, aby ji mohli přijet navštívit. Listopadu 1989 se ani jeden z nich nedožil. „To je ta bolestná stránka toho všeho. Kór když člověk nemá sourozence nebo někoho, kdo by se o ně mohl postarat. To je velice smutná stránka týhle věci. Když víte, že jsou tam sami. To je hrozný pomyšlení,“ dodává smutně pamětnice.

Vrátili jsme se až deset let po revoluci

Když přišla v roce 1989 v Československu sametová revoluce, Karel Pinke jí nevěřil. „Můj muž tomu nevěřil, že by bylo možný se sem takhle dostat. V té době už to bylo strašně roků. Prostě nevěřil. Protože už by po něm zase chtěli, aby poslouchal,“ vysvětluje Marta Pinke, proč jim s manželem trval návrat do vlasti celých deset let. O občanství ale zažádali hned a v roce 1990 se po více než dvou dekádách v emigraci poprvé podívali zpátky do Prahy, kde se znovu setkali s Miroslavem Pinkem. Od té doby jezdili do Čech každé léto na dovolenou, žili však nadále v Kanadě.

Teprve když Karel Pinke v roce 1999 oslavil osmdesátiny, zatoužil vrátit se natrvalo. A jeho žena Marta ho jako vždy následovala. „Co nás do té Prahy přivedlo? Že jsme Pražáci, že jsme Češi,“ odpovídá pamětnice dojatě. A tak v seniorském věku začali znovu od píky, protože skoro všechny přátele nechali v Ottawě. „Dneska si furt ještě říkám: ‚Jé, tady je hrozný nečas, jakpak je asi v Kanadě? Nebylo by to tam lepší?‘ Ale přibývají roky a člověk mění názory,“ konstatuje pamětnice, která v roce 2007 ovdověla. Mladší generaci by ráda vzkázala, aby byli poctiví, učili se cizím jazykům, ctili své rodiče a vážili si, že mohou být doma. Protože ona dodnes nemůže vytěsnit z paměti chvíle, kdy brečela, jakmile zaslechla českou hymnu.

Marta Pinke v roce 2023 žila v Praze, obklopena vzpomínkami na svého manžela.     

[1] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek. Dokument dostupný v dodatečných materiálech.

[2] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek. Dokument dostupný v dodatečných materiálech.