Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mons. Adolf Pintíř (* 1952)

• Adolf Pintíř se narodil 14. května 1952

• po maturitě vystudoval Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích; v červenci 1977 přijal v Praze z rukou kardinála Tomáška kněžské svěcení

• v letech 1977–1982 byl kaplanem v Sušici, krátce působil v Týně nad Vltavou a následně až do roku 1997 jako duchovní správce v několika farnostech na Táborsku

• v 80. letech vydával spolu se Zdeňkem Ciklerem a Vladimírem Feldmannem samizdatový časopis Vzkříšení

• od roku 1985 se podílel na seminářích pro české katechety, které byly pořádány ve východoněmeckém Erfurtu

• angažoval se v hnutí Desetiletí duchovní obnovy národa

• po sametové revoluci vedl Diecézní katechetické středisko při biskupství českobudějovickém a začal vyučovat na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích

• od roku 1997 působil jako děkan katedrály sv. Mikuláše v Českých Budějovicích

• v letech 2009–2015 byl v Českých Budějovicích generálním vikářem, od března 2014 do června 2015 byl administrátorem diecéze

• v současné době (2022) je hlavním kaplanem Českého velkopřevorství Maltézského řádu, předsedou Sdružení Ackermann-Gemeinde a výpomocným duchovním v Sušici

Být knězem v době komunistické totality s sebou neslo mnoho omezení, neustálého dohledu i obav. Zároveň ale byli kněží těmi, kteří i tehdy přinášeli naději a stali se důležitým článkem v boji za svobodu. Adolf Pintíř se na tuto cestu vydal i přes vědomí, že se vytoužené svobody pravděpodobně nikdy nedočká. Zároveň zdůrazňuje, že jeho cesta nebyla ani zdaleka tak obtížná jako cesta jeho starších kolegů, kteří byli často za své názory skutečně pronásledováni i vězněni. Sám se vždycky snažil lidi spojovat a dodávat jim sílu. Účastnil se velkých křesťanských setkání, která pořádala rodina Kaplanova na šumavské chalupě, vydával samizdatový časopis, byl mezi iniciátory kněžské poutě na Velehrad, Desetiletí duchovní obnovy a mnoha dalšího. Přitom ještě na svatořečení Anežky České předpokládal, že se do Říma již nikdy nepodívá. Za pár dnů se vše změnilo. Najednou se otevřel život bez státního souhlasu, s novými možnostmi, ale i úkoly. A ty se Adolf Pintíř snaží stále naplňovat.

Pražské jaro jako součást vnitřního zrání

Narodil se 14. května 1952 v Žihobcích, kde žila jeho početná rodina. Měl dvě starší sestry, o jedenáct let později se narodila ještě nejmladší Ivana, která později přijala řeholní jméno Angelika. V domě, odkud pocházela maminka, s nimi žil i dědeček a jeho bratr. Dědeček byl kostelník a celá rodina byla hluboce věřící. Maminka Marie, rozená Kreslová, zůstala v domácnosti a přivydělávala si šitím. Otec Adolf Pintíř pocházel z nedalekých Petrovic, kde jeho rodina hospodařila; statek později převzal mladší bratr. Tatínek se do Žihobec přistěhoval jako učitel; ještě předtím byl v letech 1942–1943 totálně nasazený v německém Bitterfeldu. Z této doby se také dochoval jeho deník. Učitelské povolání otce naplňovalo, ale jako katolíkovi a člověku s „nepohodlnými“ názory mu bylo v roce 1961 zakázáno učit. Nastoupil do třísměnného provozu v továrně SOLO Sušice, což velmi těžce nesl. Dopad to mělo i na celou rodinu, Adolf Pintíř vzpomíná, jak velmi tatínka postrádal v prožívání společných rodinných chvil. V roce 1968 byl otec rehabilitován, ale v době normalizace, kdy měl být jeho syn vysvěcen na kněze, se situace opakovala.

S nástupem školní docházky začal chodit Adolf na náboženství, dětí tam ale postupně ubývalo. Naštěstí ze strany spolužáků nepociťoval žádné vyloučení, tak jako ostatní byl i členem Pionýrské organizace a nikdo se nad tím nepozastavoval. Učil se dobře a na střední vzdělávací školu se v roce 1967 dostal bez problémů. To už přicházela doba velké naděje: „První ročník se nesl v duchu diskuzí a očekávání nové budoucnosti. Ke změnám docházelo i v náboženské oblasti, rok 1968 byl rokem proměny náboženského života, kdy se do diecézí vrátili biskupové. Na Velikonoce se podepisovala petice za jejich návrat a podpisy sbíral i kněz v Žihobcích.“ Do Československa také v té době přicházely pokoncilní proudy, což doma sledoval s rodiči v příslušném tisku, např. Via, Literární noviny apod.: „To vše mělo velký vliv na moje vnitřní zrání. V té době se mě také ujal kněz František Novák z Kašperských Hor, který se mnou navštívil biskupství v Českých Budějovicích.“ Právě tam Adolf později podal přihlášku ke studiu teologie.

Doba naděje ale neměla trvat dlouho. Pamětník si dobře vzpomíná na ráno 21. srpna 1968: „Byl jsem u strýce a pomáhal jsem mu sekat seno. Ráno jsme vstali skutečně za tmy někdy ve čtyři hodiny a šli. A někdy kolem půl šesté, kdy už jsme téměř končili, běžela přes louku teta a bylo slyšet, jak křičí: ‚Pepíku, Pepíku, bude válka.‘ To nebyla legrace, to nekřičela nějaká bláznivá ženská. Ona ráno vstala, pustila rozhlas a z rozhlasu slyšela, že jsme obsazeni. Takže první, co bylo, že běžela pro muže. Vybavuji si, jak jsme vlastně celý den strávili v určitém stresu, kdy jsme nevěděli, co dělat, do čeho se pustit, co to znamená. A s pozdním odpolednem nám před okna přijely tanky a viděli jsme to všechno natvrdo.“ Adolf samozřejmě celou situaci intenzivně prožíval také po návratu domů s rodiči: „Otázky o obraně republiky, které se předtím probíraly teoreticky, dostaly reálnou podobu.“ I ve škole se vše proměnilo: „V září jsme se vrátili do jiné školy. Studenti, kteří nás organizovali k přihlášení se k lednovému plénu, najednou zakládali SSM.“

Měl jsem pocit, že studium teologie směřuje k tomu, abych přišel o víru

Když se středoškolské studium přehouplo do druhé poloviny, Adolf uvažoval o vysoké škole humanitního typu a ve třetím ročníku se rozhodl pro práva. Stále více ho ale lákala i možnost studovat teologii; zvažoval, že nejdříve vystuduje práva a potom se bude moci teologii věnovat. To se ale později ukázalo jako nemožné, protože od roku 1971 se absolventi a studenti jiných vysokých škol nesměli na teologické fakulty hlásit. Nakonec se tedy vypravil za biskupem a podepsal přihlášku. Doporučení se v té době ještě nevyžadovalo a Adolf byl přes připomínky církevního tajemníka přijat ke studiu na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Praze se sídlem v Litoměřicích. Do semináře v roce 1970 nastoupilo 58 studentů, z toho pouze 20 čerstvých maturantů. Dříve to ale bývalo ještě méně. A tak mezi Adolfovy spolužáky patřil například Aleš Opatrný a Jiří Paďour, kteří tzv. určovali laťku. První dva roky nebyly jednoduché. Přísný řád nebyl pro Adolfa hlavní problém, na ten byl zvyklý ze života ve velké rodině. Tíživější pro něj bylo zpolitizování, které se během pražského jara ani nestačilo napravit: „Někdy jsem měl pocit, že studium směřuje k tomu, abych přišel o víru. Mizela autorita biskupů, kteří umírali, kvalitní vyučující odcházeli.“ Vznikla nová organizace Pacem in terris, kam byli nuceni kněží vstoupit. Někteří studenti byli naopak členy řádů, což bylo nejdříve nedovolené, později trestné.

Specifikem studia bylo také to, že mladší studenti museli po druhém ročníku nastoupit dvouletou vojenskou službu a ročník se tak rozdělil. Adolf narukoval do Chebu – a tuto dobu dnes paradoxně vnímá jako „požehnaný čas“: „Ještě před nástupem vojenské služby jsem se vypravil na nedaleké poutní místo Strašín, kde jsem prosil, aby mě vojna nezkazila, ale uvědomil jsem si, že zkazit se můžu jen já sám. A to mi bylo posilou.“ Velitel protiletadlové baterie pěšího pluku si bohoslovce sám vybral, a tak kvůli své víře na vojně nepociťoval problém. Navíc řada vojáků byla ze Slovenska, kde byly návštěvy kostela zcela běžné. Adolf našel zázemí na faře a volno si organizoval tak, aby se dostal na bohoslužbu.

Tak jako zažil proměnu poměrů na střední škole, zažil ji i po návratu z vojny: „Přišel jsem do jiného semináře. Biskup Štěpán Trochta v r. 1974 zemřel. Změnilo se vedení semináře i profil fakulty.“ To ale neplatilo o spolužácích, tam navázal celoživotní přátelství a ročník se stále setkává. Během studia také jezdil na fakultu do německého Erfurtu, kde našel mezi katolíky další přátele. Studium ukončil v roce 1977: „Byl to rok, kdy skončila veškerá svoboda a kdy bylo nejdůležitějším úkolem získat státní souhlas.“ Pro představené semináře to byl vlastně hlavní úkol. Tím byla poznamenaná i taková událost jako kněžské svěcení: „O státním souhlasu rozhodovala každá maličkost. Na vše bylo potřeba povolení úřadů, například i na tisk oznámení. Takže šlo o to, aby svěcení bylo slavnostní, ale bez záminky k potížím.“ Svěcení proběhlo v Praze v zaplněném Chrámu sv. Víta, což byl nezapomenutelný zážitek, stejně jako to, co následovalo: „Pak se dav přesunul na Hradčanské náměstí, kde jsme čekali na kardinála Tomáška.“ Na svěcení přijela celá široká rodina, ale mělo to i odvrácenou tvář; ještě před svěcením otec opět musel opustit školu: „V Československu nemohl být učitel, který má syna kněze. Cítím to z jeho strany jako velkou oběť.“

Výslechy Státní bezpečnosti byly takové námluvy

Adolf Pintíř po ukončení studia státní souhlas krajského církevního tajemníka získal a byl poslán jako kaplan do Sušice. Jeho nadřízeným byl děkan Antonín Prager, který se dostal do Sušice po svém propuštění z vězení v roce 1967. Na mši do sušického kostela tehdy chodila i pražská rodina Kaplanova, která měla poblíž na Kochánově chalupu. Tam Kaplanovi pořádali velká letní setkání křesťanů, která často vedl kněz z francouzské komunity Taizé. Pamětník, který se s rodinou spřátelil, na tato setkání rád vzpomíná: „Nebyly tam žádné razie, bylo to jako pod ochranným pláštěm a nikdy se tam nestalo nic zlého.“

Výslechy Státní bezpečnosti v Sušici ho ale neminuly: „Byly to takové námluvy. Seděl jsem tam pět nebo šest hodin. Oni se vždycky vystřídali, proměnili, a jak jsem si později rozkryl, měli šest okruhů otázek, ke kterým se vždycky znovu a znovu vraceli. A jak si to zaznamenávali, mohli si potom porovnávat, co se jim zdálo nebo nezdálo. A skončilo to zajímavým způsobem, kdy jsem dostal napřímo otázku, jestli bych nechtěl studovat v Římě. Zeptal jsem se, co by to znamenalo. A on mi odpověděl: ‚To by znamenalo, že byste musel být náš člověk.‘ A já řekl, že to ne, zvedl jsem se a odcházel. Věděl jsem, že už nemají žádnou šanci mě tam držet.“ Nebyl to výslech poslední a i později, na novém působišti, věděl, že zpovzdálí je sledován stále. „Krajský církevní tajemník mi při jednom jednání řekl, že má informaci, že o Pacem in terris hovořím jako o knutě. A já jsem věděl, před jakým spolubratrem jsem to řekl…“ O tom, že byl pamětník pod stálým dohledem, svědčí i to, že v Archivu bezpečnostních složek lze zjistit, že Státní bezpečnost ho vedla jako nepřátelskou osobu III. kategorie pod krycím jménem Posel; svazek byl v prosinci 1989 zničen. 

Kolem roku 1978 začal Adolf Pintíř s přáteli vydávat jednou měsíčně samizdatový časopis Vzkříšení a Jiří Kaplan jim sehnal cyklostyl na jeho množení. Časopis se rozšiřoval mj. také prostřednictvím Heleny Faberové, která tehdy pracovala na konzistoři českobudějovického biskupství. Díky Kaplanovým se také podařilo dovézt rozebraný kříž z komunity v Taizé, který si mohl půjčovat na bohoslužby. V březnu 1982 byl pamětník přeložen do Týna nad Vltavou, kde po smrti kněze dlouho nikdo nepůsobil. V době svého přeřazení zůstal jeden den bez souhlasu, což v té době znamenalo nejistotu, že další souhlas nemusí dostat, což se stalo např. Jiřímu Paďourovi: „Ideální bylo mít nový souhlas již před odvoláním.“ Po krátké době byl pak znovu přeložen, a to do Chotovin u Tábora, místa, které bylo poznamenáno rozkolem z r. 1920, kdy vznikla Československá církev. Vycházelo to i z toho, že Tábor byl místem velké vojenské posádky a mezi Klokoty a Dražicemi se nacházel vojenský prostor, což znamenalo, že v těch místech bydlelo hodně rodin důstojníků. I tady se ale dařilo křesťanskou komunitu pomalu probouzet k životu. Bylo to i díky tomu, že se na něj obrátila Martina Hošková, roz. Kaplanová, která se svým manželem a dětmi hledala vlastní zázemí, kam by mohli jezdit z pražského bytu. Adolf Pintíř jim nakonec zprostředkoval pronájem fary v Dražicích, kam Hoškovi jezdí dodnes. Ve druhé polovině 80. let minulého století tam navázali na tradici rodičů Martiny a začali pořádat setkání pro své přátele. V Dražicích nakonec došlo k obnově kostela. V Chotovinách se začaly pořádat na jaře a na podzim farní slavnosti: „Lidé potřebují jednou za čas impulz.“ Velká slavnost se konala i v květnu 1990, kdy byl postaven kříž jako symbol nového začátku za účasti tehdejšího českobudějovického biskupa Miloslava Vlka a biskupa Československé církve husitské z Plzně.

Duchovní obnova před sametovou revolucí

Velkou událostí byla nejen pro věřící Národní pouť na Velehrad v roce 1985. Ještě před ní proběhla po Velikonocích kněžská pouť: „Kněžské pouti se zúčastnilo na tisíc kněží, což byla mimořádná, veliká událost. Myslím pro nás kněze, protože jsme se potkali poprvé v takovém nekorigovaném prostoru a způsobu. Protože do té doby kněží, i když se setkali v rámci diecéze, vždycky to bylo za doprovodu Pacem in terris, za doprovodu církevních tajemníků pod nějakou záštitou schůze nebo státního svátku. Kdežto tohle byla pouť, která naplnila velehradskou baziliku. A z Velehradu jsme se rozjížděli s tím, že je naším úkolem na Cyrila a Metoděje poslat tam stovky a stovky lidí z každé farnosti.“ A to se skutečně podařilo. Stejná skupina kněží stála za následujícím vyhlášením Roku písma svatého a poté řada z nich přešla do přípravného výboru Desetiletí duchovní obnovy. V roce 1985 také na doporučení Oty Mádra pamětníka oslovila voršilka S. Consilie Nováková s tím, že by se mohl více věnovat katechetice, a nakonec se podařilo, že s ní pravidelně připravoval setkání ve východoněmeckém Erfurtu pro katechety z celého Československa.

Když se o čtyři roky později chystalo svatořečení Anežky České, nikdo netušil, jak velká událost to bude, a hlavně co bude bezprostředně následovat. Adolf Pintíř si tehdy domluvil cestu autem, nakonec ale z farnosti vypravil celý autobus: „Byl to nesmírný zážitek. Počítali jsme i s tím, že už se tam znovu nikdy nepodíváme.“ Ale již za pár dnů, když jel 21. listopadu do Prahy na přípravu bohoslužby při příležitosti svatořečení, rodila se zcela nová naděje. Jistého však ještě nic nebylo, vzpomíná, jak cestou viděl Smíchov plný vojska: „Právě tato bohoslužba pro veliké množství věřících měla zásadní vliv proto, aby se o tom, co se děje v Praze, dozvěděli i lidé z venkova.“

Vždy je třeba využívat příležitosti, které život nabízí

Adolf Pintíř zůstal v Chotovinách i po sametové revoluci až do roku 1997: „Užíval jsem si, že nepotřebuji státní souhlas. Byla to neustálá vnitřní bariéra a často jsem si uvědomoval, že jsem za hranicemi toho, co státní souhlas povoluje. Musel jsem se ptát, jaké jsou mé motivy a zda to nedělám bez ohledu na to, že mohu některé lidi ohrozit.“ Když nad ním přestala viset tato stálá hrozba, snažil se konstruktivním způsobem hledat cestu, jak pokračovat dál v nových podmínkách, jak zapojit náboženská témata do života, o kterých se do té doby na veřejnosti nemluvilo. Od roku 1997 působil jako děkan katedrály sv. Mikuláše v Českých Budějovicích a současně přednášel na Teologické fakultě Jihočeské univerzity, v letech 2009–2015 byl generálním vikářem a po odstoupení biskupa Jiřího Paďoura také administrátorem českobudějovické diecéze. Věnoval se i církevním časopisům. V současné době je v Sušici na odpočinku, vypomáhá Maltézskému řádu, jehož je hlavním kaplanem, a také působí jako předseda Sdružení Ackermann-Gemeinde.

Dnes, s odstupem času, si uvědomuje, že je řada témat, která by si zasloužila být zpracovaná. Je to například problematika kněžských hrobů, která vypovídá o praktikách minulého režimu. Zabýval se také česko-německými vztahy a i v budoucnu by se chtěl věnovat jejich oživování. Snaží se tak stále využívat možnosti, které život nabízí. To považuje jako důležité nejen pro sebe, ale pro každého, kdo hledá ve svém životě směr: „Je potřeba využít pozitivní šance, příležitosti. Rozvíjet svoji osobnost studiem, poznáním a snažit se vnímat věci bez předsudků.“