„Takže byla svolaná na velikonoční úterý, po Velikonocích, velká kněžská pouť, které se zúčastnilo na tisíc kněží, což byla mimořádná, veliká událost. Myslím teď pro ty kněze, pro nás kněze, protože jsme se potkali poprvé v takovém nekorigovaném prostoru a způsobu. Protože do té doby kněží, i kdyby se setkali v rámci diecéze, vždycky to bylo za doprovodu Pacem in terris, za doprovodu církevních tajemníků pod nějakou záštitou schůze nebo výročí. Kdežto tohle byla pouť, která naplnila velehradskou baziliku. My jsme se rozjížděli z Velehradu s tím, že vlastně naším úkolem je na Cyrila a Metoděje poslat stovky a stovky lidí z každé farnosti. Čili výsledkem byla potom tato pouť, které my jsme se účastnit svým způsobem nemohli, ale my jsme mohli věřící tam poslat a zprostředkovat vlastně tu pozornost vůči tomu.“
„V Sušici jsem byl asi dvakrát nebo třikrát u takových výslechů a rozkryl jsem si to, žo to byly takové jakoby námluvy. Kdy si mě posadili a seděl jsem tam, když jsem potom odcházel, tak jsem zjistil, že jsem tam seděl pět hodin nebo šest hodin nebo kolik. Oni se vždycky vystřídali, proměnili, a protože mám určitou dispozici díky šachům, tak jsem si pak udělal procházku dvě hodiny při Otavě a rozkryl jsem si to, že měli vlastně šest okruhů otázek, ke kterým se vždycky znovu a znovu vraceli. A tak jak si to zaznamenávali, tak díky tomu si to potom mohli porovnávat, co se jim zdálo nebo nezdálo. A já jsem měl pocit, že jsem se nedostal do nějakých problémů. A skončilo to zajímavým způsobem, kdy vlastně jsem dostal natvrdo, napřímo otázku, jestli bych vlastně nechtěl studovat v Římě. A já jsem říkal: ‚No ale co by to znamenalo?‘ Jen tak jsem jako bych trošku zašpásoval. A on mi řekl, a v tu chvíli jsem si uvědomil, že tam zůstal sám, a on mi řekl: ‚To by znamenalo, že byste musel být náš člověk.‘ A já jsem: ‚No to ne.‘ A zvedl jsem se a odcházel jsem. Protože jsem věděl, že už nemají žádnou šanci mě tam držet.“
„Takže jsme vstávali někdy ve čtyři hodiny, já jsem mu [strýci] šel pomáhat síct seno, síkli jsme seno. Ráno, když jsme vstali, skutečně za tmy, samozřejmě jsme se akorát, jak se říká, napili mléka a šli a někdy kolem půl šesté, kdy už jsme téměř končili, tak běžela teta přes louku a bylo ji slyšet, jak křičí: ‚Pepíku, Pepíku, bude válka.‘ Takže je to skutečně taková vzpomínka velmi... dneska říkám trochu kabaretní, taková téměř anekdotická, ale tehdy to bylo velmi dramatické. To nebyla legrace, to nekřičela nějaká bláznivá ženská. Protože vstala připravit se k odjezdu [na dovolenou], pustila rozhlas a z rozhlasu slyšela, že jsme obsazeni. Takže první, co bylo, běžela pro muže. Takže ten dojem… vybavuji si, jak jsme vlastně celý den strávili v takovém určitém… dnes bych řekl, že to byl stres vlastně, že jsme nevěděli, co dělat, do čeho se pustit, co to znamená. A s nějakým takovým pozdním odpolednem nám před okny petrovického kopce přijely tanky a viděli jsme to všechno natvrdo. Ta vzpomínka je taková docela dramatická.“
Vypadalo to, jako by nejdůležitější bylo získat státní souhlas
Adolf Pintíř se narodil 14. května 1952 v Žihobcích v početné katolické rodině. Matka Marie byla v domácnosti, otec Adolf pracoval jako učitel. Ten ale musel kvůli svým postojům ze školy v roce 1961 odejít. O sedm let později byl rehabilitován, ale situace se opakovala v roce 1977 po synově kněžském svěcení. Do školy se pak již nevrátil. Nejmladší sestra Ivana ve 14 letech tajně vstoupila do Kongregace Milosrdných sester svatého Karla Boromejského a později přijala řeholní jméno Angelika. Adolf Pintíř studoval na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Praze se sídlem v Litoměřicích, kde potkal hlavně mezi staršími spolužáky řadu inspirativních osobností. Studium přerušil absolvováním základní vojenské služby. V červenci 1977 přijal v Praze z rukou kardinála Tomáška kněžské svěcení. Jako kaplan působil nejprve v Sušici, krátce v Týnu nad Vltavou a pak až do roku 1997 v Chotovinách u Tábora. Za svého působení v Sušici se spřátelil s pražskou rodinou Kaplanovou, která pořádala na své nedaleké chalupě velká křesťanská setkání. Na těchto akcích, provázaných s francouzskou komunitou v Taizé, se později aktivně podílel. Jedné z dcer, Martině Hoškové, roz. Kaplanové, pak pomohl najít a pronajmout faru v Dražíči, kde v tradici letních setkání křesťanských rodin pokračovali. Adolf Pintíř se podílel na uspořádání kněžské pouti na Velehrad v roce 1985, na vyhlášení Roku písma svatého a poté byl v přípravném výboru Desetiletí duchovní obnovy. S přáteli také vydával křesťanský samizdatový časopis Vzkříšení. Od roku 1997 působil jako děkan katedrály sv. Mikuláše v Českých Budějovicích a současně začal přednášet na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. V letech 2009–2015 se stal v Českých Budějovicích generálním vikářem, od března 2014 do června 2015 byl administrátorem diecéze. V době natáčení (2022) byl hlavním kaplanem Českého velkopřevorství Maltézského řádu, předsedou Sdružení Ackermann-Gemeinde a výpomocným duchovním v Sušici.