Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

nadporučík Václav Pirožek (* 1924  †︎ 2020)

• narozen 17. července 1924 v obci Butki Hubinske na Volyni

• 28. března 1944 na základě Svobodova povolání vstoupil do československé armády

• účastnil se Slovenského národního povstání

• po válce byl povolán na osídlování pohraničí, usadil se v Krkonoších, pracoval v továrně v Trutnově

• od 50. let žije v Hrušovanech

• byl několikrát vyznamenán, získal Československý válečný kříž, Dukelskou medaili, ČS. zahraniční medaili, Medaili I. stupně SNP a další

• dosáhl hodnosti nadporučíka

• zemřel 16. prosince 2020 na COVID-19

Václav Pirožek se narodil 17. července 1924 v obci Butki Hubinske na Volyni. Po vyučení krejčím chtěl ve studiích pokračovat, začala ale druhá světová válka. „Když jsem skončil učení v devětatřicátém, útočil Hitler zrovna na Polsko, já jsem měl podanou přihlášku i udělaný zkoušky do vojenské školy ve Lvově. Jenže můj sen se nesplnil. Přišel Hitler a skončilo všechno.“

Situace v jeho rodišti byla ve válečných letech velmi nebezpečná. Obyvatelstvo bylo vystaveno neustálému ohrožení. „Řeknu vám tolik: U nás byla taková situace, že my jsme od devětatřicátého roku do třiačtyřicátého nemohli bejt. Tam byla Banderova armáda. Moje máti, když přijela v sedmačtyřicátym roce do Československa, tak říkala: ,Synu, tady se aspoň vyspím.‘ Tam se nedalo spát. Ve dne přijeli Němci, žádali dobytek a tak dále. V noci přijeli zase banderovci. Taková to byla situace. Tam nebyl klid! Ve dvaačtyčicátym roce vypálili celou vesnici Malín. To byla česká vesnice. V Michně, to bylo od nás sedm kilometrů, tam Němci zastřelili osmadvacet lidí! Oni měli za to, že to je ukrajinská vesnice, ale bydleli tam Češi. Tam se nedalo být chvíli v klidu. Ve dne přišli Němci, v noci Banderova armáda. A teď jste nevěděli, kdo je kdo, protože oni byli oblečeni třeba v německých uniformách. Vy jste nevěděli, s kým mluvíte!“ (ˇčeský Malín byl vypálen 13. července roku 1943, pozn. red.)

V osmnácti letech chlapec měl Václav Pirožek odejít na nucené práce do Německa. Spolu s kamarádem Antonínem Sitařem se museli ukrývat v polích, aby se zachránili. Práci pro nacisty se však stejně nevyhnul. Václav Pirožek vypráví, co se stalo u nich ve vesnici v roce 1942: „Když jsem byl osmnáctiletej chlapec po vyučení, Němci nás obklíčili, celkem čtyři vesnice. Starosta přišel za otcem a přikázal mu: ,Vem si rýč a půjdeš s námi.‘ Otec se obával, že se nevrátí. Měl jsem pět sourozenců a děcka ještě nebyly zajištěný. Tak říkal. ,Vašku, půjdeš ty!‘ Tak jsem vzal rýč. Sraz jsme měli asi dvě stě metrů za vesnicí, tam na nás čekala dvě auta, my jsme nasedli a odvezla nás do dva kilometry vzdáleného Klapšova lesa. Tam nás vyložili a měli jsme kopat šachtu – dvacet metrů dlouhou, osm metrů širokou a dva metry hlubokou. Ještě jsme nebyli úplně hotovi, když přijely dva německé džípy, vystoupili důstojníci, nalili se rumem. Jeden z esesáků přišel a začal na nás křičet: ,Schnell! Schnell!!!‘ Chvatně jsme dorovnávali jámu a oni už do ní hnali lidi. Rodiny se držely za ruce. My byli ještě v jámě a oni už je stříleli. Každý si musel kleknout ke zdi, pak dostal ránu do týla. Přes první auto jsme vydrželi, při druhém nás zahnali o deset metrů dál. Slyšeli jsme, jak ti lidé naříkali. To byli Židé z lágru.

Pořádek zajišťovala ukrajinská policie. Můj strýc jim vařil, a protože se s nimi znal, vyprosil na nich, abychom mohli odejít dál a nemuseli to slyšet. Dali nám hlídku a my mohli odejít o dvě stě tři sta metrů mezi stohy slámy a tam jsme čekali do čtyř hodin odpoledne. Mezitím postříleli na sedm set lidí. Pak nás nahnali zahrnovat. Ty, které zastřelili při útěku do nedalekého lesa, jsme museli posbírat, přidat nahoru na hromadu mrtvol a také zahrnout. Byla to hrůza, sedm set lidí! Bylo mi osmnáct roků. Matka říkala, že jsem od té doby v noci pořád křičíval ze spaní...“

Podobné hrůzné scény se odehrály také ve vesnici Malín. „V Malíně bylo 370 lidí. Z vesnice zůstalo deset chlapců, který vyháněli dobytek z vesnice. Němci obklíčili ves, nahnali lidi do stodol a do kostela a všechno podpálili. Ti lidi tam zůstali! Tak zacházeli s lidma!“

Když ani ne dvacetiletý Václav Pirožek rukoval 28. března 1944 do československé armády, netušil, že v následujícím roce budou jeho životní osudy úzce propojené s jednou z nejsložitějších kapitol v dějinách druhé světové války – se Slovenským národním povstáním. Nejprve prodělal výcvik, který trval od března do července. „Výcvik nebyl lehkej. Ráno byl budíček v pět hodin, v šest hodin snídaně, v sedm hodin nástup. A cvičili jsme dvanáct hodin denně! Přískoky, střelba. Třeba dvě noci jsme měli cvičení. Potom byly ostrý střelby. A všechno v těžkym terénu. Museli jsme přeplavat řeku a tak dále. Kulomet se dal na dvě celty, nacpaly ho slámou a přeplavaly jsme řeku. Takže neměli jsme lehkej výcvik, že?“

Koncem června roku 1944 bylo asi dvě stě vojáků přeřazeno na příkaz generála Svobody do 2. paradesantní brigády, kde prodělali další dvouměsíční výcvik výsadkářů. Sedmdesát procent parabrigády tvořili Slováci, deset Ukrajinci a dvacet procent Češi. Když radisté zachytili 28. srpna volání o pomoc z Banské Bystrice, zavládlo v jednotce obrovské nadšení. Slováci z pochopitelných důvodů okamžitě požádali, aby byli vysláni na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Žádosti bylo vyhověno a jednotka se přesunula do prostoru Přemyšle. „Odtud jsme šli dva dny a dvě noci 120 kilometrů blíž k německé obraně, ke Krosnu. Auta přepravovala munici, protože železnice byly zničené.“

Brzy začaly ostré boje. „Desátého září jsme se soustředili v úseku širokém asi dvacet kilometrů vedle 1. a 3. brigády a začaly boje o Dukelský průsmyk. Německá armáda byla dobře opevněna. Měli zákopy a také dobrý přehled nad terénem, zatímco my jsme postupovali pod přímou palbou po zaminovaném území. Hodně kamarádů bylo zraněno nebo padlo na minovém poli. Nejhorší úsek byl u Selce, kde padlo během dvou dnů 157 příslušníků brigády, jíž velel nadporučík Juraj Pivoluska a poručík Ladislav Vrkoč.“

Kolem 20. září byly řady jednotky již značně prořídlé. Z boje bylo vyřazeno 650 vojáků. Jednotka se musela stáhnout značně zaminovaným terénem. Asi na týden se soustředila v prostoru polního letiště Krosno deset kilometrů od Jasla. „Tam nás zastihl rozkaz hlavního velitele sovětských ozbrojených sil Josifa V. Stalina, abychom se letecky přepravili na letiště Tri Duby. Bylo to velmi obtížné, neboť se létalo pod přímou protiletadlovou palbou. Devět letadel i s osádkami havarovalo. Naše jednotka přistála a byla nasazena do boje u Jalnej, do místa největšího odporu Němců. Druhý úsek byl u Hronskej Dúbravy nedaleko Zvolena. Velel nám plukovník Vladimír Přikryl a byli jsme vydatně podporováni leteckým plukem ze SSSR, umístěným u Zvolena.“Letiště se ale nakonec nepodařilo ubránit. „Dvacátého pátého října přišla německá ofenziva a my jsme se museli stáhnout až za letiště. Drželi jsme jej 24 hodin, než se ho Němci díky velké přesile zmocnili. Předtím se nám ještě podařilo zničit poškozená letadla, aby jim nezůstala žádná kořist, a stačili jsme odvézt všechny raněné.“

Dne 26. října ustoupila jednotka na Kremničku, dostala se až do Banské Bystrice, odkud pokračovala na Harmanec. Neustálá palba způsobovala velké ztráty. Ze spojovací roty, ke které náležel Václav Pirožek, zbyli pouze tři vojáci. Nedaleko města položilo životy mnoho dalších. „Blízko lázní Korytnice jsme narazili na zesílené průzkumné čety Němců, které signalizovaly velké počty nepřítele v okolí. Připravili jsme se na boj, a i když chybělo střelivo, s mohutným ,Hurá!‘ jsme šli na zteč. Podařilo se nám sice prolomit německou obranu a zničit jejich opevněné bunkry, ale řada mých kamarádů zde položila život. Vzpomínám na poslední slova rotmistra Rusina: ,Hoši, já padám za vlast.‘ Byl vážně raněn a zastřelil se vlastní pistolí, aby ho Němci nezajali.“Německého zajetí se bál každý voják. „Němci s našima vojákama zacházeli špatně. Nebrali do zajetí. Stříleli na místě.“ Pamětník však přiznává, že ani oni se zajatci nezacházelo dobře. „Ale na druhou stranu: já jsem jednou dostal rozkaz od roty a ještě s jedním jsme vedli na štáb dva německé vojáky. Pak jsem říkal veliteli roty, že to bylo poprvé a naposledy a že víckrát nepůjdu, protože ti vojáci za to možná mohli, možná že ne... každopádně se s nima zacházelo dost nelidsky.“

Jednotka pokračovala kopcovitým terénem a dostala se až na Prašivou. Sedmého listopadu se na Soliskách slavilo. „Na Soliskách jsme oslavovali sedmadvacáté výročí říjnové revoluce. Náš velitel brigády, plukovník Přikryl, plukovník Asmolov, Šverma, Slánský a kapitán Marceli promluvili k vojákům. Situace už byl dost vážná. Měli jsme dvacet raněných, které jsme nemohli nikam přepravit. Navíc jsme byli v obklíčení. Dohromady nás zůstalo ještě asi 300 mužů. Jak jsme měli postupovat dál? Posledního koně jsme zastřelili a měli jsme sváteční oběd na výročí říjnové revoluce. Posílilo nás jejich ujištění, že do dvou týdnů bychom se měli setkat s Rudou armádou a postupovat společně.

Já a Bečan jsme ten den měli službu, měli jsme zajišťovat štáb. Byli jsme na hlídce vedle štábu. Měli jsme těžkej kulomet. Byla hrozná zima, mrzlo. Byli jsme tak hrozně unavení, že už se to vytížení nedalo snést. Po dvou hodinách jsme se ve službě střídali. Jen asi sto metrů od nás v bunkru byl Šverma, Slánský a plukovník Přikryl. Plukovník Přikryl mi donesl kožich a říkal: ,Hoši, ať nezmrznete!‘ Hlídku jsme zajišťovali až do rána. Jenže Bečanovi omrzly nohy. Po týdnu na tom byl tak špatně, že nemohl vůbec chodit. Museli jsme ho táhnout na celtě sedm kilometrů do vesnice.“

Václav Pirožek vzpomíná na jednoho z omrzlých vojáků: „Při útoku spadl do vody. A zůstal ležet. Za dvě hodiny jsme ho dotáhli do tábora. To byla mrtvola! Strašný omrzliny. Byl úplně zničenej.“Kromě zimy se museli vojáci vyrovnat i se špínou. „Dovedete si to představit? My jsme byli tak zavšivení! V bunkru jsme se dezinfikovali. To se prostě udělal oheň a nad ním se třepalo. To jen praskalo.“

Zcela vyčerpané vojáky přepadli 10. listopadu na Solisku Němci a donutili je k ústupu směrem na Chabenec. Únik byl zkomplikován silnými mrazy s deštěm. Obklíčená jednotka se musela rozdělit na menší skupinky, aby se probila z obklíčení. „Vydali jsme se na Podbrezovou a dále na Horní Lehotu. Stále probíhaly úporné boje, a i když nám docházela munice, probili jsme se až k Liptovskému Hrádku. To už bylo 15. února. Navázali jsme spojení s armádním sborem generála Svobody a nejkratší cestou jsme se přesunuli přes frontu na Brezno. Pak jsme byli přepraveni na soustředění do Popradu a odtud do Kežmaroku. Zde byla znovu zorganizována 2. brigáda a po doplnění stavu jsme byli nasazeni do posledních bojů na moravskoslovenských hranicích od Žiliny až po Prostějov. Našeho posledního velitele jsme pochovali u Valašského Meziříčí.“

Konec války zažil Václav Pirožek u Prostějova, jejich brigáda se však vrátila k Banské Bystrici, neboť pokračovaly potyčky o uspořádání státních hranic. Až v polovině června se vojáci dostali do Prahy.

Pamětník prodělal během války i zranění. „Já sám jsem byl raněn do nohy. Prostě střepina. Začaly miny a bylo to. Takže mi to převázali a deset dní jsem ležel na ošetřovně v týlu, kde mě ošetřoval podplukovník Vesel. Nebyla možnost jet do nemocnice. Spoustu našich vojáků, kteří byli v nemocnici, Němci oddělali. Tam posílali lidi jen v krajních případech.“

Po válce Václava Pirožka povolali k osídlování pohraničí. Jeho narušené zdraví ale nedovolovalo péči o domek, a proto přenechal hospodářství rodičům a přestěhoval se do Krkonoš, kde požádal o trafiku. Tu ale nezískal. Šel tedy pracovat do továrny v Trutnově. V padesátých letech se přestěhoval do Hrušovan, kde žil se ženou a dvěma dcerami.

Václav Pirožek zemřel 16. prosince 2020 ve znojemské nemocnici na COVID-19.