Dostali jsme rozkaz pokračovat z Krosna letadly na pomoc na Slovensko. Když jsme poprvé letěli, tak jsme nepřistáli. Podruhé jsme sice přistáli, ale když jsme se dostali přes frontu, když jsme letěli nad Popradem, tak nás zachytily světlomety dělostřelců a začali po nás pálit. Tehdy jsme zrovna letěli s pilotem, který byl hrdinou Sovětského svazu. On zastavil motory a šli jsme tisíc metrů dolů. V letedle nás bylo dvanáct příslušníků. Zbytek byl dělostřelecký materiál, především granáty. Letěl s náma ňákej voják. Už byl starší, měl čtyřicet roků a měl na Slovensku tři děti. A říká: „Hoši, já mám děti, já se musím zachránit.“ Jenže my jsme neměli padáky, ty jsme předtím odevzdali. Tak on vletěl do kabiny, kde byl navigátor a tři letci, a znovu křičel, že on se musí zachránit, že má děti. Naštěstí jsme přistáli. Tam už bylo plno letadel, která havarovala při přistání. Tam byl terén špatnej. Tam byla hrozná mlha. Prostě podzim. To bylo letiště Tri Duby, tehdy nouzové.
Proč jsem nenáviděl válku a Němce? Protože když jsem byl osmnáctiletej chlapec po vyučení, Němci nás obklíčili, celkem čtyři vesnice. Starosta přišel za otcem a přikázal mu: „Vem si rýč a půjdeš s námi.“ Otec se obával, že se nevrátí. Měl jsem pět sourozenců a děcka ještě nebyly zajištěný. Tak říkal. „Vašku, půjdeš ty!“ Tak jsem zval rýč. Sraz jsme měli asi dvě stě metrů za vesnicí, tam na nás čekala dvě auta, my jsme nasedli a odvezla nás do dva kilometry vzdáleného Klapschova lesa. Tam nás vyložili a měli jsme kopat šachtu – dvacet metrů dlouhou, osm metrů širokou a dva metry hlubokou. Ještě jsme nebyli úplně hotovi, když přijely dva německé džípy, vystoupili důstojníci a nalili se rumem. Jeden z esesáků přišel a začal na nás křičet: „Schnell! Schnell!!!“ Chvatně jsme dorovnávali jámu a oni už do ní hnali lidi. Rodiny se držely za ruce. My byli ještě v jámě a oni už je stříleli. Každý si musel kleknout ke zdi, pak dostal ránu do týla. Přes první auto jsme vydrželi, při druhém nás zahnali o deset metrů dál. Slyšeli jsme, jak ti lidé naříkali. To byli Židé z lágru.
Pořádek zajišťovala ukrajinská policie. Můj strýc jim vařil, a protože se s nimi znal, vyprosil na nich, abychom mohli odejít dál a nemuseli to slyšet. Dali nám hlídku a my mohli odejít o dvě stě tři sta metrů mezi stohy slámy a tam jsme čekali do čtyř hodin odpoledne. Mezitím postříleli na sedm set lidí. Pak nás nahnali zahrnovat. Ty, které zastřelili při útěku do nedalekého lesa, jsme museli posbírat, přidat nahoru na hromadu mrtvol a také zahrnout. Byla to hrůza, sedm set lidí! Bylo mi osmnáct roků.
Na Soliskách jsme oslavovali sedmadvacáté výročí říjnové revoluce. Náš velitel brigády, plukovník Přikryl, plukovník Asmolov, Šverma, Slánský a kapitán Marceli promluvili k vojákům. Situace už byl dost vážná. Měli jsme dvacet raněných, které jsme nemohli nikam přepravit. Navíc jsme byli v obklíčení. Dohromady nás zůstalo ještě asi 300 mužů. Jak jsme měli postupovat dál? Posledního koně jsme zastřelili a měli jsme sváteční oběd na výročí říjnové revoluce. Posílilo nás jejich ujištění, že do dvou týdnů bychom se měli setkat s Rudou armádou a postupovat společně.
Já a Bečan jsme ten den měli službu, měli jsme zajišťovat štáb. Byli jsme na hlídce vedle štábu. Měli jsme těžkej kulomet. Byla hrozná zima, mrzlo. Byli jsme tak hrozně unavení, že už se to vytížení nedalo snést. Po dvou hodinách jsme se ve službě střídali. Jen asi sto metrů od nás v bunkru byli Šverma, Slánský a plukovník Přikryl. Plukovník Přikryl mi donesl kožich a říkal: „Hoši, ať nezmrznete!“ Hlídku jsme zajišťovali až do rána. Jenže Bečanovi omrzly nohy. Po týdnu na tom byl tak špatně, že nemohl vůbec chodit. Museli jsme ho táhnout na celtě sedm kilometrů do vesnice.
Řeknu vám tolik: U nás byla taková situace, že my jsme od devětatřicátého roku do třiačtyřicátého nemohli v klidu žít. Tam byla Benderova armáda. Tam se nedalo spát. Ve dne přijeli Němci, žádali dobytek a tak dále. V noci přijeli zase benderovci. Taková to byla situace. Tam nebyl klid! Ve dvaačtyčicátym roce vypálili celou vesnici Malín. To byla česká vesnice. V Michně, to bylo od nás sedm kilometrů, tam Němci zastřelili osmadvacet lidí! Oni měli za to, že to je ukrajinská vesnice, ale bydleli tam Češi. Tam se nedalo být chvíli v klidu. Ve dne přišli Němci, v noci Benderova armáda. A teď jste nevěděli, kdo je kdo, protože oni byli oblečeni třeba v německých uniformách. Vy jste nevěděli, s kým mluvíte!
Během poledne najednou nad kasárnama přeletělo osm letadel označených československou vlajkou. Tak jsme si říkali, co se děje. Kolega navázal spojení s radiostanicí, s Banskou Bystřicí. A oni hlásili: „POVSTÁNÍ!“ Tak okamžitě žádali na pomoc. Druhá paradesantní brigáda byla složená ze 70 procent Slováků, deseti procent podkarpatských Ukrajinců a 20 procent Čechů. Během dvou dnů jsme byli urychleně transportováni vlakem do Přemyšle. V Přemyšli jsme odevzdali výstroj a padáky do skladu. Následoval pochod 120 kilometrů až do Krosna v plné polní na frontu. Jenomže oni nás nehodili přímo do týlu. Velení tehdy pravděpodobně udělalo zkoušku, protože tam byla spousta vojáků, který šli předtím s německou armádou. Potom se vzdali na Krymu a přešli do československé jednotky. Absolvovali jsme čtrnáctidenní boj od Krosna až po polskou Duklu. Dorazili jsme do Dukly – kopcovitý terén a všechno zaminovaný. Spojovací zákopy. Němci byli hned v jednom zákopu, hned ve druhém. Ale my jsme museli postupovat volným zaminovaným terénem. Tam jsme měli hodně ztrát. Padlo tam 157 našich příslušníků! Během dvou dnů! Taková situace! Měli jsme prostě rozkaz rychle dosáhnout hranic, abychom pomohli Slovenskému povstání. Jenže se to moc nedařilo, protože to byl kopcovitej terén a Němci tam byli už šest měsíců v obraně a měli spojovací zákopy. A my jsme museli do toho nejhoršího terénu. Potíže byly. A ještě musím dodat, že tam asi selhalo velení.
Našemu sboru velel generál Kratochvíl, ale kvůli velkým ztrátám byl druhý nebo třetí den odvolán z funkce velitele sboru. Velení převzal generál Svoboda. Teprve potom nastal postup.
Václav Pirožek se narodil 17. července 1924 v obci Butki Hubinske na Volyni. Vyučil se krejčím. V osmnácti letech měl odejít na nucené práce do Německa, ale skrýval se a díky tomu se nucené práci vyhnul. Byl donucen účastnit se likvidace asi 700 volyňských Židů. Na základě výzvy se přihlásil spolu s dalšími šedesáti muži z vesnice do československé armády. Ani ne dvacetiletý Václav Pirožek vstoupil do jednotek 28. března 1944. Od března do července prodělal náročný výcvik. Byl zařazen k 1. československé brigádě Ludvíka Svobody. Koncem června byl vyřazen a na příkaz generála Svobody byl přeřazen k výsadkářům. Zúčastnil se bojů o Dukelský průsmyk. Po konci války se účastnil potyček s Maďary na státních hranicích. Po válce sloužil v Žatci a pak byl povolán na osídlování pohraničí. Usadil se v Branišovicích. Měl však hodně narušené zdraví, proto přenechal hospodářství rodičům a přestěhoval se do Krkonoš, kde si požádal o trafiku, ale tu nezískal. Šel tedy pracovat do továrny v Trutnově. Oženil se. V padesátých letech se vrátili do Hrušovan, rodiště manželky. Vychovali dvě dcery. Václav Pirožek zemřel 16. prosince 2020 ve znojemské nemocnici na COVID-19.
