Theodor Pištěk

„Ty vzpomínky jsou hnusný, víte? Protože když jste viděli… byl zástup Němců, které táhli takoví ti samozvaní gardisti, víte? A viděl jste ty ženský – ostříhané hlavy, pomalované hákovými kříži po zádech a mlátili je holemi, někam prostě je hnali tou Fošovkou dolů. To bylo strašný a pochopitelně ty nejodpornější typy, který byly celou válku někde zalezlý – tak se z nich stali revolucionáři, víte? Chodili prostě drancovat ty prázdné byty po těch Němcích, kteří nestačili si vzít… ti byli rádi, že utekli… že si vzali kalhoty. To bylo denně na ulici vidět partičku, jak mají na zádech peřiny, odněkud táhnou. Prostě ten květen, to byla směs nádhernejch zážitků, ale taky odpornejch.”

„Pro mě byl neobyčejně dramatickej pátej květen, když se rozhořela revoluce. Na to jsme koukali s maminkou z okna. Jezdily tramvaje dolů k rozhlasu obsypané lidmi, kteří byli absolutně neozbrojení. Já se pamatuju, že maminka křičela: ‚Hele, ten má pistoli!’ Mezi těma stovkama lidí byl jeden chlap, který měl revolver! Tak to bylo děsný... Pak jsem vyběhnul ven a u hotelu Flora jsem viděl, jak se tahaj dva Češi s vojákem o pušku. To byly scény, které nevypadaly, jako když v tom hraje Schwarzenegger, to byly prostě takový úplně tragikomický scény. Nebo uprostřed silnice leželi dva chlapi u kulometu a kolem nich chodili lidi. To bylo prostě depresivní, když jsem viděl toho nešťastnýho vojáka, jak se tahá o pušku s dvěma chlapíkama… To nebyl žádnej dobrodružnej film.”