Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Iluze bezpečí
narozena 7. dubna 1935 v Praze
otec živnostník, prarodiče vlastnili hospodářství
majetek rodiny po únorovém převratu v roce 1948 zabaven komunisty
nebylo jí umožněno stát se učitelkou, nemohla studovat gymnázium
vyučila se úřednicí v poštovní škole a na obchodní akademii
po manželově emigraci ji StB podezírala, že chce spolu s dětmi také odejít na Západ
Věra Pittermanová se narodila 7. dubna 1935 v pražských Kobylisích. Zpočátku žila celá rodina pohromadě v jednom bytě, včetně otcových prarodičů. Její vzpomínky na dětské hry se točí kolem kobyliského kopce. „Za války tam pak Němci stříleli české vlastence, střelba byla často slyšet,“ připomíná nechvalně proslulé popraviště v Kobyliské střelnici.
Když se v Praze čím dál tím častěji ozývaly sirény ohlašující nálet, rozhodl se otec odvézt ji, její mladší sestru i matku do Slabců, kde žili matčiny rodiče. „Naši doufali, že tam bude bezpečněji než v Praze, kde byl věčně hlášený nějaký nálet.“ Pocit bezpečí neměl dlouhého trvání. Školu, kam malá Věra začala chodit, záhy obsadili příslušníci Hitlerjugend a jejich časté pochodování po vsi si Věra Pittermannová vybavuje dodnes velmi živě. „Moji mladší sestru Alenu jednou napadlo vylít před ně na cestu močůvku, bylo jí pět let. Gestapačka, která skupinu vedla, začala střílet do vzduchu,“ přibližuje pamětnice situaci, která malou sestru málem stála život.
Ve škole měla Věra Pittermannová štěstí na skvělého učitele, který jim i přes zákaz vykládal o dějinách českého národa. „Jednoho dne se ale otevřely dveře, vstoupil ředitel se dvěma muži v kožených kabátech a učitele zatkli. Seděli jsme potichu jako pěny, báli jsme se, co se bude dít. Ředitel pak ukončil vyučování a šli jsme domů.“ Z jakého důvodu gestapo učitele zatklo pamětnice neví, znovu ho viděla až po válce, kdy se dozvěděla, že přežil věznění v Osvětimi.
Ani osvobození Rudou armádou nebylo radostné. Lidé nejprve osvoboditele vítali, později pochopili, že hladoví a vyčerpaní Rudoarmějci nebudou mít slitování o nic víc než nacisté. „Měli hlad, takže co se hýbalo, to zabili a sežrali. Měli jsme domobranu a ta nás, děti a ženy, nahnala na dva dny a dvě noci do lesů, kde jsme žili v takových bunkrech. Tam jsme se schovávali, protože jsme se jich báli,“ popisuje Věra Pittermannová rozčarování z osvobození Rudou armádou.
Jak Věra Pittermannová říká, když „komunisté začali vystrkovat růžky“, většinu lidí rychle přešla radost z konce války. Z hospodářství jejích prarodičů si novopečení soudruzi začali brát, co se jim zlíbilo. Povinné odvody ze soukromého hospodaření se neustále zvyšovaly a zejména babička se s touto nespravedlností nemohla smířit. „Už za války chodil ve Slabcích k babičce žebrat o jídlo bezdomovec, takový nemakačenko, nikdy s ničím ani nepomohl. Pak se dal ke komunistům a byl to právě on, kdo nám přišel zabavit krávu, což hlavně babička těžce nesla.“ Babička Věry Pittermannové se nemohla smířit s tím, že jí ukradli něco, co měla tak ráda. V roce 1953 rodina našla babičku mrtvou na poli, ranila ji mrtvice.
Otec Věry Pittermannové vlastnil v Praze dva obchody, o které po únorovém převratu přišel. Po absolvování rekvalifikačního kurzu tak skončil jako řidič tramvaje. „Komunisti znárodňovali, všechno sebrali, kdo se jim postavil na odpor, byl zavřen, někdy i popraven, byli daleko horší než ty nacisti,“ shrnuje své pocity a zkušenosti pamětnice.
Do kobyliského rodinného domku přišel v polovině padesátých let úřední dopis, který nařizoval ubytovat ve volné části domu jakousi cizí ženu s pěti dětmi. Podle Věry Pittermannové šlo údajně o prostitutku. „Abychom tomu zabránili, tak jsem se vdala za svého přítele, který byl tou dobou už na vojně, a do bytu jsme se nastěhovali,“ popisuje, jakým způsobem se nechtěné spolubydlící zbavili. Úředníci jim tuto lest nezapomněli, a když později s manželem a malou dcerou žádali o novomanželskou půjčku, nebyla jim schválena.
Manžel Věry Pittermannové pracoval jako letecký mechanik. Už v padesátých letech toužil z Československa odejít na Západ. Tehdy byly hranice ale neprodyšně uzavřeny a vycestování pro běžného občana bylo nemožné. Když došlo k uvolnění situace, vyrazili začátkem 70. let na dovolenou do Jugoslávie, kde manžel začal o útěku za hranice opět mluvit. „Dětem tehdy bylo 14 a 5 let a já jsem měla strach o příbuzné, které jsme tu nechali, tak jsme se nakonec vrátili.“ O deset let později manžel na Západ odešel sám a v zahraničí se posléze i podruhé oženil. „I přesto, že jsme byli rozvedení a on se víc jak rok neozval, estébáci si mysleli, že za ním chci s dětmi odejít,“ popisuje nátlak ze strany StB, dva nepříjemné výslechy, které absolvovala, a častý dohled uličního výboru.
Jako samoživitelka se dvěma dětmi a exmanželem na Západě se Věra Pittermannová ocitla v nelehké životní etapě. Měla dvě zaměstnání, musela živit sebe, dvě děti, a ještě se dokázala starat o své stárnoucí rodiče a nemocnou tetu.
Coby dcera živnostníka a vnučka soukromých zemědělců nemohla Věra Pittermannová v padesátých letech studovat vysněné gymnázium. Nakonec se vyučila úřednicí a živily ji i překlady, na kterých pracovala po večerech. „V práci jsem měla štěstí na dobrou partu, bylo tam jen málo zarytých komunistů,“ vzpomíná.
Po sametové revoluci našla zaměstnání u Městského soudu v Praze a vzpomíná, jak se situace ve společnosti vyvíjela po pádu komunismu. „Pro běžné lidi to byla nepřehledná situace, ale bývalí komunisti věděli kam šáhnout a co kde ukrást,“ uzavírá své vyprávění.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours
Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Tereza Hunalová)